Před 80 lety probíhaly v hlavním městě někdejšího maďarského království silné boje: bitva o Budapešť začala v prosinci 1944 a skončila sovětským vítězstvím 13. února 1945. Město se snažili udržet němečtí a maďarští vojáci, během dobývání Budapešti jich zahynulo asi 47 tisíc a s nimi také 38 tisíc civilistů. Rudá armáda ztratila asi 80 tisíc mužů.

Při natáčení rozhovorů pro Příběhy 20. století a pro archiv Paměť národa se setkáváme většinou s lidmi vyššího věku. Je to práce, která má silný osobní rozměr: lidé nám často svěřují citlivé privátní záležitosti, vznikají při tom (nebo se prohlubují) naše vzájemné vztahy, některá setkání přerostou v přátelství. K tomu také patří, že se člověk musí vyrovnávat s mnoha odchody z tohoto světa. V posledních Příbězích připomínáme několik osobností, které v roce 2024 zemřely.

Na počátku 50. let (zřejmě to bylo v roce 1951) slavili političtí vězni komunistického Československa Vánoce v kriminále na Mírově – a to v tristních podmínkách. Dostali ke slavnostní večeři půlku rohlíku a půlku vajíčka, ale především byli odtrženi od rodin, většinou odsouzeni k trestům od deseti let po doživotí. A mohli právem pochybovat, zda se z kriminálu dostanou živí. V nových Příbězích 20. století na to vzpomíná Jan Janků, odsouzený za údajnou velezradu,

Vánoce si všichni tak trochu představujeme podobně. Štědrý večer má své rituály: stromeček, dárky, kadidlo, prskavky, svíčky, adventní věnec, smažený kapr, koledy, půlnoční mše s takzvanou Rybovkou. Komunistům se v 50. letech podařilo mnohé poničit, zakázat a zrušit. S vánočními svátky totálně narazili. Dědu Mráze nikdo nechtěl.

Před listopadem 1989 se nenašlo mnoho cizinců z kapitalistického západního světa, kteří by přišli žít do uzavřeného komunistického Československa. K výjimkám patřila Suzette Hejdová rozená Gazagne, která přijela do Prahy z Francie na počátku 70. let. Vdala se za básníka a později signatáře Charty 77 a člena Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) Zbyňka Hejdu. Státní bezpečnost se rodinu pokoušela vyhnat na Západ a tlačila na ni vytrvalým šikanováním Suzette.

V létě 1948 se v obcích Moravskoslezských Beskyd necítili komunisti a udavači StB bezpečně. Šířila se zvěst, že v horách se utábořili zbojníci, kteří přepadají soudruhy a likvidují je. Jenže to bylo trochu jinak. Jedním z této odbojové skupiny byl Miloslav Komínek, letecký akrobat a filmový kaskadér. Svůj životní příběh vypráví v pořadu Příběhy 20. století.

V roce 1943 nebo spíš 1944 vzal Evžen Novák své malé dcery Ruth a Milušku a odvezl je z domovské Ostravy k vzdáleným známým na statek v Trojanovicích. Židovskou manželku Amálii už předtím ukryl v ostravské nemocnici, neboť se bál, že bude muset i s dcerami (podle takzvaných norimberských rasových zákonů „židovskými míšenkami“) nastoupit do transportu. Příběhy 20. století jsou tentokrát věnovány dětem, které prožily za nacismu část dětství v úkrytech a odtrženy od rodičů.

Zásah Sboru národní bezpečnosti (SNB) proti demonstrantům, k němuž došlo 17. listopadu 1989 v Praze na Národní třídě, bývá dodnes občas charakterizován jako „masakr“. Je to poněkud přepjaté označení, pochopitelné v kontextu dobových revolučních emocí, ale asi těžko udržitelné s odstupem pětatřiceti let: na Národní třídě nebyli mrtví a příslušníci komunistických ozbrojených složek tam do lidí nestříleli, jako třeba při demonstracích v srpnu 1969.

Blíží se pětatřicáté výročí 17. listopadu 1989. V době, kdy komunistická policie tvrdě zasáhla proti demonstrantům na pražské Národní třídě, už se všude kolem nás hroutil komunismus. V červnu 1989 vyhrála v Polsku první polosvobodné volby Solidarita (získala přes 90 procent hlasů).