Na počátku 50. let (zřejmě to bylo v roce 1951) slavili političtí vězni komunistického Československa Vánoce v kriminále na Mírově – a to v tristních podmínkách. Dostali ke slavnostní večeři půlku rohlíku a půlku vajíčka, ale především byli odtrženi od rodin, většinou odsouzeni k trestům od deseti let po doživotí. A mohli právem pochybovat, zda se z kriminálu dostanou živí. V nových Příbězích 20. století na to vzpomíná Jan Janků, odsouzený za údajnou velezradu,

Vánoce si všichni tak trochu představujeme podobně. Štědrý večer má své rituály: stromeček, dárky, kadidlo, prskavky, svíčky, adventní věnec, smažený kapr, koledy, půlnoční mše s takzvanou Rybovkou. Komunistům se v 50. letech podařilo mnohé poničit, zakázat a zrušit. S vánočními svátky totálně narazili. Dědu Mráze nikdo nechtěl.

Před listopadem 1989 se nenašlo mnoho cizinců z kapitalistického západního světa, kteří by přišli žít do uzavřeného komunistického Československa. K výjimkám patřila Suzette Hejdová rozená Gazagne, která přijela do Prahy z Francie na počátku 70. let. Vdala se za básníka a později signatáře Charty 77 a člena Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) Zbyňka Hejdu. Státní bezpečnost se rodinu pokoušela vyhnat na Západ a tlačila na ni vytrvalým šikanováním Suzette.

V létě 1948 se v obcích Moravskoslezských Beskyd necítili komunisti a udavači StB bezpečně. Šířila se zvěst, že v horách se utábořili zbojníci, kteří přepadají soudruhy a likvidují je. Jenže to bylo trochu jinak. Jedním z této odbojové skupiny byl Miloslav Komínek, letecký akrobat a filmový kaskadér. Svůj životní příběh vypráví v pořadu Příběhy 20. století.

V roce 1943 nebo spíš 1944 vzal Evžen Novák své malé dcery Ruth a Milušku a odvezl je z domovské Ostravy k vzdáleným známým na statek v Trojanovicích. Židovskou manželku Amálii už předtím ukryl v ostravské nemocnici, neboť se bál, že bude muset i s dcerami (podle takzvaných norimberských rasových zákonů „židovskými míšenkami“) nastoupit do transportu. Příběhy 20. století jsou tentokrát věnovány dětem, které prožily za nacismu část dětství v úkrytech a odtrženy od rodičů.

Zásah Sboru národní bezpečnosti (SNB) proti demonstrantům, k němuž došlo 17. listopadu 1989 v Praze na Národní třídě, bývá dodnes občas charakterizován jako „masakr“. Je to poněkud přepjaté označení, pochopitelné v kontextu dobových revolučních emocí, ale asi těžko udržitelné s odstupem pětatřiceti let: na Národní třídě nebyli mrtví a příslušníci komunistických ozbrojených složek tam do lidí nestříleli, jako třeba při demonstracích v srpnu 1969.

Blíží se pětatřicáté výročí 17. listopadu 1989. V době, kdy komunistická policie tvrdě zasáhla proti demonstrantům na pražské Národní třídě, už se všude kolem nás hroutil komunismus. V červnu 1989 vyhrála v Polsku první polosvobodné volby Solidarita (získala přes 90 procent hlasů).

Před 80 lety odjel z Terezína poslední transport na Východ. Stalo se to 28. října 1944, tedy ve výroční den československého státu. Čtrnáctiletý Pavel Weiner (1931–2010) si tehdy zapsal do deníku: „Dnes tedy má býti ten slavný 28. říjen, který má býti oslavován a zatím je tak ošklivé, deštivé počasí a v Terezíně je vidět samý pláč a smutek. Transport odjíždí. Opět, jiskřička velkého plamene odjíždí. Kam? Nikdo neví.“

Stačí jeho první věta, aby vám přejel mráz po zádech. „Narodil jsem se 5. června 1934 v Lidicích,“ začíná vyprávět svůj příběh pro Paměť národa Václav Hanf. Bylo mu osm let, když jednotky wehrmachtu 10. června 1942 ještě za tmy obklíčily vesnici. Vybavuje si strach, chaos, otázky dospělých: „Co se děje?! Proč? Kam máme jít?“