Zásah Sboru národní bezpečnosti (SNB) proti demonstrantům, k němuž došlo 17. listopadu 1989 v Praze na Národní třídě, bývá dodnes občas charakterizován jako „masakr“. Je to poněkud přepjaté označení, pochopitelné v kontextu dobových revolučních emocí, ale asi těžko udržitelné s odstupem pětatřiceti let: na Národní třídě nebyli mrtví a příslušníci komunistických ozbrojených složek tam do lidí nestříleli, jako třeba při demonstracích v srpnu 1969.

Blíží se pětatřicáté výročí 17. listopadu 1989. V době, kdy komunistická policie tvrdě zasáhla proti demonstrantům na pražské Národní třídě, už se všude kolem nás hroutil komunismus. V červnu 1989 vyhrála v Polsku první polosvobodné volby Solidarita (získala přes 90 procent hlasů).

Před 80 lety odjel z Terezína poslední transport na Východ. Stalo se to 28. října 1944, tedy ve výroční den československého státu. Čtrnáctiletý Pavel Weiner (1931–2010) si tehdy zapsal do deníku: „Dnes tedy má býti ten slavný 28. říjen, který má býti oslavován a zatím je tak ošklivé, deštivé počasí a v Terezíně je vidět samý pláč a smutek. Transport odjíždí. Opět, jiskřička velkého plamene odjíždí. Kam? Nikdo neví.“

Stačí jeho první věta, aby vám přejel mráz po zádech. „Narodil jsem se 5. června 1934 v Lidicích,“ začíná vyprávět svůj příběh pro Paměť národa Václav Hanf. Bylo mu osm let, když jednotky wehrmachtu 10. června 1942 ještě za tmy obklíčily vesnici. Vybavuje si strach, chaos, otázky dospělých: „Co se děje?! Proč? Kam máme jít?“

Před pětasedmdesáti lety (přesněji v září 1949) uprchla z komunistického Československa na Západ čtyřčlenná rodina Zbíralových. Hranice přešli na Šumavě bez pomoci převaděčů, dostali se do uprchlického tábora v Německu. Matka Anna a starší dcera Eva přežily vyhlazení Lidic. Evina otce a Annina prvního muže Františka Kubíka zastřelili Němci u Horákova statku v červnu 1942.

Na začátku 50. let se v plzeňské věznici na Borech odehrálo pozoruhodné dějinné setkání. Na jedné cele spolu čas trávili nacistický generál Rudolf Toussaint, velitel wehrmachtu v Praze, který 8. května 1945 kapituloval, a český důstojník Karel Kutlvašr, jeden z velitelů Pražského povstání, který kapitulaci Němců přijímal. Oba byli odsouzeni na doživotí a měli před sebou ještě více než deset let vězení. Jejich setkání zorganizoval dvacetiletý mladíček, vězeň Antonín Souček.

Na internetovém portálu slavnevily.cz si lze přečíst stručný záznam o Adlerově vile v Beethovenově ulici č. 29 v Ústí nad Labem: „Doktor medicíny Hugo Adler si v zahradní čtvrti Klíše nechal postavit vilu od pražského architekta Hermana Müllera. Vila byla koncipována nejen jako byt, ale zároveň i jako ordinace s čekárnou. Architekt ji pojal jako symetrickou, osově souměrnou stavbu.“

V sobotu 5. října ve tři hodiny odpoledne bude v Roztokách u Jilemnice na domě č. p. 133 odhalena pamětní deska, oznamující, že právě zde žil Jaroslav Grosman, účastník druhého a třetího odboje, politický vězeň, kurýr a nositel řádu TGM z roku 2009.

Alexander Beer se oženil v pětadvaceti letech. V sovětské textilní továrně u Moskvy se zamiloval do půvabné dělnice Márie. Beer svoji manželku, kterou prý vroucně romanticky miloval, opustil. V průběhu roku 1942 požádal sovětské úřady, aby mu vystavily tzv. puťovku do Buzuluku k československé vojenské jednotce.

V říjnu 1952 se čtrnáctiletá Hana Lišková (později Bicencová) dostala do ústavu pro nezaopatřené děti ve Vodňanech. Zhruba o týden dřív, přesně to bylo 6. října, skončilo její dětství, od toho dne už neměla právo na klidný život s rodiči, sourozenci a babičkou. Neměla právo na domov ani na studium, neboť byla dcerou zatčených a později odsouzených nepřátel lidově demokratického zřízení.