„Ježišmarjá, tady je lidí! Jak jste to věděli?!“ opakovala tenkým hlasem až k slzám dojatá 95letá Jarmila Hermanová u pomníku „Padlým hrdinům za vlast“ v Želivci. Na kamenné desce se nachází kromě jiných i fotografie jejího tatínka Františka Šimka. Esesáci ho 6. května 1945 mučili, aby udal své spolupracovníky.

Osvobození českých zemí od nacismu neprobíhalo jen ve znamení radosti ze svobody a vítání sovětské nebo americké armády. Byla to také doba vzepětí násilí, které pokračovalo ještě dlouho po květnu 1945. K tehdejším tragédiím patří mimo jiné vypálení malé vsi Javoříčko, ležící v olomouckém okrese na rozhraní Litovelska a Konicka. Členové jednotky SS zavraždili 5. května v Javoříčku 38 mužů – hlavním důvodem byla pomsta za podporu partyzánského odboje, přesná příčina je nejasná.

Židovský mladík Alexander Gajdoš přežil nejméně tři masové vraždy na Slovensku. Vyvraždění raněných v nemocnici ve Sliači, popravy ve vápence v Kremničce a masakr v obci Priechod. Vyvázl vždy neuvěřitelnou náhodou. Jeho dramatický příběh z konce druhé světové války ze slovenských hor zdokumentovala Paměť národa.

Lucy Topoľská je germanistka. Vystudovala německou a ruskou filologii na Univerzitě Palackého v Olomouci a na Univerzitě Karlově v Praze. Do češtiny přeložila díla Ödöna von Horváth, Lea Perutze, Paula Celana, Romana Karla Scholze a dalších autorů. Němčina je její rodný jazyk. Když nastoupila do první třídy v české škole, téměř se nedokázala domluvit s učiteli ani se spolužáky – a přiznává, že tehdy se u ní „vyvinula potřeba překladu“, jemuž se věnuje celý život.

Ludvík Armbruster vyrůstal v rodině, která do kostela nechodila, přesto se ve dvaadvaceti letech stal řeholníkem a následně i knězem. Ačkoliv pocházel z rodiny zámečníka, vystudoval prestižní univerzity a přednášel jako profesor filozofie a teologie po celém světě, přednášel nejen ve svém rodném jazyce, ale i latinsky, italsky, anglicky, německy a japonsky. Hlásil se k české národnosti, měl rakouské a japonské občanství, tady se stal v době komunismu nežádoucí osobou.

V roce 1954 vyšel v podnikových novinách Třineckých železáren článek, v němž se psalo o pracovnících sportovcích. „Plní vzorně své povinnosti, a proto je můžeme dát jako dobrý příklad všem ostatním členům našeho Sokola. Soudružce Gertrudě Lachsové je 19 let. Je krajskou přebornicí v kajakářství, získala i titul okresní přebornice v lyžařství v běhu na 6 kilometrů. Je oblíbena pro svou upřímnou povahu a kamarádského ducha,“ stálo tam. Poslechněte si její příběh.

Před 70 lety vstoupila v Československu do poslední fáze nucená kolektivizace zemědělství. V letech 1955–1960 tak vyvrcholil proces komunistického ničení venkova, jehož důsledky jsou citelné dodnes. Historici obvykle člení kolektivizaci od 1948 na několik částí. Asi nejděsivějším rozměrem této státem organizované krádeže olbřímých rozměrů byla kriminalizace větších sedláků, podle propagandy venkovských boháčů, a vyhánění celých rodin z domovů, a to hlavně v 50. letech.

Československo nás zradilo, tvrdí Rusíni neboli obyvatelé Podkarpatské Rusi, která byla za první republiky součástí země. „Za připojení Podkarpatska k SSSR jsme nebojovali! Bojovali jsme za svobodné Československo,“ říká na nahrávce pro Paměť národa Ivan Mohorita, bývalý vězeň sovětského gulagu, veterán z východní fronty.

Příběhy 20. století se tentokrát vrací k události, jejíž výročí nikdy neopomíjí: před 81 lety, v noci z 8. na 9. března 1944, zavraždili nacisté v Osvětimi Birkenau téměř 3800 lidí z takzvaného rodinného tábora terezínských Židů. Oběti v naprosté většině pocházely z českých zemí. K vězňům rodinného tábora patřila také Anita Franková.

Drobná stařenka. Krátké vlasy do zrzava. Starší, takový typicky babičkovský pršiplášť. Elegantně, ale nijak luxusně oblečená. Ráčkující, přitom precizní a přesná ve vyjadřování. Taková byla Doris Grozdanovičová. Tak jsem ji viděl naposledy, na podzim roku 2015 za výjimečných okolností – v Terezíně, kde ji trýznili hladem, zavraždili jí maminku, bratra a tatínka transportovali do Osvětimi.