Ten moment je už přes patnáct let starý, ale bývalého jabloneckého kapitána Petra Pavlíka ještě pořád v mysli občas straší. Nejen o něm vypráví v dalším díle podcastu Kopačky na hřebíku bývalý kapitán Jablonce Petr Pavlík, který v lize dohrál v roce 2012 a dnes se již osmým rokem živí poradenstvím v oblasti oddlužování.

Takoví trenéři už se nerodí a nejspíš se už nikdy nenarodí, protože svět, a fotbal samozřejmě s ním, se za posledních dvacet třicet let obrovsky změnil. Takže pamětníkům oněch časů už nezbývá než nostalgicky vzpomínat na doby, kdy na trenérských lavičkách sedával a svým nadhledem, suchým humorem a nepřebernou zásobou bonmotů bavil fotbalový národ charismatický Ladislav Škorpil. Čerstvý osmdesátník, který kulaté životní jubileum oslavil v pátek 6. června, a jako host Kopaček na hřebíku byl stejný jako před lety. Pořád plný vtipu, humoru a pochopitelně i nesčetných bonmotů, jimiž prokládal vzpomínky na svou trenérskou kariéru

Do Slavie se mu nechtělo. „Obával jsem se konkurence, pochyboval jsem, jestli se prosadím a budu hrát. Dokonce jsem si dal do smlouvy klauzuli, že kdyby mě Slavia poslala někam na hostování, pak jedině zpátky do Plzně,“ vrátil se Robert Vágner u mikrofonu Sportu.cz třicet let zpátky do minulosti, kdy přemýšlel, zda na nabídku kývnout a do Edenu přestoupit. „Pak jsem si řekl, že by byla možná chyba to nezkusit. A teď po letech můžu říct, že to byl dobrý krok.“

V nejslavnějších letech teplického fotbalu patřil na Stínadlech k ikonám. Byl u toho, když Severočeši postoupili v roce 1996 do nejvyšší soutěže, o tři roky později jim dopomohl v lize k druhé příčce a účasti v kvalifikaci o Ligu mistrů. Nikdo se proto nemohl divit, že tehdejší šéf teplických sklářů František Hrdlička nechtěl slyšet, že by snad Radek Divecký odešel. Vždyť Divecký a Pavlem Verbířem tvořili útočnou dvojici, která byla postrachem všech soupeřových obran.

Když se v osmnácti objevil ligové scéně, přirovnávali ho k Pavlu Nedvědovi. Vlající blonďatá hříva, kolébavý krok, tvrdá střela…A když necelý rok na to přivezl s reprezentační dvacítkou stříbro ze světového šampionátu této věkové kategorie z Kanady, ten pocit, že by z Jiřího Valenty skutečně mohl vyrůst Pavel Nedvěd, ještě zesílil. A nic na tom neměnilo, že se v Torontu, Montrealu, Ottawě na hřiště nedostal, protože po úvodní remíze s Argentinou už trenér Miroslav Soukup do sestavy nesahal.

Věčně druhý, musel si Karel Rada hořce povzdechnout, když v sedmatřiceti končil na jaře roku 2008 aktivní hráčskou kariéru. Druhý skončil v lize s Olomoucí, se stříbrnou příčkou se musel smířit, když oblékal dres Slavie, jen horší skóre, než měla Sparta, ho v roce 2005 připravilo o druhé místo, když po návratu z angažmá v německém Frankfurtu kopal za Teplice. A druhý skončil i s českou reprezentací na evropském šampionátu v devadesátém šestém roce v Anglii po zlatém gólu, který ve finálovém prodloužení v londýnském Wembley vstřelil Němec Oliver Bierhoff.

Když pražská Sparta vyhlašovala svou Železnou jedenáctku, nemohl v ní Josef Jarolím chybět. Vždyť byl u toho, když se po dlouhých letech strádání a trýzně v osmdesátých letech Železná Sparta zase zrodila. Po sedmnácti letech čekání v roce 1984 konečně mistrovský titul, pak druhý, třetí, čtvrtý… A také tažení pohárovou Evropou, při němž porážela takové giganty, jako Real Madrid, Watford, Juventus Turín. Mimochodem – před pár dny tomu bylo rovných čtyřicet let, co nad ním Sparta na Letné 1:0 ve čtvrtfinále PMEZ zvítězila.

Bylo nás pět, mohl by se další host Kopaček na hřebíku rozpovídat o české legii, kterou na počátku nového milénia přivedl trenér Petržela do Petrohradu, a přitom stejně jako hrdina poetické knížky Karla Poláčka vzpomínat na hochy, kteří spolu v Zenitu hráli a mluvili. Česky samozřejmě. „On tam ale byl nejen Martin Horák, Pavel Mareš, Lukáš Hartig a Honza Flachbart, ale i Kamil Čontofalský a pak přišel ještě Martin Škrtel,“ připomínal Radek Šírl ve studiu Sportu.cz, že česko – slovenská fotbalová enkláva byla v městě na Něvě mnohem početnější.

Bšany, vesnička mezi chmelnicemi, jejíž jméno už dávno zmizelo z fotbalové mapy, se staly jeho druhým domovem. Zažil s nimi slavný parademarš ze třetí ligy až do nejvyšší soutěže, v Blšanech si s 38 nastřílenými góly udělal jméno jako nejlepší kanonýr ČFL, pomáhal jim postoupit do druhé ligy a poté i do první, v níž zase dával góly, které pomáhaly „Chmelařům“ k záchraně. Z Blšan ale Roman Hogen také odcházel, aby se do nich zase vracel. Z žižkovské Viktorky, ze Slavie, ale i z bundesligového Norimberku.

Vletěl na fotbalovou scénu jako kometa. V šestnácti debutoval v lize, když ve dvaadvaceti ze Sparty odcházel, měl na kontě čtyři mistrovské tituly, zlato z evropského šampionátu jednadvacítek ve Švýcarsku a navrch i primát nejlepšího ligového střelce. Pochopitelně že o něho byl v zahraničí zájem, samo sebou že na pražskou Letnou přišly nabídky, které se daly těžko odmítnout. Zvláště ta z tureckého Trabzonsporu, který za Tomáše Juna nabízel v té době neskutečných sto milionů.