Z Jana Tumlíře mohl být skvělý básník s klidným místem v redakci mnichovské Svobodné Evropy. Jenže raději se vydal do USA studovat ekonomii – a stal se z něj odborník na cla a mezinárodní obchod, respektovaný po celém světě. U nás jeho jméno zná jen pár lidí. V Portrétech ho připomene historik Michal Jareš.

Třikrát ho zadrželo gestapo, třikrát gestapáky přesvědčil, že je obyčejný student. Vratislav Štůla byl český odbojář. Po druhé světové válce získal ve Francii Válečný kříž s odůvodněním, že „díky odvaze, duchapřítomnosti a iniciativní povaze zachránil život mnoha lidí“. Jeho život plný zvratů připomene v Portrétech historik Michal Louč.

Hrál v řadě filmů, které patří do zlatého fondu české kinematografie, ztvárnil desítky rolí v Národním divadle, mnoho příležitostí dostal za rozhlasovým mikrofonem. Josef Kemr (1922–1995) byl mimořádný herec. Shrnul to jeho kolega Václav Postránecký, když prohlásil, že Kemr dovedl udělat z malých rolí velké. Umělcova cesta československou normalizací ale nebyla přímočará, na několik let zmizel z televizních obrazovek. Pak se vrátil v divácky nejvděčnějších snímcích.

Jedním z těch, kteří se v listopadu 1989 snažili za každou cenu udržet u moci komunistickou stranu, byl tehdejší ministr národní obrany, armádní generál Milan Václavík. Plány na ozbrojený zásah proti demokratické opozici nakonec zhatili jeho podřízení a nejspíš i Václavíkova soudnost. I o tom hovoří v Portrétech historik Prokop Tomek.

Ikonická fotka federálního premiéra Ladislava Adamce, podávajícího si ruku s Václavem Havlem, sice obletěla svět, ale byla to jen jedna událost z mnoha. Svoji vládu kromě federace měly i obě republiky – česká a slovenská. Předsedou té české byl muž, jehož jméno si pamatuje málokdo – František Pitra. Příběh vzestupu regionálního komunistického politika je pozoruhodný tím, jak málo o něm víme.

Když se 9. listopadu 1989 hroutila Berlínská zeď, byl u toho i redaktor Rádia Svobodná Evropa Egon Lánský. Novinář, který během života vystřídal mnoho různých zaměstnání, emigroval do Švédska a v 90. letech vstoupil do politiky, v níž spolupracoval s ČSSD Miloše Zemana. Jeho cestu složitým 20. stoletím přiblíží v Portrétech na Českém rozhlase Plus historik Jan Adamec.

V převratných událostech podzimu a zimy 1989 se mnoho lidí dalo do služby zásadních společenských změn. Pro některé to byl odrazový můstek k politické funkci, pro jiné k rozjezdu podnikání – a někteří jen „prošli“ dějinami, splnili úkol a vrátili se do jistějších vod.

1. říjen roku 1918 neměl jen vítěze, ale měl poražené. K těm bychom mohli počítat třeba tehdejšího pražského arcibiskupa Pavla hraběte Huyna. Vznik nového státu přinesl zlom do jeho dosavadního života: přišel o diecézi a až do konce života mohl o návratu do Čech jen snít.

Právnička Dagmar Burešová patří k nejvýznamnějším polistopadovým českým političkám, stala se první ministryní spravedlnosti po listopadu 1989 a na začátku 90. let stála dva roky v čele tehdejšího republikového parlamentu – České národní rady. Neméně významnou stopu zanechala i v advokacii, za totality obhajovala disidenty, k advokacii se vrátila i po svém politickém angažmá.