Jméno Vildy Jakše, který od roku 1929 slavil první úspěchy zpočátku v amatérském boxu, bylo za první republiky pojmem. Talentovaný boxer s bojovným srdcem a rychlýma nohama patřil mezi největší československé sportovní hvězdy.

Josef Skupa si kdysi – jako voják v první světové válce – opařil v polní kuchyni nohu horkým čajem, a možná si tím zachránil život. Zřejmě v polní nemocnici si ho povšiml maďarský důstojník, kterému se nadějného loutkáře, bavícího vojáky svými výstupy s maňásky, zželelo – zařídil jeho přeložení k vojenské cenzuře v Plzni.

Když se po konci první světové války na konferenci v Paříži rozhodovalo o novém uspořádání Evropy a o tom, jak se postavit k poraženému Německu, klíčovými osobnostmi jednání byli americký prezident Woodrow Wilson, francouzský premiér Georges Clemenceau a jeho britský protějšek David Lloyd George, poslední velký představitel kdysi významné Liberální strany.

„Nastal čas účtování.“ Těmito slovy bylo 7. května 1919 zahájeno čtení mírových podmínek pro Německo na konferenci ve francouzském Versailles. Výrok je připisován muži, který na konferenci hrál pomyslné první housle: francouzskému premiérovi Georgesi Clemenceauovi (1841–1929).

Dozvíte se to v repríze pořadu Portréty.

Zdánlivě nenápadný muž, který výrazně formoval naši rozhlasovou žurnalistiku 60. let.

Věra Šťovíčková-Heroldová (1930 až 2015) byla v 60. letech nepřehlédnutelnou osobností rozhlasové žurnalistiky. Zpravodajka v Africe se vrátila do Československa na jaře 1968 a za mikrofonem prožila i bouřlivý týden po 21. srpnu. A pak už toho moc v rozhlasu nezažila.

„Nejklidnější je Noha. Jako gladiátor, když vstupuje do arény, klidně se rozhlíží kolem. Vždy stejně vyrovnaný,“ zapsal si svědek události, která v květnu 1918 otřásla severočeským Rumburkem. Po vojenské vzpouře došlo na popravy organizátorů rebelie a mezi těmi, kteří byli u kůlu na hřišti za rumburským hřbitovem popraveni, byl i František Noha.

Rozvážný muž činu a romantický nadšenec, prozřetelný organizátor i naivní optimista. To vše spojoval člověk, z jehož popudu vznikl Mezinárodní červený kříž – a zároveň člověk, kterého tato angažovanost přivedla ke krachu jeho podnikání a pádu na dno: Jean Henri Dunant. Viděl tak strašné věci, že prostě musel něco udělat.