Mladý král se musel s manželkou svou rozloučit a odebrati se do boje. Nedlouho po jeho odjezdu porodila královna dvojčata, oba syny.

V dávných časech, když ještě svět nebyl zcela pohlcený mlhou technologií a lidé žili v klidu a harmonii s přírodou, žila jedna tajemná Víla, jež sídlila uprostřed velkého starého stromu, pod nímž se klikatila řeka a zpívala ptáčata.

Byl jeden chudobný otec a měl dvě děti, Honzíčka a Marušku. On chodíval do lesa dřevo kálat (porážet) a nemohl na děti pozor dávat; proto když jim, malým dětem, matka umřela, oženil se, aby měly děti zase matku.

Byla jednou jedna stará země, kde se snoubila magie s temnými tajemstvími moderní doby. V této krajině žila mladá dívka jménem Eliška, která si stále více hrála s kouzelným zařízením – svým mobilním telefonem, na němž měla spoustu aplikací a přístup k tajným sítím.

„Studánko, studánko, dej mi krůpěj vody mému kohoutkovi; on se na kopečku dáví, zdvíhá vzhůru nohy.“ Studánka odpoví: „Vody tobě nedám, až mně přineseš z lípy lísteček.“ Slepička lípě dí: „Lípo, lípo, dej lístek studánce, studánka dá vody mému kohoutkovi.“ Lípa slípce praví: „Nedám ti lísteček, až mi od švadleny přineseš šáteček.“ Slípka běží, švadlenu prosí: „Švadleno, švadleno, dej lípě šáteček, ona dá lísteček, studánka vodičky.“ Švadlena opět dí: „Nedám ti šáteček, až přineseš hedvábí od královny Sáby.“ Slepička běží k Sábě, žádá: „Králičko, Sabičko, dej mi hedvábíčko, ať je dám švadleně, švadlena šáteček, lípa lísteček, studánka vodičky.“ Králička slípce praví: „Nedám hedvábíčko, až mi dáš od ševce překrásné střevíce.“ Slípka běží k ševci, praví: „Ševče, ševče, dej této králičce překrásné střevíce; ona dá mi hedvábíčko, hedvábí – šáteček, šáteček – lísteček, lísteček studánce a studánka dá vody.“ Švec slípce odpoví: „Nedám ti střevíce, pokud nepřineseš štětiny od svině.“ Slípka běží, prosí: „Svině, svině, dej ševci štětiny, on mi dá střevíce, dám je té králičce, králička dá hedvábí, švadlena šáteček, lípa lísteček, studánka vodičky.“ Svině slípce dí: „Nedám ti štětiny, až mi dáš od mlatců vydrolené zrní.“ Slípka běží, prosí: „Mlatci, mlatci, udělte mi zrní, ať dám této svini, ona dá štětiny, švec dá střevíce, králička hedvábí, švadlena šáteček, lípa lísteček, studánka vodičky.“ Mlatci slípce praví: „My nedáme zrní, až nám od šafářky přineseš smetany.“ Slípka běží k šafářce, žádá: „Šafářko, šafářko, dej mlatcům smetany, oni dají zrní, zrní dáme svini, svině dá štětiny, štětiny střevíce, střevíce králičce, králička hedvábí.

V dávných časech, kdy ještě nebyly takové vynálezy, jaké známe dnes, žil byl statný chlapec jménem Honza v malé vesničce na úpatí velké hory.

Jedna chudá vdova měla dvě dcery, dvojčata. Byly si v tváři tak podobny, že je nebylo možná rozeznati.

Kdysi dávno, v kraji uprostřed zelených hájů a rozlehlých luk, žila v tajemném lese Víla Meluzína.

Pejsek s kočičkou si chtěli venku zahrát s dětmi, ale žádné děti venku nebyly. „Co to?“ podivil se pejsek, „že nejsou venku žádné děti.

Jednou celý den pršelo, všude bylo mokro a studeno a pejsek s kočičkou nemohli ven a neměli co dělat.