Lidé si běžně staví domy v krajině tak, jako by přiletěly z vesmíru – syntetické materiály, stavby na klíč, anglický trávník a betonový plot. Měkotovi na to jdou opačně. Našli opuštěné místo v krajině, kterému postupně vdechují nový život. Začali ve stanu, pak s dětmi v maringotce, teď jsou v malém slaměném domku bez připojení k inženýrským sítím. Dům jako by vyrůstal přímo z ducha místa. Hospodařením obnovují kdysi kulturní krajinu.

Jáma je velká zahrada s domem, je to sad s maringotkami, je to louka ve městě a taky komunitní prostor, kde spolu bydlí deset lidí. Sdílí spolu potraviny ve velkých baleních, vybavenou dílnu, záhony se zeleninou, ale i koupelnu nebo prádelnu. Výhodou je rozdělení nákladů na nájem a taky blízkost přírody – ale není to pro každého. Sebeorganizace takového počtu lidí vyžaduje kromě sociální zdatnosti i pokročilé vedení komunikace.

„Je to jako kdybych žil i nežil ve městě,“ shrnuje zkušenost z bydlení v zahradním domku umělec Epos 257, který zkoumá veřejný prostor, sociální témata a testuje limity města. Do zahradního domku ho příznačně dovedl zájem o lidi bez domova. Snažil se najít bydlení ženě, která o něj přišla. Nakonec našel příbytek sobě.

Startuje série Off-grid, ve které sledujeme originální přístupy k bydlení a s nimi spojené motivace. Bydlení v Česku je obzvláště pro mladé lidi stále nedostupnější, a tak se množí různé alternativy. Jaké to je žít v maringotce, ve stanu, v zahradním domku nebo v energeticky soběstačném domě? Nedostupnost je ovšem jen jedním z faktorů, naši hrdinové často spojili originální způsob bydlení se specifickým životním stylem.

Podle průzkumů ze Spojených států tráví americké děti v přírodě průměrně méně času než lidé ve vazbě, kteří mají alespoň povinné vycházky. Interiér ale nedokáže přirozené stimuly z přírodního prostředí nahradit. Nedostatek přírody vede k mnoha komplikacím, jako jsou úzkosti, depresivní stavy, snížená imunita nebo větší sklony k obezitě. Přitom fyziologické reakce těla na procházku v přírodě lze zaznamenat už po pár desítkách minut.

Z kolébky civilizací jedno z nejdepresivnějších míst na Blízkém východě. Tak popisuje některá území Iráku skučící pod náporem změn klimatu cestovatelka a spisovatelka Lenka Hrabalová. Někdejší zemědělský ráj mezi řekami Eufrat a Tigris trpí nedostatkem vody pro zavlažování polí, vysokou salinitou na jihu Iráku, ale i úmornými vedry a prašností, které vedou k vybíjení stád a stěhování z rurálních oblastí na nuzné okraje městských aglomerací.

Škola nás naučila jednu důležitou věc, a tou je dát si prázdniny. V létě se dá zapomenout na práci, ale třeba i na environmentální úzkost. Podle Rozárie je létání relativně malým zdrojem emisí skleníkových plynů, ale létá jen ta nejprivilegovanější vrstva společnosti, takže na osobní úrovni je to naopak velká porce uhlíkové stopy. Proto Spory zpomalují na mód české léto a slow turismus.

Při příjezdu na Horňácko člověka upoutají úzké dlouhé záhumenky v blízkosti obcí, na kterých se pěstuje modré ovoce, pšenice, zelenina, nebo pase dobytek. Fragment dřívější pestré krajiny včetně vlastnických vztahů tu zůstal zachován, podobně jako tisíce písní tradiční lidové kultury. Druhově extrémně pestré louky se pak táhnou z okolí obcí až na vrcholky Bílých Karpat.

Svět naturálních vín má své obhájce i hatery. Pojďme ale chvíli neřešit, co je ve skleničce a zaměřme se na to, jak vypadá réva v krajině a jestli ve vinohradu přežije i něco jiného než hrozen. Vinařství Plenér má vinice rozprostřené v okolí Pálavy. S vinařkou Dominikou Černohorskou se toulal Ondřej Šebestík po vinohradu u obce Úvaly mezi Valticemi a Mikulovem. Jak vypadá její verze přírodě blízkého vinohradnictví?