Ekofeminismus vychází z představy, že ženy a příroda sdílejí v západních systémech podobnou zkušenost utiskovaných a vykořisťovaných. Odsud vyvěrá odpor k patriarchátu a extraktivismu, ale i možnost transformovat společnost a zároveň chránit přírodu a klima. Ekofeminismus, hlubinnou ekologii, ale i buddhismus, zelený hermetismus nebo teologii osvobození zpracovává ve své připravované knize Spiritualita posvátné Země Adam Borzič.

Lidé mají rádi ovoce, a tak vysadili sady. Postupně se rozvinuly minimálně dva různé přístupy. Hodně intenzivní sady vypadají spíš jako vinice. Jsou v nich zakrslé jabloně navázané na dráty – dají se mechanicky ošetřovat i sklízet. Často jsou z přírody vydělené ochrannými sítěmi. Pak jsou tu ale extenzivní sady, které kromě ovoce poskytují ekosystémové služby podobné v krajině už dost vzácným světlým lesům.

Režisér Tomáš Elšík natočil film Při zemi o přírodě a citlivosti. Hlavními postavami jsou psovodka České společnosti ornitologické Klára Hlubocká a revitalizátor říční krajiny Pavel Pokorný. Zatímco Pavel se zamiloval do rašelinišť a mokřadních ekosystémů, které spolu s kolegy a přáteli obnovují, Klára běhá se svými psy po české krajině a společně hledají karbofuranem otrávené návnady, které krutým a bolestivým způsobem zabíjejí dravce.

Několik stovek českých vědkyň a vědců poslalo otevřený dopis Andreji Babišovi (ANO) a prezidentu Pavlovi, aby byla v příští vládě pozice šéfa rezortu životního prostředí obsazena kompetentní osobou. Za záchranu ministerstva životního prostředí se sešlo 19. 10. na pražském Hradčanském náměstí několik tisíc lidí. Lidé se bojí obsazení místa kandidátem Motoristů Petrem Macinkou, který prohlásil, že pod jeho vedením „by asi chvíli tekla zelená krev“.

Dekolonizace, veřejný prostor, citlivost – to byly témata výstavy Radical Tenderness v Galerii Rudolfinum kolumbijského umělce usazeného v Paříži Ivána Argote. Radikální něha je něco, s čím se dokáže ztotožnit i podcast Podhoubí, a tak vznikl živý díl přímo v interiéru výstavy. Pozvání přijala umělecká výzkumnice a kurátorka Sára Märc a environmentální antropolog Jakub Kvizda.

Lidé si běžně staví domy v krajině tak, jako by přiletěly z vesmíru – syntetické materiály, stavby na klíč, anglický trávník a betonový plot. Měkotovi na to jdou opačně. Našli opuštěné místo v krajině, kterému postupně vdechují nový život. Začali ve stanu, pak s dětmi v maringotce, teď jsou v malém slaměném domku bez připojení k inženýrským sítím. Dům jako by vyrůstal přímo z ducha místa. Hospodařením obnovují kdysi kulturní krajinu.

Jáma je velká zahrada s domem, je to sad s maringotkami, je to louka ve městě a taky komunitní prostor, kde spolu bydlí deset lidí. Sdílí spolu potraviny ve velkých baleních, vybavenou dílnu, záhony se zeleninou, ale i koupelnu nebo prádelnu. Výhodou je rozdělení nákladů na nájem a taky blízkost přírody – ale není to pro každého. Sebeorganizace takového počtu lidí vyžaduje kromě sociální zdatnosti i pokročilé vedení komunikace.

„Je to jako kdybych žil i nežil ve městě,“ shrnuje zkušenost z bydlení v zahradním domku umělec Epos 257, který zkoumá veřejný prostor, sociální témata a testuje limity města. Do zahradního domku ho příznačně dovedl zájem o lidi bez domova. Snažil se najít bydlení ženě, která o něj přišla. Nakonec našel příbytek sobě.

Startuje série Off-grid, ve které sledujeme originální přístupy k bydlení a s nimi spojené motivace. Bydlení v Česku je obzvláště pro mladé lidi stále nedostupnější, a tak se množí různé alternativy. Jaké to je žít v maringotce, ve stanu, v zahradním domku nebo v energeticky soběstačném domě? Nedostupnost je ovšem jen jedním z faktorů, naši hrdinové často spojili originální způsob bydlení se specifickým životním stylem.

Podle průzkumů ze Spojených států tráví americké děti v přírodě průměrně méně času než lidé ve vazbě, kteří mají alespoň povinné vycházky. Interiér ale nedokáže přirozené stimuly z přírodního prostředí nahradit. Nedostatek přírody vede k mnoha komplikacím, jako jsou úzkosti, depresivní stavy, snížená imunita nebo větší sklony k obezitě. Přitom fyziologické reakce těla na procházku v přírodě lze zaznamenat už po pár desítkách minut.