Existují otázky, jež mají nadčasovou platnost a zaujmou lidi bez ohledu na místo, kulturu či podmínky, v jakých žijí. Vyjádřil to kdysi slavný malíř Paul Gauguin, když do jednoho ze svých tahitských obrazů vložil nápis: odkud přicházíme, kdo jsme, kam směřujeme. Dal to tam bez otazníků, a je to jeho největší obraz, a taky nejznámější. Cosi jako závěrečný testament.

Bylo nás deset a seděli jsme v galerii v Litomyšli. Snažili jsme se přijít na to, jak psát deník a proč si ho vlastně psát. A taky jsme si vyprávěli, jak deník píšeme. A jak a kolikrát jsme už začali a přestali a znova začali. A já četla z deníků slavných lidí, kteří si vedli vtipné, nebo dojemné zápisky svých slavných, ale v něčem stejně banálních životů jako jsou ty naše.

V knize Itala Calvina Neviditelná města spolu hovoří slavný benátský rodák Marco Polo s všemocným Kublaj chánem. Na chánovu otázku, proč cestuje, Marco odpovídá bolestně přiléhavě: „Cizí kraje jsou jako negativní zrcadlo. Cestovatel poznává to málo, co je jeho, tím, že objevuje to mnohé, co neměl a nebude mít.“

Někdy tajně doufám, že jednou přijde den, kdy mě přestanou zajímat nemísta. Kdy přestanu v rámci své dovolené hledat ubytování v těch nejhorších a nejzapadlejších lokalitách. Kdy mě přestanou fascinovat pootevřené dveře do skladišť industriálních čtvrtí, Afričané cosi vyrábějící v jejich temných zákoutích, popřípadě večerky, kde neprodávají uctiví Vietnamci, ale usměvaví Arabové, kteří mě občas okradou.

Naše konzervativní já odmítá emancipační myšlenky s argumentem, že „to tu nikdy nebylo“ a proč bychom tedy měli různé podivnosti a novoty zavádět. Čas běží, svět se mění a někdejší novoty se stanou společenskou praxí. Na hradě Scharfenstein na německé straně Krušných hor se na výletě můžeme setkat s osobností ze samého středu německého osvícenství, s člověkem, který svým nekonvenčním životem i myšlením odrážel skoro vše, co se nás stále ještě dotýká.

Také vám někdy bylo divné, jak snadno se vysloužilí politici mění na zručné spisovatele? Jako by v nich jejich skutečný talent dřímal celé ty roky, ale teprve po skončení mandátu ho mohli plně projevit. Lze to vidět hlavně v Americe, tam se přímo očekává, že bývalý prezident, a nejednou také jeho manželka, napíší memoáry. Typické podání je takovéto: z obálky shlíží tvář, jméno autora září zlatým písmem zvýrazněným ražbou. Knihu však často napsal někdo jiný než autor.

Taková už je povaha času a lidského života, že jeden den vás označují za nadějnou začínající či slibného mladého – profesi si doplňte sami –, a než se nadějete, stane se z vás pamětník nebo pamětnice. Do podobného zjištění jsem se přednedávnem probudila i já, a usoudila jsem proto, že nastal čas začít okolí otravovat historkami starých zbrojnošů.

Poslední dobou mě zas navštěvují sny. Většinou jen útržky, jak to u snového rukopisu bývá. Jsou barevné, intenzivní, naléhavé. Obracejí moji pozornost k snové moudrosti. Někdy bují coby florální výzdoba neexistující katedrály ve Florencii, jejíž vysochaná květena nepřipomíná žádný z existujících slohů.

Mým druhým rodným městem je Český Krumlov, kam jsem celé dětství a mládí jezdil za svými prarodiči. Na řadu míst zde mám zvláštní vzpomínky – na zašlá zákoutí, tajemné průchody, staré dvorky.