Ochota zpřístupnit kostel veřejnosti se obvykle pojí se stejně dobře míněnou snahou co nejvíc rozsvítit interiér, tak aby si návštěvníci mohli nastudovat všechny detaily architektury či výzdoby. Jenže zároveň tak přichází o to nejdůležitější – o prožitek z místa.

Můj otec byl válečným utečencem, který se mohl podívat zpět do Řecka – své vlasti – až poté, co větší část života prožil na severu Moravy. Jmenoval se Paschalis. Správně v tom jméně slyšíte slovní základ pascha – pesach – pašije.

Architektura je obrazem doby. Veřejný prostor je obrazem lidí. Kdo nás vidí, když jsme v něm? Možná kamerový systém, možná jen další lidi. Máme o to veřejné zájem, nebo ne? Veřejný prostor je obývákem města. Hnětený z těsta různorodých tužeb. Někdo v něm chce krmit holuby, někdo být producentem služeb, jiní jím jen potřebují projít.

Polarizace táhne k volbám. Čím větší napětí mezi kandidáty, tím větší show a tím víc lidí dorazí k urnám, aby zabránili nejstrašnějšímu z lidí stát se jejich prezidentem. Přesto politologové polarizaci vytrvale haní, prý ohrožuje demokracii.

Žijeme v éře internetu, v éře krize demokracie, v éře nové jaderné hrozby. A také v éře bodíků. Věrnostní kartičku – a ano, ty zdrobněliny k tomu patří – vám dnes dovední prodavači podstrčí snad v každém obchodě.

Již před několika lety jsem pro tuto stanici psal o třetím čtení pamětí Vítězslava Nezvala Z mého života. V knize najdeme mimo jiné tento citát: „Když nadešla chvíle, kdy bylo příliš jisté, že Sokrates nazítří vypije bolehlav, ptali se ho druhové, co chce, čím by mu mohli zpříjemnit poslední chvíle života. Sokrates si přál, aby mu přivedli známého učitele zpěvu...

Nastává čas letních kin. Vlastně chci říct jedinou věc, podělit se o jediný obraz. Ale jak to tak bývá, člověku to trvá, než se dostane k tomu, co skutečně chce. Obvykle se přibližuje zdálky.

Vždycky mě fascinovaly utopistické architektonické projekty a návrhy, i když velké ideje s cílem vytvořit lepší svět skoro nikdy nedopadly dobře. Snahy vyřešit velké problémy lidstva jedním jednoduchým řešením jako by byly skokem do propasti. Už když se podívám na to, proč a jak vznikla idea obchodních center, je tato zákonitost zřetelná. Na začátku této myšlenky byl vídeňský architekt Victor Gruen, který emigroval do Ameriky.

Většina mých příbuzných z tátovy strany žije v Řecku. V Řecku nebo jinde ve světě. Když táta utekl z občanské války a přijel s ostatními dětmi v roce 1948 do socialistického Československa, bylo mu patnáct, vážil 38 kilogramů a společně s ostatními sourozenci a tisíci dalšími oběťmi bydlel pár let po dětských domovech.

Jak nastoupí červenec, vždycky mě to napadne. U žádného jiného měsíce přitom nic podobného neprožívám, což je paradox. Věc se týká našich názvů jednotlivých měsíců, které – jak známo – nejsou odvozeny od názvů latinských.