- Podcasty
- Vizitka
Poslechněte si podcast: Pavel Řehořík z Větrných mlýnů: Chcete vědět, čím žije Norsko? Obejděte všechny debaty na MAČi
O islandské literatuře nevěděl Pavel Řehořík z nakladatelství Větrné mlýny skoro nic, a tak loni v rámci Měsíce autorského čtení, který Mlýny pořádají, navštívil všech 31 autorských debat. Odcházel jako dobře poučený laik, stejnou metodu doporučuje i letos s Norskem. Ve Vizitce ale s Ondřejem Cihlářem mluvil i o tom, jak v romantických 90. letech s oblibou četl divadelní hry a toužil založit takto zaměřené vydavatelství, a jak si dnes cení mladé básnické krve.
Vizitka
Seznamte se s lidmi, kteří žijí (s) kulturou.
Daniel Pešta: Malba je proces na dlouhou trať. Potřebujete mít čistou hlavu, což dnes nejde
„Občas se mi zdá, že svět zešílel. Na malbu potřebujete vnitřní klid a plnou koncentraci, což je v dnešních souvislostech těžká věc,“ říká výtvarník, jehož dominantním prostředkem se stala právě tato klasická technika. Na Hollarce původně vystudoval užitou grafiku, v době totality navrhoval obaly hudebních desek a věnoval se tvorbě plakátů.
Choreografka Mirka Eliášová: Chytit moment za pačesy. Taneční improvizace je cesta odvahy
Improvizace ji lákala už v době studií na Taneční fakultě pražské HAMU. Tehdy, na začátku 90. let, ale na oboru choreografie nebyla „na pořadu dne“. Lásku k ní si ale jedna z tváří současného tance udržela po celou profesní dráhu: jako techniku i princip ji vzala do hry při tvorbě řady inscenací. Třeba i ve Stále stejném příběhu, který vznikl na základě inuitské legendy, na popud orchestru Berg.
Přírodní materiály nevyhledávám cíleně, nacházejí si mě samy, říká grafik Šimon Brejcha
Větvičky, kořeny, brouci, vážky či hadi. I jimi zabydluje své rozměrné grafické práce letošní laureát ceny Vladimíra Boudníka. „Jestliže Boudník rád pracoval s nalezenými materiály průmyslového odpadu, které fyzicky otiskoval do plechových desek, mě zajímají pomíjivé, rozpadající se entity. Tu pomíjivost chci zakonzervovat“, vysvětluje. Za tímto cílem postupně ovládl všechny tradiční techniky, sám pak vynalezl několik dalších.
Na jazyku mě zajímá obraznost. Nejblíž k ní má poezie, proto ji píšu, říká básník Prahy Vít Janota
V duši Víta Janoty se mísí láska k poezii, jedničkám a nulám a hudbě. Vyvinul písmo Sekerníček, kterým vysázel dlouho chystanou autorskou knížku pro děti – v pro něj dost nezvyklé kombinaci pevné formy, jednoduchého jazyka a vtipu. Markéta Kaňková s ním ve Vizitce ale mluvila také o nástrahách haiku, které může lehce sklouznout k banalitě, o obraznosti v poezii i próze, o kouzlu periferií Prahy i o tom, proč si z cizího jazyka troufne přeložit báseň, ale román ne.
Knihovník Adolf Knoll: Jako první jsme digitalizovali románský Sedlecký antifonář
„Vyrůstal jsem v technickém prostředí, jsem letecký modelář, zároveň mě zajímaly jazyky a literatura,“ vzpomíná Adolf Knoll na dospívání. V antikvariátu v Náchodě si koupil učebnici italštiny, později v Bukurešti studoval rumunštinu a francouzštinu, zamiloval si Kafku nebo Cervantese, profesní život ale spojil s Národní knihovnou a digitalizací. O ní, ale i o inspiraci Amerikou nebo předrevolučním zasílání knih do Kanady poutavě vyprávěl Markétě Kaňkové ve Vizitce.
Některé věci bych nikdy nedokázala říct nahlas, říká herečka Irena Kristeková
Řadu let se dnes úspěšná divadelnice pokoušela s pomocí přátel a terapeutů vyrovnat s tím, co jí život připravil v dětství a dospívání. V příbramském bytě, kde se na 70 metrech čtverečních tísnilo někdy až třináct lidí, zažila domácí násilí a zneužívání všeho druhu. O tom, jak překonávala „příbramštinu“, teď otevřeně vypovídá na jevišti, v hudebním stand-upu prostě nazvaném Iris.
Architekt Petr Klíma: Plzeň trpí myšlenkovou setrvačností. Města na západ od nás se mění rychleji
Znalosti praxe i teorie umění a architektury 20. století využívá plzeňský rodák Petr Klíma k její popularizaci. Se spolkem Pěstuj prostor hledá cesty, jak život v Plzni zlepšit; poukazuje na příklady dobré praxe, pořádá přednášky, vytvořil architektonický manuál. Ve Vizitce s Ondřejem Cihlářem mluvil o šrámech, které na Plzni zanechala přestavba ze 70. a 80. let, o stopách titulu Evropské hlavní město kultury 2015 i o setkání s architektem Balkrišnou Došim.
Výtvarnice Zdena Šafka: Po škole mi chyběli přátelé, a tak jsem si jich pár utkala
Ovlivnili ji impresionisti, ale taky jemný Václav Boštík i věcný a barevný David Hockney. Malba jí odmala pomáhala vyrovnat se s neradostnými okamžiky, na UMPRUM pak vystudovala textilní tvorbu. Měla vlastní značku, navrhovala pro divadlo, skauty i olympioniky, dnes už ale většinu času tráví u viaduktu v Kryštofově Údolí, který je možné vidět i na její aktuální výstavě Hlavy, mosty, kapradí v pražské Ville Pellé. Hostem Markéty Kaňkové byla výtvarnice Zdena Šafka.
Aleš Najbrt: Knižní design máme na skvělé úrovni, design obalů a značek ale mladé autory neláká
Loga Ostravy, vizuální styl Českých drah, plakáty pro karlovarský filmový festival, design knih Josefa Koudelky nebo obaly desek pro značku Animal Music – to je jen malý výsek zakázek, které zpracovalo příští rok třicetileté Studio Najbrt. Jak to udělat, aby firma stále šlapala, nápady neubývaly a práce bavila? Spoluzakladatel ateliéru Aleš Najbrt má jasno: když nemůže, tak přidá. Ve Vizitce ale s Ondřejem Cihlářem mluvil třeba i o návratu ke kaligrafii.
Malíř Jiří Štourač: Jezdil jsem stopem, spal na nádraží, hltal renesanci
Když v 80. letech opustil u břehu Jaderského moře skupinu, s níž vyrazil na drahý zájezd do Itálie, průvodkyně si myslela, že chce emigrovat. Na AVU tehdy studoval malbu a jediné, co si přál, bylo vidět a prožít Pisu, Assisi, Florencii a Arezzo – zkrátka kolébku renesančního umění. To spolu s obrazy Jana Zrzavého, hudbou Bohuslava Martinů a rodnou Vysočinou zásadně ovlivnilo jeho vnímání umění. Hostem Markéty Kaňkové byl ve Vizitce malíř Jiří Štourač.