Pamatujete se na tu kouzelnou kapitolku ze Steinbeckových Toulek s Charleym? John Steinbeck se na svých cestách ubytuje v jednom z hotýlků u silnice, jakých bylo už tenkrát v Americe dost a dost, a zjistí, že je tam všechno – od večeře po záchodovou mísu – obalené do plastu.

Nesnáším krátkodobá hledání, ani když jde o hru. Možná zejména když jde o hru. Orientační běh pro mě vždycky skončil u prvního fáborku, ke kterému jsem se sice poslušně sehnula, ale můj prudký návrat do vzpřímené polohy vždycky znamenal nevratnou ztrátu azimutu. Lentilkový poklad vem čert, ale nálepka mimoně pokaždé otřásla mým egem. Ať už jsem byla pikající, nebo přidušená v peřiňáku, každá schovka skončila mou potupnou prohrou.

Jako motoristy nás znervózňují přechody, zejména ty za křižovatkou. Když před ním zastavíte, abyste pustili chodce, blokujete celou křižovatku za sebou. Ale předpis je předpis. Zastavil jsem. A teď to začalo.

Čtyři slunéčka, která mi přistála na předloktí na pobřeží ostrova Sheppey, jsem si prohlížela s podezřením. V posledních dvaceti letech se v Británii rozšířila cizí slunéčka, přistěhovalci z Asie, Harmonia axiridis, takzvané asijské berušky nebo harlekýni.

Na začátku léta jsem tu chválil návrat hmyzíků – a nebudu to korigovat ani teď, kdy se léto láme a se svatou Annou nastoupila chladná rána. Mám hmyzíky nadále rád a otevírám okno zbloudilým mouchám, ale i vosám. Přiznám ale nelibý vztah ke komárům a mimořádně nemám rád ovády a taky klíšťata. Ano, vím, klíště není hmyz, mě ale zajímá, že je to bestie a rád ho nemám. V rámci mé úvahy ale tolerujte pojmovou nepřesnost, že budu o klíšťatech hovořit v souvislosti se hmyzem.

Po dlouhé době jsem v Praze, mám i trochu času, a tak zamířím na Malou Stranu. Chci se v parku Holubička podívat na brutalistní betonovou instalaci výtvarníka Krištofa Kintery. Baví mě jeho provokace, věže z elektrospotřebičů, šepotající rypadla a upocené betonové domy. Baví mě, že Krištof sice myslí environmentálně, ale bez únavného moralizování. Jen klade tiché otázky.

Žiju sice na ostrově, ale ve zcela suchozemské čtvrti. K nejbližšímu vlezu do moře, je to od nás nějakých 80 km. Wandle, řeka, která Croydonem protéká, je sice celých 14 kilometrů dlouhá a vlévá se do Temže, ale v Croydonu je tak úzká a mělká, že by si zasloužila spíš označení potok. Voda v ní je pochybné kvality, pravděpodobně silně toxická.

O žádných koupacích radovánkách to dnes nebude. Vrátím se k umělé inteligenci a o žádné radovánky nešlo, jak hned bude zřejmé.

Před měsícem jsem měla vernisáž obrazů v kostele svatého Ambrože v Hradci Králové. „Konečně jsme zprovoznili naše nové zvony, chceš se na ně podívat? Máte toho dost společnýho“, řekl mi farář. „Jakože jsem dutá?“