Kdo se zabývá ruským exilem, ví, že drtivá většina občanů Ruské federace, kteří prchli ze země před Putinovým režimem, žije v naději, že dříve nebo později, nejspíše po diktátorově pádu, se poměry zlepší, oni se vrátí a bude líp.

Před několika dny analytici mimo Česko, především z řad ruských exulantů, probírali, jak zareaguje Putin na kombinaci neúspěchů na ukrajinské frontě a nespokojenosti doma. Jako pravděpodobné byly zmíněny útoky dronů na území států NATO.

List Moskovskij komsomolec již mnoho let nemá nic společného s Komsomolem, což býval leninský komunistický svaz mládeže. V tomto smyslu je stejný jako další list Komsomolskaja pravda. Posledně jmenovaný je ovšem otevřeně propagandistickým nástrojem Putinova režimu, zatímco Moskovskij komsomolec je takzvaně systémově loajální. Nejde proti Kremlu, ale rovněž není jeho hlásnou troubou.

Putin nevyhrává válku proti Ukrajině. Sám sebe zahnal do kouta. Z dětství si nese vzpomínku na leningradskou krysu, kterou přitlačil ke zdi a ta se v zoufalství vrhla na něj. Analytici hádají, jakou podobu bude mít Putinův skok ve snaze zavraždit a zničit co nejvíce na závěrečné cestě.

Ruská opozice, kterou Vladimir Putin vytlačil do exilu, není jednotná, ale jednotlivé skupiny se pravidelně scházejí na svých jednáních. Na nedávném zasedání Ruského protiválečného výboru vystoupil někdejší oligarcha, později Putinův politický vězeň a nyní jedna z nejvýraznějších osobností exilu, Michail Chodorkovskij, s úkoly pro ruskou zahraniční opozici.

„Našli našli?“ ptal se asi s marnou nadějí v hlase správce prezidentského paláce v Santiago de Chile dne 4. dubna 2011 po ukončení tiskové konference svého nadřízeného s českou hlavou státu Václavem Klausem. „Nenašli…“ odpovídali asi zkroušeně správcovi podřízení.

Optikou dneška se všechno, co se týká Ruska, včetně ruské kultury, spojuje u většiny soudných lidí jen s negativními emocemi. Není divu, fašistické rysy současného ruského státu vyhřezlé mimo jiné v zvěrstvech na území Ukrajiny k tomu přímo svádějí, a chtít detailnější pohled po lidech, kteří se nikdy neměli potřebu Ruskem zabývat, by nebylo moudré.

Když byl Voloďa Putin mladý, měl legraci z prdění v autobusu. Pustil to a na nejbližší zastávce vystoupil. Cestující se pak děsně hádali mezi sebou, kdo že je to prase smradlavé. To byla panečku sranda!

Když prorusky naladění obyvatelé západních zemí popisují přednosti režimu v Ruské federaci, často uvádějí, že jde o pilíř mravnosti v porovnání se zkaženým Západem. Ruský list Komsomolskaja pravda zveřejnil před několika dny reportáž, která představu o mravnosti tamního života upřesňuje.

Člověk je sociální tvor. Je pro něj přirozené, když se necítí sám, a proto obvykle vyhledává společnost lidí, kteří jsou mu z nějakého důvodu bližší než ostatní. Co je ale ten důvod?

„Muž kolem padesáti let ve větrovce a čepici se nervózně prodírá ke vchodu do nádraží. Hlasitě а sprostě nadává a natáčí na mobil černý sloup dýmu, z něhož tu a tam šlehají plameny. Jeho řeč postrádá souvislost. Zdá se, že je prostě šokován tím, co se děje.“