- Podcasty
- Ranní úvaha
Poslechněte si podcast: Norbert Schmidt: Staré skici
Obsah čtyř tenkých tubusů, které přede mě položila archivářka, je přesně osmdesát let starý. Pochází z první poloviny roku 1942. Porýsované pauzákové role, vybledlé světlotiskové kopie, útržky tužkou vyvedených skic. Tiše šustí, jak je rozbaluji. Kladou odpor. Pořád se totiž rolují zpět, jako by nechtěly vydat svůj obsah. Mám strach, abych je ještě víc nepolámal, tak jsou křehké.
Ranní úvaha
Malé zamyšlení a inspirace pro všední den v autorské interpretaci.
Jan M. Heller: Dálnice
Dálnice je hezké slovo. Podobně jako u jiných hojně frekventovaných se častým užíváním už trochu zastřel jeho původ, skutečnost, že vlastně znamená „dálková silnice“. Slovníková definice říká něco o tom, že dálnice je rychlostní komunikace pro automobily, zpravidla víceproudá. Jenže slovníková definice jako obvykle zdaleka nepokrývá všechny významy.
Jan Bělíček: Za nocí první světové války byla každá krev černá
Při představě válečných bojišť první světové války nám většinou vyvstanou na mysli zákopy, v nichž se krčí tisíce vojáků čekajících na povel k útoku. Představujeme si nudu, strach, násilí a všeobklopující úzkost z toho, co může každou chvíli přijít.
Karel Hvížďala: Dějiny Ruska Petra Koubského
„Dva Římy padly, třetí stojí, čtvrtého nikdy nebude, tvé křesťanské království už žádné jiné nenahradí“, napsal Filofej, představený kláštera v Pskově, Vasiliji III. a otci Ivana IV. Hroznému. Muselo to být někdy kolem roku 1510, krátce poté, co se Vasilij ujal vlády nad Moskevským velkoknížectvím.
Pavla Horáková: Před padesáti lety
Je tomu sto let, kdy Ignát Herrmann psal své vzpomínkové fejetony, které později vyšly v několika svazcích pod souborným názvem Před padesáti lety. Vydával je od roku 1921 v Národních listech a vzpomínal v nich na svá učednická léta v Praze. Přišel sem z Hradce Králové v roce 1868 jako čtrnáctiletý a už zůstal, stejně jako tolik jiných nadaných synů venkova, které hlavní města celého světa schvátila a už nikdy nenavrátila.
Jana Knitlová: Pořádek, který budí strach i dnes
Jdu na testy a všechno se ve mně svírá: co když neprojdu? Už jen barva vlasů není zcela vyhovující. A co barva očí, pigmentace, stavba těla? To vše bude podrobeno výzkumu, který se nedá ošidit. Když se mladí muži chtěli vyhnout vojně, pomohlo někdy šikovné sebepoškození nebo známý na psychiatrii.
Jan Jandourek: O předpovědích
Ačkoliv dnes už mnoho lidí nedá tolik na různé věštce, přece jen vypadá lákavě, že bychom aspoň v něčem mohli předpovídat budoucnost. Samozřejmě vědecky. Když se podíváme zpět, jestli se lidé trefili, nemůže dát jednoznačnou odpověď. Někteří vizionáři byli velmi přesní, jiní se jen zasnili a mysleli si, že všechno půjde rychle.
Markéta Pilátová: Čtení je nakažlivé
Prší. Roztahuju deštník. Šlapu mokrou trávou na zastávku na konci malého městečka. Velké Losiny, kde bydlím, jsou přibližně stejně velké jako rakouský Grafenwörth, kam mířím. Mám na zádech batoh a ve čtečce dost čtení. Cesta bude trvat asi osm hodin. V Šumperku přesednu z autobusu na rychlík Bouzov do Brna. Zvolna projíždí Hanou, míjí místa, která se jmenují Pivín, Nezamyslice, nebo Hněvotice. Jako vždycky má tenhle pomalý rychlík zpoždění.
Alena Zemančíková: Obrazy krve a půdy
Na skále hrad, pod ním zámek a kolem pár úzkých uliček středověkých domků. Kavárníci vystěhovali své stolky na chodník, nabízejí doma dělané dorty, v gotickém kostelíku středověká freska, zvon odbíjí poledne. Jsme v obci Kronenburg v nejzápadnějším Německu, v kraji Eiffel, tvořeném vápencovými skalisky, sopečnými krátery vyplněnými vodou a břidličnými usazeninami.
Miloš Rejchrt: Tři je moc, jeden stačí
Určitě nejsem sám, komu uvízl v paměti začátek písničky „chrám svatého Víta je gotiky chlouba“. Textař to vystihl, jeho postřeh mohu potvrdit osobní zkušeností: když jsem byl mlád, chodil jsem na Pražský hrad a do katedrály často a nechával na sebe působit magickou krásu těch míst. Bezpečnostními rámy se procházet nemuselo a bylo to zadarmo, ale to už je dávno.
Petr Vizina: Depeše zůstává v módě
Na pódiu býval vždycky trochu stranou. Nebo tak alespoň vždycky působil. Vedle rtuťovitého zpěváka vždycky do půl těla a kytaristy s vizáží padlého anděla vypadal nenápadně. A kdo ví, jestli není pravda, co se vždycky říkalo; že na rozdíl od těch dvou nemá ani zajímavý hlas a jeho mikrofon je vždy vypnutý.