Slavného surrealistického výtvarníka ve filmu Daaaaaalí! navštíví novinářka a pokouší se s ním vést rozhovor. „Ocitne se v tolika podivných situacích, které se opakují, že se snímek stává takovou absurdní komedií bez konce,“ popisuje Pavel Sladký nízkorozpočtový film režiséra Quentina Dupieux, který proslul i příběhem vraždící pneumatiky Guma. „Diváci a divačky se často mohou držet za hlavu a říkat si, co za drogy asi režisér a scenárista užívají,“ líčí Sladký s nadsázkou.

Za vstřícný portrét od lidí, kterým chybí osobně, považuje dokument Tady Havel, slyšíte mě? filmový kritik Pavel Sladký. „Předkládá osobnost Václava Havla, jeho náturu a jeho postoje k různým situacím spíš než nějaký intelektuální nebo politický odkaz,“ komentuje střih a vyprávění snímku, který promlouvá spíše k pamětníkům. „Já se obávám, že dokument Petra Jančárka nemá ten havlovský sentiment úplně přenositelný pro mladší generace, lidi, kterým je méně než 35 let,“ míní.

Já Kapitán je příběh o dvou chlapcích, kteří se rozhodnou přeplout z Afriky do Evropy. Migraci zobrazuje jako jednu velkou odyseu přes dakarské pouště, jednou z nejnebezpečnějších tras. Na rozdíl od jiných snímků o migraci, které se zaměřují na integraci, se režisér Matteo Garrone dívá na cestu samotnou. „Film doporučuji lidem, kteří by si chtěli udělat přesnější představu o tom, jak se tužby lidí z takzvaného třetího světa sráží s realitou,“ popisuje kritik Pavel Sladký.

Novinka neměckého režiséra Wima Wenderse Dokonalé dny je jeho návratem do formy. Poetický film získal ocenění za hlavní mužský herecký výkon na festivalu v Cannes. Hrdinou celého filmu je sympatický, skromný a pracovitý uklízeč veřejných záchodků. Důsledně uklízí veřejné tokijské toalety, které jsou architektonicky i technologicky zajímavé. Hlavní hrdina žije stereotypně, ale spokojeně v jakési formě zenu. „Jedná se o film příjemný na sledování,“ shrnuje kritik Sladký.

V téměř padesátce českých měst se koná festival Jeden svět. Letos kromě dokumentárních filmů o lidských právech nabízí i hrané snímky. Poslechněte si tři tipy z festivalového programu filmového kritika Radiožurnálu Pavla Sladkého.

Sladký život je nová česká romantická komedie o namyšleném hokejistovi, šovinistovi a promiskuitním milovníkovi, který musí podstoupit operaci srdce. A navíc se ocitne na mizině. V hlavní roli nové komedie se představuje Vladimír Polívka a Petra Hřebíčková. „Když se na ten film budeme snažit dívat aspoň trochu pozitivně, je to příběh o životní změně a o nalezení lásky v nějakém novém rozpoložení,“ přibližuje kritik Pavel Sladký.

Novinku režiséra Seana Durkina Železní bratři je možné popsat jako sportovní a rodinné drama. Vypráví příběh otce a synů Von Erichových, kteří jsou profesionální wrestleři. Patriarchální otec vede své čtyři syny pevnou, až toxickou rukou a právě vymaňování se z jeho vlivu je podstatné téma filmu. „Snímek vypráví o hledání vlastního svobodného prostoru navzdory tomu, co pro nás chtějí naši milovaní,“ shrnuje Pavel Sladký s tím, že film i přes rozvleklost stojí za vidění.

Pokračování sci-fi o osudu Paula Atreidese, který je jediným přeživší svého rodu. Do českých kin vstupuje film Duna: Část druhá. Paul si vybírá z možných variant budoucnosti – stane se prorokem nebo nový uchvatitelem moci? Snímek s působivými vizuálními efekty otevírá témata fundamentalismu, terorismu nebo konfliktů paralelních s osudy impérií a rodů. „Pár hluchých míst je dovedně zakryto působivou scénou a hudbou,“ komentuje více než dvouhodinový film kritik Pavel Sladký.

Zatrpklý učitel dějepisu, problémový student, kuchařka, které zemřel syn. Snímek Zimní prázdniny při svém uvedení loni na podzim v USA dostal pověst alternativního vánočního snímku. Příběh se točí kolem tří hlavních postav, které spolu z donucení tráví vánoční svátky, protože nemají kam jinam jít. „Komedie pracující s hořkostí života o tom, jak v sobě najít schopnost soucítit s lidmi se kterými nesouhlasíme,“ shrnuje kritik.

Britský režisér Jonathan Glazer natočil mrazivý snímek o holocaustu, aniž by ho v něm bezprostředně ukázal. Hlavní hrdinkou Zóny zájmu je Hedwiga Hösse, manželka Rudolfa Hösse. Idylka rodinného prostředí působí skoro normálně, je však narušená občasnými výkřiky, střelbou zbraní a dýmem z osvětimského vyhlazovacího tábora – rodina totiž žije hned vedle něj. „Chtěl jsem ukázat naši podobnost s pachateli holocaustu,“ popisuje nový přístup k tématu režisér Glazer.