- Podcasty
- Procento Miloše Čermáka

Poslechněte si podcast: Někdy stačí zlomek vteřiny a život se ti otočí vzhůru nohama, říká spisovatel Lukáš Havlas (228)
Narodil se a vyrostl v Praze, vystudoval techniku v Liberci a stal se specialistou na ruskou stíhačku Mig-21. Nebýt roku 1989, zřejmě by Lukáš Havlas svou kariéru rozvinul ve Výzkumném zkušebním leteckém ústavu v Letňanech. Ale to se nestalo. Rozhodl se být novinářem a poslal svoje povídky do deníku Lidová demokracie. Těmi tedy neprororazil, ale dostal nabídku nastoupit do vznikající ekonomické redakce. Pak pracoval v dalších denících, mimo jiné Mladé frontě nebo později Hospodářských novinách. Deníky, milé děti, to byly takové webové stránky vytištěné na papíře. Ano, o dnešní krizi v médiích a žurnalistice jsme taky v téhle epizodě trochu mluvili. Dětský sen stát se spisovatelem si Lukáš Havlas splnil až pár let po padesátce. V roce 2022 napsal a vydal knížku 180 stupňů, které je napínavým příběhem spolužáků, jejichž životy se ubíraly většinou jinak, než si původně představovali. O tom, že se to stává nejen v románech, jsme si povídali. Známe se z redakce Hospodářských novin, kde jsme společně pracovali. Ale to relativně nedávno. V devadesátých letech jsme se neznali, ale protože pro naši generaci byla v mnohém určující, tak jsme na ně zavzpomínali. Lukáš Havlas třeba na to, jak telefonoval tehdejšímu premiéru Václavu Klausovi a vydával se za Vladimíra Mečiara. A trochu jsme si i zanaříkali: nad knižním trhem, nad stárnutím a nemocemi a taky nad tím, jak těžké to mají začínající spisovatelé. Zejména ti po padesátce. Přeju příjemnou zábavu.
Procento Miloše Čermáka
Co byste dělali, kdyby vám v telefonu zbývalo jen poslední procento baterie? Jaká je vaše nebezpečná myšlenka? Čemu věříte, ale nejde to doložit? Na čem se s většinou lidí kolem sebe neshodnete? Rozhovory s lidmi o budoucnnosti, snech, inovacích a taky o tom, co je v noci budí ze spaní. Bude za 10 let svět lepší, nebo horší než dnes? Rozhovory Miloše Čermáka
Žít s vitalitou padesátníka do stovky? Pro generaci našich dětí už to nebude problém, říká investor Petr Šrámek (237)
Jeho první věta ve studiu byla: “Někdy mám pocit, že mi je už přes sto let.” Avšak to jen měřeno množstvím životních zážitků a zkušeností. Biologicky je naopak nejméně o deset let mladší, než by vyplývalo z data narození. Aspoň to tvrdí. A ví to proto, že je šéfem a jedním ze spoluzakladatelů kliniky, kde se biologický věk měří. Pětapadesátiletý Petr Šrámek byl koncem května jedním z řečníků na konferenci Vogue Live, věnované dlouhověkosti, která se konala v Praze. Kromě toho, že řídí kliniku s pobočkami v Praze, na Floridě a Bahamách, je také zakladatelem investičního fondu Longevity Tech Fund. Investoři většinou z Česka mu svěřili peníze, aby investoval menší sumy, řádově milióny korun, do startupů začínajících podnikat právě v různých oborech, spojených se zdravým životem a dlouhověkostí. Spojují je dva zájmy, které má i Petr Šrámek: o technologie a o zdraví. Konkrétně možnosti žít déle, než je dnes běžné. Kolik to je? A opravdu se můžeme reálně dožívat věku přes sto let, jak slibují někteří lidé z této branže? Přičemž někteří slibují i mnohem víc? Pamatuju se, jak na prvním ročníku Singularity University v Praze tvrdil z pódia britský gerontolog Aubrey de Grey: už dnes tady v sále jsou lidé, kteří se dožijí 150 let. Problém je v tom, že nevíme jak. Ano, spousta objevů je velmi zajímavých, dokonce i některé experimenty na zvířatech jsou slibné. Ale je reálné prodloužit život lidí, a to dokonce takto výrazně? Můžeme se spolehnout na to, že medicínu a biologii, případně další příbuzné obory, čeká exponenciální změna? Jinými slovy, že přijdou zásadní až převratné objevy, které změní dnešní pohled na stárnutí? Samozřejmě jsem se na to Petra Šrámka zeptal. Zajímalo mě, v kterých oborech je případná disrupce nejpravděpodobnější, a jak reálné tyto výhledy opravdu jsou. A zeptal jsem se i na to, jestli jsme případně na prodloužení života běžné populace připraveni i jako společnost. A stojíme vůbec o to, žít takhle dlouho? Každý to samozřejmě vnímá jinak. Co vy? Můžete o tom přemýšlet během podcastu, ve kterém já se ptám a Petr Šrámek odpovídá. Každopádně přeji příjemný poslech.
Novináři mají často větší ego a snášejí kritiku hůř než politici, říká "hlídač státu" Michal Bláha (236)
Dorazil do studia s motorkářskou helmou, na které je nápis: “Ze špatných rozhodnutí vznikají dobré příběhy.” Nevím, jak podnikatel a dnes hlavně “hlídač státu” Michal Bláha hodnotí rozhodnutí povídat si se mnou v podcastu. Ale protože přišel po tříleté pauze už po druhé, tak snad špatné nebylo. A osobně si myslím, že v tomhle případě heslo zní: “Z dobrých lidí ve studiu vznikají dobré podcasty.” Povídali jsme si o mnoha věcech. Ano, první část života, do které patřilo například spoluzaložení jednoho z prvních českých internetových vyhledávačů, jsme probrali už minule. Ale zmíněné tři roky, které od té doby uplynuly, byly tak nabité událostmi, že rozhodně bylo o čem mluvit. Třeba o tom, proč se stal poradcem místopředsedy vlády, jak se podílel na vzniku nového státního úřadu a zda jeho angažmá ve vzniku Digitální a informační agentury nebylo v konfliktu zájmů s jeho rolí šéfa a zakladatele neziskovky Hlídač státu. Samozřejmě mě zajímalo, co se o státu dozvěděl z druhé strany, tedy jako insider. Malá nápověda či spoiler: není to nic lichotivého. Také jsem se zeptal, jestli na motorce občas porušuje předpisy, jako chodec chodí někdy na červenou a jestli by radši nechtěl žít v Americe. Třeba v Seattlu, kde ostatně nějaký čas strávil. Prostřednictvím covidu jsme se trochu vrátili k Andreji Babišovi, ale opravdu jen krátce a letmo, protože tenhle politik dnes už vlastně nestojí za řeč. Michal Bláha mi vysvětlil, jak dělí politiky. A já chtěl slyšet, proč je registrovaným příznivcem jak hnutí ANO, tak Pirátů. A ano, jak vyplývá z titulku, trochu jsme si zanadávali v závěru na novináře, protože to nikdy neuškodí. Přeju příjemný poslech.
Chtěl jsem spojit dvě vášně, které mám od dětství: pro byznys a pro jídlo. Ale nechtěl jsem restauraci, říká podnikatel Martin Kudera
Jak se pozná dobré kimči? Jednoduše, musí vám chutnat. Což je asi největší problém této epizody podcastu. Protože o kimči budeme pouze mluvit. Zato s člověkem, který ho snad umí opravdu dobře a pro kterého se právě kimči stalo cestou k budování úspěšné firmy. Martin Kudera je přitom podle svých slov kluk od počítače. Narodil se v roce 1990, ale protože vyrůstal v rodině programátora, měl svůj počítač ještě dřív, než začal chodit do školy. Brzy se naučil programovat a objevil v sobě touhu podnikat. Takže i v tomhle byl napřed a první peníze vydělal už na střední škole. A protože v tom byl docela úspěšný, logicky neměl moc času, a s vysokou školou to už moc nevyšlo. Ale nikdy toho nelitoval. Jak říká, do roku 2020 se mihnul v různých byznysech, většinou startupech a technologických firmách. Jenže pak přišel covid a s ním nová kapitola. Tedy již zmíněné kimči. Firma Živina, kterou založil s manželkou a její sestrou, se týká druhé vášně Martina Kudery. A tou je jídlo. Konkrétně pochoutky a lahůdky, případně můžeme říct ochucovadla. Prostě takové ty věci ve skleničkách, které ozdobí stůl a potěší chuťové buňky. Jak se buduje taková firma v době pandemie? A co má nebo může mít společného jídlo s technologiemi, případně startupovou mentalitou? Plus ještě jedna delikátní otázka, kterou jsem ovšem řešil už s více hosty. Když podnikáte s manželkou či partnerkou, co spíše přežije? Váš vztah? Nebo společný byznys? A může přežít obojí? Zeptal jsem se. Přeju příjemný poslech.
Kdo vymyslel bitcoin? To se už asi nikdy nedozvíme. Ale podle mě je to dobře, říká podnikatel Martin Kuchař (234)
Do hry zvané bitcoin nastoupil Martin Kuchař celkem pozdě, až v roce 2017. Mladý muž s maturitou ze stavební průmyslovky, nedostudovanou architekturou a dostudovanou informatikou měl vždycky blízko k moderním technologiím. A těm se v té době věnoval i profesně. Víceméně náhodu se mu tehdy během jediného týdne zmínilo několik lidí, včetně jeho vlastní ženy, o nové měně, která se dá těžit na počítači. A protože to bylo v Ostravě, kde k těžbě bylo vždycky blízko, pustil se do toho. Což říkám samozřejmě s velkou nadsázkou a zjednodušeně. Dnes se kolem bitcoinu točí Martinu Kuchařovi svět. Tedy myšleno ten pracovní. Společně s bratrem začali pořádat konferenci Chaincamp. A byť to bylo během covidu, tedy za ztížených podmínek, zjistili, že pořádají největší neanglickou konferenci o bitcoinu na světě. Teď se rozhodli pro ještě větší sousto a v červnu pořádají v letňanském veletržním areálu konferenci Prague BTC. Ta má ambici být a asi také bude největší bitcoinovou konferencí v Evropě. Trochu bere radost jen to, že takzvané kryptoměny dnes neprožívají úplně veselé a optimistické časy. Jak je to konkrétně s bitcoinem? O tom se bude mluvit v Praze. Hvězdným řečníkem je byznmen a velký bitcoinový evangelizátor, Američan Michael Saylor. Konkrétně o něm, ale obecně o bitcoinu jsem samozřejmě mluvil s Martinem Kuchařem v podcastu. Stane se bitcoin v budoucnu skutečnou měnou? A jsou země, kde tak funguje už dnes? Uslyšíte. A taky proč kryptoměny vadí vládám, a to jak autoritářských, tak i demokratických zemí. Kolik bitcoinů se v jeho nedlouhé historii definitivně ztratilo? A kolik je utajených bitcoinových miliardářů, jejichž jméno jsme nikdy neslyšeli? Ne na všechny tyto otázky se dozvíte odpověď. Ale zeptal jsem se. Přeju příjemný poslech.
Inspirace k chuti nové čokolády? Může to být zážitek nebo silná emoce, říká podnikatel Filip Teplý (233)
Čokoládu poprvé ochutnal asi před deseti lety po jednom divočejším večírku. Myšleno řemeslně vyrobenou, pravou čokoládu dovezenou z Guatemaly. V té době už věděl, že se nechce živit jako manažer v marketingu, a hledal novou náplň života. Takže si Filip Teplý řekl: proč by to nemohla být čokoláda? Nastudovali si s dnes již bývalou manželkou teorii v knížkách a hlavně na webu, nakoupili základní vybavení a začali čokoládu vyrábět doma. První ochutnávka pro přátele nedopadla stoprocentně úspěšně. Vzorky se nepovedly na jedničku. Ale jak říkají Američané, nejlepším učitelem jsou vlastní chyby, a tak se kvalita rapidně zlepšovala. Začátečníci se rychle stali profesionály, a po pár letech dokonce získali za svou čokoládu první mezinárodní cenu. Dnes je značka Ajala, což v mayském jazyce prý znamená probuzení, dobře známá všem milovníkům čokolády. Je jich méně než milovníků kávy nebo vína, ale postupně jich přibývá. Čokoláda vlastně následuje trend, kterým prochází spousta potravin: část trhu se odklání od velkých výrobců a korporací, a místo si hledají malé, někdy domácí nebo garážové firmy. Ajala je s 16 zaměstnanci a zhruba patnáctimiliónovým obratem už nepřehlédnutelnou firmou, byť parametry je to stále malý byznys. Co při jeho budování způsobilo Filipu Teplému největší starosti? A co naopak největší radost? Mluvili jsme o tom. A taky samozřejmé párování, což je magie milovníků jídla. Samozřejmě je řeč o párování chutí. Náš podcast jsme zpárovali se stoprocentní čokoládou z Ekvádoru. Ale dozvěděl jsem se, že se čokolády dají skvěle párovat s naturálními víny či belgickými lambiky, což je pivo, ale také … a to nebudete věřit … třeba i s plesnivými sýry. Výsledná chuť je prý famózní. Přeju nejen dobrou chuť, ale samozřejmě taky dobrý poslech.
Obsluhovala jsem amerického velvyslance, říká sommeliérka Barbora Pečová (232)
Tvrdí, že k vínu hledala cestu od studií, ale to by mohl říct skoro každý. A taky že definitivně ji našla v době covidové pandemie. Avšak takových lidí by se asi našlo víc. Ostatně statistiky nám ukázaly, že konzumace alkoholu v té době stoupla. Barbora Pečová ovšem našla cestu k vínu jako profesionálka a stala se sommeliérkou. Nemyslí si, že je to nějaká superschopnost. Nejradši lidi učí, že můžou mít víno rádi i bez toho, aby mu takzvaně rozuměli a stali se experty. Protože to nejdůležitější na vínu je to, aby nám chutnalo. O tom jsme si povídali. A taky o tom, co všechno v životě dělala, byť by možná bylo jednodušší mluvit o tom, co nedělala. Pracovala například v televizním marketingu, psala scénáře, byla ředitelkou vnějších vztahů na ministerstvu, dělala kurzy jógy, psala rozhovory o osobním rozvoji nebo přispívala do lifetsylových magazínů. A to ještě ani nestačila mít krizi sředního věku. Ale už stihla představit středoevropská vína novému americkému velvyslanci v Praze. Jak mu chutnala a co na ně říkal? Poslouchejte. Přeju příjemnou zábavu.
Jako kluk jsem se při únosu v Angole naučil i to, co se mi pak hodilo v byznysu, říká podnikatel Petr Kocian (231)
Píše každý den na Twitter a někdy i minutu po minutě detailně popisuje, co prožívá. Třeba dnes: jídlo k obědu je dobré. Fazole, maso a brambory. Následuje podrobný program odpoledne. Co je na tom divného? Nepíše něco podobného na sociálních sítích víc lidí? Ne tak docela. Všechny tyto události se totiž odehrály přesně před čtyřiceti lety. Dnes padesátiletý Petr Kocian byl v roce 1983 mezi Čechoslováky, kteří se v Angole stali oběťmi únosu. Povstalecké hnutí UNITA, bojující proti tehdejší komunistické vládě, uneslo Čechoslováky, většinou pracující v tamní papírně, s jejich rodinami. Celkem to bylo 66 lidí. Ušli pěšky 1300 kilometrů, jeden zemřel. Ženy, děti a část mužů byla propuštěna v červnu 1983, zbytek mužů až o rok později. Jak to prožíval desetiletý kluk, který byl v Angole od prosince předešlého roku, společně s mladším bratrem a rodiči? Samozřejmě jsme o tom s Petrem Kocianem mluvili, byť právě podrobný popis včetně fotografií či map najdete na jeho twitterovém účtu. Zajímalo mě, jaké zážitky byly ty nejhorší, a co všechno se dělo po návratu zpátky do tehdy socialistického Československa. Události se samozřejmě věnovala tehdejší normalizační média, na základě příběhu angolských rukojmí vznikl i televizní film. Ptal jsem se na to, co taková událost v životě člověku vezme a co mu naopak dá. A jestli mu to nějak pomohlo v úspěšné kariéře, zahájené vlastně náhodou po roce 1990. P etr Kocian dnes patří k nejúspěšnějším manažerům a podnikatelům ve zdravotnictví. Založil a řídí oční kliniku Neovize a další společnosti. Je také spoluzakladatelem startupu AireenAI. Přeju příjemný poslech.
Umělá inteligence je přelomová věc. V psaní i medicíně, říká kardiolog Josef Veselka (230)
Je profesor medicíny, řídí mnoho let Kardiologickou kliniku v nemocnici v Praze Motole. V podcastu byl mým hostem už třikrát. A zvu Josefa Veselku právě proto, že nás často zajímají podobné věci a přemýšlíme o nich podobně, a zároveň děláme oba hodně odlišnou práci a tedy i s různými zkušenostmi. Tentokrát si v podcastu povídáme prakticky výlučně o tématu, které se ze spíše okrajové zajímavosti stalo něčím, co má na počátku roku 2023 potenciál změnit svět a budoucnost. Je to umělá inteligence, konkrétně jazykové modely, které dnes umí psát a konverzovat prakticky stejně dobře jako my lidé. Znamená to, že umí také přemýšlet? A je v tom pro lidi naděje, anebo riziko? Zatím nevíme. Vlastně nevíme ani to, jestli jsme opravdu na počátku nějaké nové velké revoluce či disrupce, anebo je dnešní poprask kolem služby ChatGPT jen bouří ve sklenici vody. Jsme dnes ve fázi “čtení úvodu do problematiky,” říká muž, uvyklý akademickému stylu. Ale zároveň dodává, že už loni v prosinci zvládl ChatGPT v Americe úspěšně absolvovat zkoušky, které na závěr studia skládají tamní lékaři. Tedy zhruba to, co obnášejí státní zkoušky i na lékařských fakultách v Česku. O tom všem se bavíme. Jak moc změní umělá inteligence medicínu a psaní, tedy obory, které nás oba zajímají. Jestli bychom si přečetli novou knížku našeho oblíbeného autora, kterou za něj však po jeho smrti napsala umělá inteligence. A jestli bychom vlastní diagnózu a rozhodnutí o způsobu léčby chtěli slyšet radši od lékaře, anebo umělé inteligence. Přeju vám příjemný poslech.
V životě mi pomáhá, když se na sebe podívám jako na někoho cizího, a pak třeba propuknu v smích, říká podnikatel Lukáš Sedláček (229)
Hodně o něm vím: že založil úspěšnou firmu, která “prodává” řečníky firmám a korporacím. Že vymyslel akci “Týden inovací”, která by Česku mohla pomoct do elitního klubu malých zemí, které pochopily, že velkým můžou konkurovat jen tím, že budou chytré. Nebo že je mladším bratrem ekonoma a spisovatele Tomáše Sedláčka. Ale co jsem nevěděl, je to, že kromě podnikání či psaní taky dělá sochy. Ta poslední ztvárňuje rodící ženu, která má mezi roztaženýma nohama vyplazený jazyk, po němž jede tank. Značka je nejistá, mohl by to být německý Leopard nebo americký Abrams, říká Lukáš Sedláček. Mluvili jsme mimo jiné o jeho novém projektu, lépe řečeno novějším než již dva zmíněné, a tím je firma Poetizer. Založil ji s manželkou někdy v roce 2017, a to s globálními ambicemi. Chce dobývat trh, na který se ovšem obvykle technologické startupy nesoustředí. Tedy na sdílení a vydávání poesie. Ano, v 21. století se stále čte a píše poesie, a Lukáš Sedláček má k dispozici průzkumy, které říkají, že tenhle zájem nemá zas tak málo lidí. Ve Francii je to skoro každý pátý dospělý, v Americe každý osmý. A spousta těchto lidí má ambici vydat svou vlastní poezii na papíře. Poetizer jim to dnes už umožňuje. Lukáš Sedláček napsal svou první báseň v devíti. Byla pro spolužačku, a jestli to byl plán, jak se jí zalíbit, tak nevyšel. Já si svou první báseň nepamatuju, ale tu momentálně poslední jsem napsal cestou do studia na rozhovor právě se zakladatelem Poetizeru. Zdálo se mi to vhodné. Je to limerik, má oblíbená básnická forma, zcela nevážná a bez literárních ambicí. I tak jsem svůj limerik Lukášovi v podcastu na začátku zarecitoval. Byl ostatně o něm. Všem opravdovým milovníkům poesie se předem omlouvám. A samozřejmě, přeju dobrou zábavu.