- Podcasty
- Procento Miloše Čermáka
Poslechněte si podcast: Nejlepší fotka je ta, kterou teprve udělám, říká fotograf Dan Alka (158)
Mým hostem ve studiu byl Dan Alka: muž, který miluje krásné domy a obdivuje jejich tvůrce. Obojí rád fotí a vymyslel zajímavý webový projekt.
Procento Miloše Čermáka
Co byste dělali, kdyby vám v telefonu zbývalo jen poslední procento baterie? Jaká je vaše nebezpečná myšlenka? Čemu věříte, ale nejde to doložit? Na čem se s většinou lidí kolem sebe neshodnete? Rozhovory s lidmi o budoucnnosti, snech, inovacích a taky o tom, co je v noci budí ze spaní. Bude za 10 let svět lepší, nebo horší než dnes? Rozhovory Miloše Čermáka
AUDIO: Víc než při natáčení v Africe se bojím v autě na D1, říká dokumentarista Jan E. Svatoš (225)
Před patnácti lety jsem ho učil žurnalistiku na fakultě sociálních věd, pak ovšem ještě Jan E. Svatoš vystudoval dvě další vysoké školy. Fotografii na FAMU a dokumentaristiku na Filmové akademii v Písku. Dnes má natočeno několik dokumentárních filmů, z nichž některé si odnesly ceny a všechny mají poměrně slušný divácký ohlas. Rád cestuje a nejradši má Afriku, kde vyhledává místa, která ještě nezměnil tolik zájem turistů. Stát v safari frontu na fotografii spícího lva se mu nechce. Afrika je mu blízká z mnoha důvodů, třeba tím, jaký mají tamní lidé vztah k času. Nesledují ho. Neměří minuty, ale často ani dny nebo roky. Když někdo umře, mnohdy ani jeho blízcí nevědí, jak byl starý. Důležitější pro ně je, jestli prožil šťastný život. O tom všem jsme s Janem Svatošem mluvili. Jestli se dá natáčením dokumentů uživit, zda žurnalistika a kinematografie přežijí v digitální éře a jak se pracuje v tandemu, který tvoří on a manželka. Dá se to zvládnout? A co má větší šanci, že vydrží? Pracovní tým, anebo jejich vztah? Poslouchejte. Nostalgicky jsme vzpomínali na dobu, které se dnes zpětně říká analogová, kdy se filmy vyvolávaly v temné komoře nebo v koupelně, a zvětšeniny se lepily do alb. Dozvěděl jsem se, že starším lidem se v Africe říká “mzee” a prokazuje se jim úcta. Prý bych byl dobrý “mzee”, řekl mi Jan Svatoš. Já se ho na oplátku zeptal, jestli s blížící se čtyřicítkou už očekává krizi středního věku, a jak se u něj asi projeví. A samozřejmě jsme se hodně věnovali již zmíněné Africe. Největším kontinentu, o kterém víme, že ho jako první obeplul v patnáctém století Vasco de Gama, ale s nadsázkou se dá říct, že pro západní civilizaci zůstává stále neobjevený. Objevíme ho dřív než Východ, tedy hlavně Čína? Přeju příjemný poslech.
Laťka pro politiku je nastavená nízko. Ale jinak je Česko ráj na Zemi, říká spoluzakladatel Hithitu Pavel Eichler (224)
Potřebujete peníze? To může být problém. Avšak v případě, že víte, co s těmi penězi udělat, a myslíte si, že by to mohlo zajímat i další lidi, řešení existuje. Prostě si o ty peníze řekněte. Moderně se tomu říká crowdfunding, byť o nic nového nejde. Peníze se v předminulém století vybíraly například na newyorskou Sochu svobody či pražské Národní divadlo. V moderní podobě nastartovala crowdfunding společnost Kickstarter, založená v roce 2009. Česká společnost Hithit vznikla o tři roky později. Její zakladatelé se řídili starým známým heslem, že než něco špatně vymyslet, je lepší to dobře okopírovat. Jedním z nich byl Pavel Eichler, muž zběhlý v médiích a začínající v reklamě. Poprvé jsem s ním dělal rozhovor před deseti lety, pár měsíců poté, co Hithit vznikl. Tehdy pro časopis Ekonom. Uplynula dekáda, Hithit vybral skoro půl miliardy korun a já Pavla Eichlera pozval do podcastu. Beru jako určitou kuriozitu, že tyhle dva rozhovory zároveň rámuje začátek a konec prezidentské kariéry Miloše Zemana. Samozřejmě i na něj a na jeho nástupce přišla v rozhovoru řeč. Ale hlavně jsme se bavili o crowdfundingu a o Hithitu. Zajímalo mě, kdo byl za uplynulých deset let v Česku ve vybírání peněz nejúspěšnější, kdo byl na crowdfunding nejlépe připravený a jaký nejpozoruhodnější nápad uspěl. Možná se budete divit. A překvapí vás, že úspěšných je zhruba 60 procent projektů. Takže pokud peníze opravdu potřebujete, vyplatí se o ně požádat. Samozřejmě, má to určité háčky. Budu o nich s Pavlem Eichlerem mluvit. Taky o tom, co ho živí, protože Hithit to není. A o jeho minulosti politického aktivisty, kariéře nadšeného amatérské boxera či důvodech, které ho vedly k tomu, že se stal instruktorem umění sebeobrany zvaného Krav Maga. Pokud náhodou nevíte, o co jde, tak i to se dozvíte. Přeju příjemný poslech.
Ne každý se bojí smrti. Ale neznáme nikoho, kdo by nechtěl žít ještě aspoň jeden den, říká socioložka Lucie Vidovićová (223)
Chtěla být kriminalistkou a studovat kriminologii, ale na policejní akademii ji nevzali. Neuměla dělat shyby a dělala chyby v balistických příkladech. Nakonec vystudovala sociologii na Masarykově univerzitě v Brně. Táhlo ji to ke kriminalistice a vězeňství, ale nakonec začala psát diplomovou práci o stárnutí. Dnes je přední českou expertkou v oblasti sociologie věku a stárnutí. Působí v Brně. Podcast jsme točili v Praze, kde byla na skok mezi cestami do Dublinu a New Yorku. Což běžného smrtelníka unaví. Takže možná i proto, když jsem se jí zeptal, jestli by chtěla být nesmrtelná, odpověděla: “nejsem si právě teď úplně jistá”. Ale o nesmrtelnosti jsme také mluvili. Mimo jiné i o tom, jak se zkoumání prodlužování lidského života v poslední době přesunulo ze sféry šarlatánství do oblasti opravdové vědy. Ale znamená to, že se budeme běžně dožívat sto či více let? Poslouchejte. Pokud bychom opravdu žili déle, museli bychom asi předefinovat to, co nazýváme stářím. Či seniorským věkem. Lucie Vidovićová tvrdí, že například s diskriminací zaměstnavatelů se lidé začínají potýkat už po padesátce. Takže jsem se zeptal, co vlastně stáří je a jak ho definujeme. A proč odborníci říkají, že stáří je dnes tzv. feminizovanou zkušeností. Mluvili jsme o spoustě věcí. O tom, že lidé s negativním postojem ke stáří se podle jedné studie dožívají v průměru až o sedm a půl let nižšího věku. Že diskriminace z důvodu věku je mnohem častější než diskriminace genderová, o níž se však mnohem víc mluví a píše. A že ve všech typech krizí jsou senioři výrazně četnějšími oběťmi než běžná populace. Vzpomeňme třeba na pandemii. Pochlubil jsem se, že jsem starší než slovo ageismus, a chvíli jsme se o tomhle fenoménu bavili. Jaké jsou nejčastější projevy ageismu, proč jsou jeho oběťmi nejen lidé starší, ale často i mladší, a spekulovali jsme i o tom, co je opak ageismu. Je to společnost, která věk ze svěho povědomí vyzmizíkovala, anebo která naopak věk oslavuje? A konečně, zeptal jsem svého hosta mimo jiné i na to, jestli se stáří bojí a zda by chtěla znát datum, kdy zemře. Jestli vás zajímá odpověď, určitě poslouchejte. Plus jedna praktická rada: když v tomto díle podcastu zazní konkrétní data a informace, pak vězte, že je Lucie Vidovićová čerpala z vědeckých studií či jiných relevantních zdrojů. A když je k dispozici nemá, říká stroze: “na to nemám data”. Přeji příjemný a datově pestrý poslech.
Japonci hledají jednoduchost. A když ji najdou, chtějí ji dovést k dokonalosti, říká moderátorka Naomi Adachi (222)
Narodila se ve Frýdlantě a vyrůstala v Liberci, ale je rozkročená mezi Česko a Japonsko. Jestli se Naomi Adachi považuje víc za Češku, nebo Japonku, vám neřekne, ani když ji budete nutit. Miluje pestrost a rozmanitost, a tomu odpovídá i její kariéra. Na veřejnoprávní televizi moderuje pořady o videohrách, na soukromé televizi účinkovala v reality show Love Island. Jako modelka chodila na molu na pražském Fashion Weeku. Na osmadvacetiletou mladou ženu je to celkem slušná kariéra, byť jak říká, v Japonsku se svobodným ženám v tomto věku říká poněkud nezdvořile “zbylá rýže”. Nebo možná spíš říkalo. Dnešní Japonsko patří mezi vyspělými zeměmi mezi ty, kde je nejvíc stárnoucí populace a zároveň vysoké procento lidí, kteří žijí sami. Mimo jiné o tom jsme se v podcastu bavili. Zajímalo mě, proč jí česká maminka a japonský tatínek dali jméno hebrejského původu, a dozvěděl jsem se mimochodem i to, že na tradiční vánoční večeři se v Tokiu chodí do KFC. A taky to, že pro svůj život čerpá Naomi Adachi z obou vlivů, japonského i českého. Z toho japonského si snaží brát přístup k práci, zodpovědnost a lásku k dokonalosti. Na tom českém ji baví naopak chaos a kreativita. Naomi Adachi měla být hvězdou českého zpravodajství z olympiády v Tokiu v roce 2020, ale nakonec to kvůli covidu dopadlo trochu jinak. Olympiáda se konala s ročním zpožděním a v atmosféře, ve které rekordy nepadaly ani tak na sportovištích, jako spíš v protipandemických opatřeních a omezeních. Jak na to po skoro dvou letech vzpomíná? Poslouchejte. A konečně jsem chtěl vědět i to, jestli a případně jak moc váhala Naomi Adachi nad účastí v reality show Love Island, a proč se bála, jestli jí “pobíhání v plavkách na pláži” odpustí její fanoušci na sociálních sítích. Kdo ji nakonec přesvědčil, že se nemusí bát? A komu na dobu reality show svěřila správu svého Instagramu a Facebooku? Možná se budete divit. Přeju příjemný poslech.
V tom, co dělám, není žádný obchodnický kalkul. Pouze pud sebezáchovy, říká podnikatel Hynek Medřický (221)
Možná jste už i vy narazili na Instagramu, Facebooku nebo TikToku na muže, který vášnivě a zasvěceně mluví o tom, co všechno děláme špatně. Hlavně co se týče toho, jak na sebe svítíme. Pouličními lampami, kancelářskými zářivkami i displeji mobilních telefonů. A jak bychom měli svítit líp. Jmenuje se Hynek Medřický. Vystudoval sdělovací a zabezpečovací techniku, odmaturoval v roce 1989 a počátkem devadesátých let začal v Mostu podnikat. Otevřel si malé studio se svítidly. Od roku 2001 žije a pracuje v Praze. A přibližně od roku 2010 se intenzivně zabývá tím, jak osvětlení doma, v práci i venku ovlivňuje naše vnitřní biologické hodiny. Říká: světlo není jen od toho, abychom dobře viděli, ale je to zároveň signál pro náš organismus. Spolupracoval s profesorkou Helenou Illnerovou, bývalou předsedkyní Akademie věd, která objevila souvislost mezi tvorbou melatoninu a biologickými hodinami v mozku. Ambicí Hynka Medřického je propojovat odborníky různých profesí, aby se na problém světla v našem životě dívali z nadhledu. A to někdy doslova, to když například s radiospektrometrem leze na sloupy pouličního osvětlení a proměřuje intenzitu tam, kde v okolí lampy lét8 noční hmyz. Říká, že je tam větší intenzita světla než za jasného letního dne v poledne na slunci. Chce to změnit. O tom, jak svítit méně, chytřeji a lépe, jsme mluvili v podcastu. Ano, není akademik a nemá ani vysokou školu. Ale celkem logicky namítá, že ve většině oborů je celkem jedno, co člověk před třiceti lety vystudoval. Je třeba se vzdělávat celý život, a Hynek Medřický podle svých slov posledních víc než deset let vlastně nedělá nic jiného. Povídali jsme si i o tom, kam si mají ve školní tříde sednout vaše děti, aby měli to nejlepší světlo. Co můžeme udělat my osobně pro své zdraví a co by měla udělat společnost. A že lidi si v nejhorším můžou na oknech zatáhnout žaluzie, ale hmyz s naším veřejným osvětlením nenadělá nic. A i proto v posledních letech hmyzu v přírodě významně ubývá. Plus uklidnění pro ty, kteří podcast budou poslouchat před spaním. Pokud usnete, vězte, že zazní mimo jiné i to, že to vůbec nejlepší, co můžeme pro zdraví udělat, je mít pravidelný a vydatný spánek. Hezký poslech a ještě lepší sny!
“Podívej se, vyfoť si to a vypadni. To je Praha. Nádherná pro turisty, mnohem horší zblízka,” říká publicista Adam Gebrian (220)
Vystudoval architekturu, protože se mu jako klukovi líbilo, že by chodil na stavbu jako jeho táta architekt a pracoval venku. Ale pak Adam Gebrian zjistil, že skoro celý pracovní život architekta se odehrává v kanceláři a u počítače. Přesto architekturu vystudoval, v Liberci a v Los Angeles. Ale věnoval se jí poměrně krátce. Dnes o architektuře hlavně mluví a píše. Povídali jsme si shodou okolností pár desítek minut poté, co se Praha - s velkým zpožděním a po náročných politických jednáních - dočkala nového primátora. Jaký bude Bohuslav Svoboda? Samozřejmě jsem se Adama Gebriana zeptal. Odpověděl, ale zároveň řekl, že role primátora se podle jeho názoru přeceňuje. Jsou lidé, kteří atmosféru města dokáží ovlivnit výrazněji. Kdo například? Poslouchejte. Mluvili jsme i o tom, jak si vybrat dům, ve kterém chcete bydlet. Co je na architektuře krásné a co naopak těžké. Dozvěděl jsem se také, jakou otázku klade studentům, kteří se na studium architektury hlásí. Mimochodem, zajímalo mě i to, jestli Adam Gebrian někdy lituje, že už práci architekta nedělá. Odpověď mě překvapila. Dozvíte se, v jakém městě se cítil mimořádně dobře, a proč to byla právě Barcelona. Povídali jsme si i o Los Angeles a New Yorku, a obecně o Americe. Adam Gebrian mi řekl, které domy v Praze ukazuje svým americkým studentům a proč. A že na Praze se mu spousta věcí nelíbí, ale stejně tu žije rád. Určitý klíč jeho postoje hledejme v bonmotu, že nejvyšší formou života je člověk, ale tou nejnižší turista. Přeju příjemný poslech.
Osm lidí z deseti nedokáže jmenovat ani jednoho současného českého výtvarníka, říká podnikatel Jakub Svoboda (219)
Co vám visí doma na stěnách? Plakáty, reprodukce, či originály výtvarných děl? Nebo nic? “My doma ještě před třemi roky měli prázdné stěny,” říká bývalý marketér a online vydavatel, a dnes podnikatel Jakub Svoboda. Zhruba polovina Čechů dostalo někdy umělecké dílo darem, třetina ho zdědila. Jen tři lidé ze 100 si plánují nějaké dílo pořídit. Ukázal to průzkum, který si loni objednala firma s názvem 100ks. Měla k tomu velmi dobrý důvod: z prodeje umění si chce udělat vlastní byznys. Konkrétně prodává číslované reprodukce obrazů současných českých umělců, a to v maximálním počtu 100 kusů. Firmu založil před více než dvěma roky právě Jakub Svoboda. K umění nemá žádný dlouhodobý vztah. Nápad vzešel tak, jak to často bývá. Totiž z osobní potřeby. Plánoval si pověsit nějaké umění na stěny v bytě. A nechtěl, aby to byly plakáty, ale ani si netroufal na originály. A tak začal zkoumat, zda jsou k prodeji kvalitní reprodukce. Loni získala firma 100ks několikamiliónovou investici od společnosti Miton. Dnes nabízí reprodukce obrazů od více než 30 českých výtvarníků. Jednu stokusovou sérii se už podařilo celou prodat a další dvě až tří se k této metě blíží. Firma má sedm zaměstnanců a na výběr obrazů i jejich autorů dohlížejí dva kurátoři. O tom všem jsme se s Jakubem Svobodou bavili: jak si dnes české výtvarné umění stojí a zda se jím dá uživit. Jak se u originálů i u reprodukcí stanovují ceny. A jak moc samotné umělce, galerie či celý umělecký mikrokosmos ohrožuje umělá inteligence. Protože jak jsme si všimli, výtvarné umění jí jde vyloženě od ruky. Dá-li se to tak říct. Děkuji, že posloucháte, a přeji příjemnou zábavu.
Párkrát jsem si zamotala život, ale vždycky jsem dostala druhou šanci, říká koučka Mirka Čejková (218)
Jste úspěšní, ambiciózní a chcete na sobě pracovat? Pak byste mohli požádat o trénink Mirku Čejkovou. Bývalá moderátorka, která uváděla hlavní zprávy postupně na České televizi, Nově i Primě, dnes působí jako koučka či trenérka komunikace. A taky je partnerkou ve startupové firmě, která se mimo jiné zabývá využitím virtuální reality. Právě díky tomu jsme se koncem minulého roku potkali. Na vyhlášení výsledků cen Czech Digi Med Award za inovace ve zdravotnictví, kde jsem v porotě. Firma Virtual Lab z Českých Budějovic si jednu z nich odnesla a Mirka Čejková ji převzala. S komentářem, že si ve firmě mezi svými většinou o generaci mladšími kolegy někdy připadá jako pedagogický dozor. O tom všem jsme se bavili. Jak se přihodí, že se inženýrka chemie stane jednou z nejoblíbenějších televizních moderátorek, a jak snadno či těžko se pak taková kariéra opouští. Co ji baví na mentorování či koučování úspěšných lidí a proč se těší na schůzky se svými kolegy ve startupu. A jak vzpomíná na devadesátá léta, někým proklínaná a jinými obdivovaná. Mirka Čejková byla třikrát vdaná a má tři děti, dceru a dva syny. A byť jsme to původně neměli v úmyslu, nakonec mluvila i o tom, jak její soukromý život proměnilo několik špatných rozhodnutí a jak se s tím následně vyrovnávala. Jako bonus se dozvíte, kdy byla nejvíc fascinovaná nějakou novou či začínající technologií. Napovím, že to bylo hodně na začátku její kariéry v České, tehdy Československé televizi. A asi byste neuhodli, o kterou technologii se jednalo. Přeju příjemný poslech.
Jsem krátkodobý pesimista a dlouhodobý optimista, říká pražský kavárník a hospodský Martin Kotas (217)
Chtěl být hercem, málem se vyučil zedníkem, nakonec se stal kavárníkem a hospodským. Nebo kavárenským povalečem, jak se před časem sám představoval. Martin Kotas provozuje tzv. Mlýnskou, tedy útulnou hospodu na pražské Kampě, které se neřekne jinak než Mlejn. Ta se, zejména díky některým stálým hostům, někdy bere jako jakýsi hlavní stan tzv. Pražské kavárny. Před deseti lety se zde zapíjel neúspěch Karla Schwarzenberga v prezidentských volbách, na jehož kampani se Martin Kotas mimochodem podílel. No a letos se zde naopak zapíjelo zvolení Petra Pavla a jeho vítězství nad Andrejem Babišem. O obou oslavách jsme mluvili, a samozřejmě i o tom, proč termín Pražská kavárna Martin Kotas nemá rád a nepoužívá ho. Zajímalo mě i to, s jakými pocity volil Petra Pavla, který je bývalý komunista, a právě proti komunismu se Martin Kotas v minulých dekádách poměrně ostře vyhraňoval. Spoiler alert, ty pocity byly velmi radostné, jak říká. A doprovází je vtipná básnička, či spíš rýmovačka, kterou v podcastu uslyšíte. Mluvili jsme i o mnohém dalším: jaké bylo Kotasovo setkání s lokální politikou, když v letech 2018 až 2022 vystrčil hlavu z bezpečí kavárny a stal se na čtyři roky aktivním politikem, byť takzvaně místním, a dělal zastupitele na Praze 1. A zeptal jsem se i na to, jaké to je rozjíždět druhý podnik, kterým je kavárna Na Boršově na druhém břehu Vltavy. To, jestli byl Zdeněk Hřib dobrý, anebo podprůměrný pražský primátor, bohužel v podcastu nevyřešíme. Ale o pražské politice jsme si povídali, stejně jako o té velké, globální. Bylo to veselé i smutné, jak se na člověka, který je zároveň pesimistou i optimistou, patří. Přeju příjemný poslech.
Člověk musí sebrat odvahu udělat to, o čem mu ostatní tvrdí, že je nemožné, říká spisovatelka Lenka Požárová (216)
Lenka Požárová (1972), původně byla daňovou poradkyní, dnes je spisovatelkou a fotografkou. Autorka kuchařek, dvou románů a cestopisu. Žije v Brně.