Řídím už kolikátou hodinu, cesta svižně ubíhá. Najednou si uvědomím, že už jsem velmi dávno nejela jen… tam.

Jsou věc, rozhodnutí a záležitosti, které se nedají vrátit. Třeba kámen, když už jste ho hodili daleko do moře. Nebo příležitost, když jste ji už propásli. Téhle poslední rady si zřejmě byl vědom i můj známý. Netušil ale, kam to povede. Žil spokojeně v krásném manželství.

Ospale si procházím ranní rutinou - ještě jsem neměla kafe - když uslyším z mobilu charakteristické zacvrlikání. Kuře se probudilo a honí mě do akce. Lekce italštiny čeká! Musím se usmát. Mám pocit, že je absurdní, abych se ve svém věku začala učit cizí jazyk, který fakticky nepotřebuju. Ovšem… neodolatelně absurdní!

Jedna moudrost praví, že děti jsou květy života. Nepochybně, obecně ano, ale přístupů k jejich zdárnému vypěstování je celá řada. Někdy ani jeden z nich nebývá ten zaručeně správný. Každý dětský květ může mít ty nejlepší podmínky ke svému růstu, najednou se něco zadrhne a všechno je špatně.

„Maminko, já tu knížku chci!“ „Ne, stejně ji nepřečteš.“ „Je o zvířatech! Má krásné obrázky!“ „To říkáš vždycky a stejně pak nečteš.“ „Ale maminko!!!“ Podobných rozhovorů tak osmi až devítiletých slečen s jejich rodiči jsem na pražském veletrhu Svět knihy, nad svou knížkou Z Rozárčina zápisníku, slyšela opravdu hodně.

Za nás se vždycky říkalo, že jsou tři generace. My mladí, rodiče, tedy střední generace a potom prarodiče, babičky a dědečkové. Jako téměř se vším, ani s tímto rozdělením už nevystačíme. V příloze novin jsem si přečetl dělení generací podle data narození. Těch dělení je prý víc.

Procházím jídelnou a s potěšením se zadívám na svůj ubrus. Na režném podkladu je rozkvetlá louka. Žádné divoké barvy, ale podobný klid a radost, jako když se díváte na vázu s chrpami a kopretinami. Po takovém ubrusu jsem toužila už dávno, ale přišla jsem k němu až s koupeným šicím strojem, protože takto… neformální… látky se pro konfekční ubrusy nepoužívají.

Náš v pořadí druhý vnuk dostudoval a pozval nás do Velké auly Karolína, kde byl, společně s dalšími mladými pedagogy, promován. Na tom samém místě jsem sám před devětapadesáti roky i já přebíral doklad o úspěšné tečce za vysokoškolským studováním.

Pokud by mě cizí člověk pozoroval při práci v kuchyni, mohl by si všimnout, že se občas zdánlivě bez důvodu usměju. Tak nějak… ze srdce! Navíc, při stále stejných příležitostech. Copak to asi znamená?