Moje spojení s hradeckým rozhlasem je letité. Už jako vysokoškolský student jsem tu byl na praxi díky režisérovi Láďovi Rybišarovi, se kterým jsme se znali z turnovského studentského divadélka Kompas.

Dívám se po divoce oblačné dopolední obloze a přitahuju zip mikiny až ke krku. Chladné poryvy větru čeří hladinu rybníka a já mám chuť kvílet. Tohle má být vrcholné léto?

Když politici vykřikuji, že máme být na co hrdí, mají pravdu. Mnohdy to bývá ale tak, že větší hrdost můžeme projevovat tomu, co už bylo, než tomu, co je. Poslechněte si pár příkladů. Je téměř všeobecně známo, že Čech Jan Janský objevil, že krev se dělí na čtyři skupiny.

Vždy, když máme s Dedivadlem hrát představení na nějakém novém místě, dostanu od organizátorů dotaz: „Co pro vás máme připravit?“ Moje odpověď je po všechny ty roky v podstatě stejná: „Potřebujeme stůl a čtyři židle, zbytek si už zařídíme.“

Jsou v životě chvíle, kdy nezbývá nic jiného, nežli se rychle rozhodnout a konat. Důsledky nouzového rozhodnutí bývají ovšem často tristní. Jeden takový příběh se stal mé spolužákyni z vysoké školy. Úspěšně absolvovala studium, promovala s červeným diplomem, a když už byla zaměstnaná, přihlásila se k pokračování a získání doktorátu. Což se jí podařilo.

Objednávám ve svém oblíbeném pekařství tmavý chleba, když tu nejednou zezadu přijde mládenec a vysype do regálu ještě teplé rohlíky. Zavane ke mně vůně superčerstvého pečiva a já zaváhám. Ještě ke všemu jsou sypané mákem! Ach. Dokážu odolat voňavým koláčům, ale čerstvým rohlíkům podlehnu na první dobrou. Dychtivě objednávám: „Tři, prosím. Ty makové!“

Řídím už kolikátou hodinu, cesta svižně ubíhá. Najednou si uvědomím, že už jsem velmi dávno nejela jen… tam.

Jsou věc, rozhodnutí a záležitosti, které se nedají vrátit. Třeba kámen, když už jste ho hodili daleko do moře. Nebo příležitost, když jste ji už propásli. Téhle poslední rady si zřejmě byl vědom i můj známý. Netušil ale, kam to povede. Žil spokojeně v krásném manželství.

Ospale si procházím ranní rutinou - ještě jsem neměla kafe - když uslyším z mobilu charakteristické zacvrlikání. Kuře se probudilo a honí mě do akce. Lekce italštiny čeká! Musím se usmát. Mám pocit, že je absurdní, abych se ve svém věku začala učit cizí jazyk, který fakticky nepotřebuju. Ovšem… neodolatelně absurdní!