Za nás se vždycky říkalo, že jsou tři generace. My mladí, rodiče, tedy střední generace a potom prarodiče, babičky a dědečkové. Jako téměř se vším, ani s tímto rozdělením už nevystačíme. V příloze novin jsem si přečetl dělení generací podle data narození. Těch dělení je prý víc.

Procházím jídelnou a s potěšením se zadívám na svůj ubrus. Na režném podkladu je rozkvetlá louka. Žádné divoké barvy, ale podobný klid a radost, jako když se díváte na vázu s chrpami a kopretinami. Po takovém ubrusu jsem toužila už dávno, ale přišla jsem k němu až s koupeným šicím strojem, protože takto… neformální… látky se pro konfekční ubrusy nepoužívají.

Náš v pořadí druhý vnuk dostudoval a pozval nás do Velké auly Karolína, kde byl, společně s dalšími mladými pedagogy, promován. Na tom samém místě jsem sám před devětapadesáti roky i já přebíral doklad o úspěšné tečce za vysokoškolským studováním.

Pokud by mě cizí člověk pozoroval při práci v kuchyni, mohl by si všimnout, že se občas zdánlivě bez důvodu usměju. Tak nějak… ze srdce! Navíc, při stále stejných příležitostech. Copak to asi znamená?

Březen jako měsíc knihy jsem letos slavil pracovně. V předstihu jsem už v únoru přerovnal a přetřídil svoji bohatou knihovnu. Od minulého úklidu jsem si pamatoval, jak jsem se horko, těžko snažil vytříděné knížky někam dát. Nebraly knihovny ani antikvariát, do sběru dávat knížky je barbarství. Měl jsem štěstí, protože můj kamarád byl veliký knihomol a bral všechno.

Sedím na jednoduché dřevěné lavici a sleduju kolbiště. Vlastně prostornou jízdárnu ve španělské Córdobě, kde za zvuků hlasité hudby předvádějí své umění nádherná mohutná zvířata se svými jezdci. Úží se mi nad tou krásou dech. Obdivuju soustředěně nesené hlavy, mohutná plece, silné nohy tepající písek v některé ze složitých figur španělské vysoké jezdecké školy.

Na naší chatě v jednom z údolí v Českém ráji, na břehu rybníka v lese, jsme jako děti prožili doznívající éru trampingu, který patřil k našim rodičům. Ve srubu z třicátých let jsme trávili prázdniny, rybařili, houbařili, chodili na dříví pro táborák, koupali se za každého počasí. Tehdy byla průzračná voda a plocha rybníka byla pokrytá lekníny.

Sedím na křesle, notebook na klíně a snažím se tvořit. Proti mně stojí velký vlkošedý pes. Dívá se na mě velmi intenzivně. Vyrábí ty nejpsovatější psí oči, na jaké se zmůže. Když nereaguju, položí mi na nohu svoji velikou tlapu.

Od známého, který pracuje v jednom ze čtyř marketů v našem městě, vím, že se v obchodech krade, a ne málo. Nedávno jsem na vlastní oči viděl zákrok policie proti pobertovi. Ve zpravodajství se objevují i případy, kdy zloději chtěli utíkat s plným košíkem nákupu a nebýt ochranky, povedlo by se to. Kamerová technika je prozradila a policajti odvezli.