Téměř denně zapínám počítač a nejdříve samozřejmě kontroluji doručenou poštu. Člověk už se ani nediví, když mu píší cizí lidé. Je dobré dát si pozor na to, co chcete otevřít a kdo vám píše. Vyhnete se tak možným příštím nepříjemnostem.

Ta holčička už toho měla akorát. Mohly jí být tak tři roky a vytrvalým žalostným křikem sdělovala okolnímu světu, že má hlad a je strašně ospalá, aniž by byla s to se najíst nebo usnout. Jako klíště se držela svého tatínka, ušňupaný čeníšek mu tiskla na krk, a žalostnými slzami smáčela bílé tričko.

Moje švagrová, bývalá učitelka kráčející po cestě života v osmé desítce, spěje svižným krokem k devadesátce. Dříve hodně četla, což jí nemocný zrak nyní nedovoluje, a hledá jiné možnosti komunikace. Dostala se do kontaktu i s umělou inteligencí.

Na tenhle výlet jsem přijela později a odjinud, takže jsem svého muže a houfek našich vnoučat musela hledat. Ten den byli v centru historických řemesel Botanicus. Kačenku slyším dřív, než ji zahlédnu. Opálená lýtka se kmitají nad kamennými schody, jak utíká nahoru a dolů, v ruce drží za knot zatím velmi hubenou svíčku.

Odjakživa se mi líbilo, jak některé národy doprovázejí znění jejich hymny tím, že pokládají pravou ruku na stranu srdce. Tenhle úctyhodný způsob prožitku při znění slavnostních tonů, někdy i za doprovodu zpěvu, je hezký. A vypovídající něco o národní hrdosti. Objevuje se občas zatím jen v malém i u nás.

V dlani mám hrst různobarevných rybízových kuliček. Vkládám je po jedné do úst a s potěšením si užívám drobné gejzíry chutí. Bílý je něžná sladkost, jen maličko podtržená charakteristickou kyselostí. Červený ještě není úplně zralý, takže na jazyku tak trochu štípne. Velké kuličky černého rybízu dodají nejen bohatou chuť, ale i charakteristikou vůni. Ach!

O přestávce fotbalového zápasu na našem venkovském hřišti jsme v tradičním seniorském seskupení řešili moderní techniku, konkrétně mobily. Víc než polovina přítomných měla svoje tlačítkové aparáty.

Dívám se na Ari, jak s chutí prozkoumává louku. Tlamu má pootevřenou v psím úsměvu, sleduje pro mě neviditelné stopy, a vůbec jí nevadí, že artrotické zadní nožičky občas nestačí jejímu temperamentu. Není to tak dlouho, co jsme byli přesvědčeni, že o ni přijdeme. S naší pomocí to zvládla, snad bez větších následků.

Nemám rád koloběžkáře. Abych to upřesnil, týká se to především těch elektrických, kteří létají na svých strojích jako šílenci, bez špetky námahy, a jsou navíc postrachem chodců i řidičů.

Vycházíme s Ari z vrátek. Na cestě před námi jsou dekorativně rozložené sousedovic kočky. Leží, hledí, vyhodnocují situaci. Zůstat, nebo se psu radši vyhnout? S napětím čekám, k čemu se která z nich rozhodne. Po fenčině nedávné zdravotní krizi ji pořád s obavami pozoruju a kočičí instinkty mi umějí dodat další informace.