Bylo to divné. Ne, že bych to nečekala! Ale stejně. Nikdo mě nepozdravil, nezamával. Mladá sousedka nezaběhla na kus řeči. Je to jasné. Moje auto je natolik součástí mé obecné vesnické identity, že když zmizí, virtuálně zmizím také.

Asi se shodneme, že pro naprostou většinu lidí je tím nejdůležitějším místem domov. Spojený s dětstvím, rodinou, rodiči, mnohdy prarodiči a sourozenci. Zvláštní pouto drží některé z nás tam, kde jsme vyrůstali, chodili do školy, tanečních, měli kamarády i své lásky.

Koukám do mobilu a mozek mi jede na plné obrátky. Soustředím se, trojnásobný počet bodů se nabízí jen chvilku. Najednou mě vyruší zazvonění. Synek! Hovory beru vždy, pokud jen trochu můžu. Pro jistotu. Takže mu jako milující matka telefon zvednu, leč jako hráč rozhovor velmi brzy ukončím. Jde o čas!

Je poslední den listopadu a rok má už „nakrátku". Vlastně vstupuje do závěrečné dvanáctiny. Listopad začal Dušičkami a končí dnes první adventní nedělí. Obojí má společné mihotavé světlo svíček. V prvém případě na hrobech zemřelých, v tom druhém na adventních věncích lidí, kteří ještě jdou životem.

Tenhle moribundus si mě oťukával skoro měsíc, než konečně udeřil naplno. Zpočátku jsem se snažila ubojovat remízu. Znáte to. Budu doma odpočívat, pít léčivé lektvary, jen zajdu se psima ven. Na chvilku! A zastavím se v obchodě. Jen tam vběhnu a zase vyběhnu! Dosmlouvala jsem to až po „ještě zvládnu ten workshop, co jsem ho už dávno slíbila“ než se moribundus naštval a definitivně mě uzemnil.

Nedávno běžel na internetu příspěvek nějaké paní s názvem Varující pravda. Popsala problém generací a souhlasil jsem s ní hned v úvodu, že jsme to museli někde zbabrat. „Ve snaze dát dětem všechno, se jim vzala možnost, něco chtít.“

Školní chodby hučí životem. Pravda, poněkud odlišným, než obvykle! Řinčí zbroj a meče, ani ty hlasy nejsou dětské! Podlahy ometají dlouhé sukně historických a fantasy oděvů, na chodbě se míjejí rytíři, panoši, vojáci, kováři a nožíři. Naproti košíkářce najdete dokonce i divoce pomalované indiány v odpovídajících oděvech.

Když se u nás ve vsi opravovala před mnoha roky turbína, v náhonu Jizery pracovali opálení a svalnatí chlapi. Jedním z nich byl i náš rodák Pepa Pozdňa. Často jsme z mostu jako kluci pozorovali polonahé pracující muže, mezi kterými vynikal právě Pepa. Výrazná byla jeho ozdoba těla, která se nám ohromně líbila.

Hm, tak tenhle experiment se tedy nepovedl. Přitom to na začátku vypadalo tak skvěle! Aby toho nebylo málo, s voláním o pomoc jsem musela počkat - nemohu rušit dovolenou. Dva týdny jsem trpěla, než jsem odeslala následující zprávu: „Ta nová barva se vymyla do příšerné oranžové! Nesnáším oranžovou! Mám pocit, že bych měla prodávat hamburgery ve velkém! Uděláš s tím něco?“