Vcházíme s Ari z vrátek. Na cestě před námi jsou dekorativně rozložené sousedovic kočky. Leží, hledí, vyhodnocují situaci. Zůstat, nebo se psu radši vyhnout? S napětím čekám, k čemu se která z nich rozhodne. Po fenčině nedávné zdravotní krizi ji pořád s obavami pozoruju a kočičí instinkty mi umějí dodat další informace.

Myslím si, že za výborným jídlem nemusíte putovat po nejlepších restauracích a nóbl podnicích. Jsem přesvědčený, že špičkové lahůdky nabízejí domácí kuchyně a jsou vlastně nejlepšími hotely. Tohle přesvědčení mám už od dětství.

„Můžete mi říct, k čemu je takové množství knih? Tohle přece nikdo nekoupí!“ Nevěděla jsem, jestli poznámka okolo procházejícího pána plynula z přehlcení, nebo to byla spíš mírná zlomyslnost.

Celý svůj produktivní život jsem se točil kolem novin. Proto mi je líto, že internet a všechna další nejmodernější pojítka „válcují“ noviny. Některé už zanikly, u současných většinou klesají náklady a vytrvávají jen hrdinové. Kdysi pravdivá slova, že nic není staršího, než včerejší noviny, pozřel vývoj techniky a možnosti moderní doby.

Přijíždím k poslednímu velkému sjezdu k Trutnovu a v duchu si chválím, jak mi to hezky uteklo. Najednou zpozorním. Až do čtvrtiny kopce silnici blokují stojící auta! Naděje, že jde o náhodný jev, zmizí, jakmile si uvědomím vzorně vystavěnou záchranářskou uličku. Uf. Tohle bude nadlouho!

Nejel jsem vlakem asi deset let. Kolegyně z Deníku, také už seniorka, křtila v pátečním rozhlasovém Habaději knížku Mandarinka a byl jsem pozván. Nevím, co mě to napadlo, když jsem se rozhodl, vypravit se do Hradce Králové vlakem. Shodou okolností stejným spojem, jakým jsem před lety jezdil do práce. Býval často opožděný, v zimě vymrzlý a krajně nespolehlivý.

Ležím v posteli a podle svého zvyku se s chutí zamotávám do měkoučké péřové deky. Jenže místo poklidného usínání na mě leze horko. Odmotám se. Ke spánku mi to ale nepomůže, protože já potřebuju usínat zamotaná! Strávím neklidnou odkopávací noc a ráno mi je jasné, že je to tady.

Při nedávném setkání mi soused vyprávěl příběh jeho vnuka. Hoch pracoval pět let v automobilce, ve výrobě, na tři směny. Časem u něho začaly problémy se zády, jezdil k neurologovi a potom přišlo ještě něco horšího. Z ničeho nic zhubnul téměř třicet kilogramů. Jak se ukázalo, šlo o poruchu štítné žlázy. Byl v péči lékařky celý rok.

Dívám se maličkou fenku, živě komunikující se svou paničkou. Špičatý čeníšek na kulaté hlavě má zdobený nesmělou řádkou fousů. Zbytek těla naznačuje, že v jejím případě vsadily geny zřejmě velmi rozdílných rodičů na kompromis.

Trvalo hodně dlouho, než lidé přestali tvrdohlavě ctít heslo, že dobrá práce se chválí sama a přišli na to, že této pravdě je možné i výrazně pomoci reklamou. Jak se traduje, řekl potom někdo zkušený, prý Američan, že kdyby měl poslední dolar, tak by ho dal na reklamu.

Stojím na nástupišti a netrpělivě počítám minuty do příjezdu vlaku. Konečně zase dorazí děti - tedy naše starší vnoučata. Nemůžu se dočkat. Už mi ti dva moc chyběli… A pak, bude legrace. Musím se přiznat, že nejlépe si děti užívám bez přítomnosti jejich rodičů.