Krájím maso na oběd a opět se mi sevře srdce. Nikdo tu neloudí! Neklopýtám o velkého vlkošedého psa s rozesmátým pohledem, který svým nadšením obvykle inspiroval i naši podstatně rezervovanější bílou vlčici. Jo, kdyby to byla zelenina - to bych pochopila.

V Šípově Všechnopárty se nedávno rozvinula debata o naší generaci. U mladých jsme generace digitálních domorodců, nebo také boomerů. Pár dní po tom nějaký ZDROJ, možná inspirován pořadem, napsal na internetu vtipný a dlouhý materiál, ze kterého vám vybírám.

Vždy se mi moc líbila představa novoročního začátku v podobě čistého, nepopsaného listu papíru. Nic není zmuchlané, omatlané, žádné škrtance, křivá písmena a chyby. Prostě čistý list. Začít znovu a lépe.

Je po Vánocích a končí další rok. Mnoho z nás si každoročně říká, že se už nebudou o nejkrásnějších svátcích roku honit. Nebudou smejčit, běhat za nakoupením dárků i množstvím potravin na vánoční stůl. Místo celého kapra, koupí jen přiměřený počet porcí již hotových.

Bylo to divné. Ne, že bych to nečekala! Ale stejně. Nikdo mě nepozdravil, nezamával. Mladá sousedka nezaběhla na kus řeči. Je to jasné. Moje auto je natolik součástí mé obecné vesnické identity, že když zmizí, virtuálně zmizím také.

Asi se shodneme, že pro naprostou většinu lidí je tím nejdůležitějším místem domov. Spojený s dětstvím, rodinou, rodiči, mnohdy prarodiči a sourozenci. Zvláštní pouto drží některé z nás tam, kde jsme vyrůstali, chodili do školy, tanečních, měli kamarády i své lásky.

Koukám do mobilu a mozek mi jede na plné obrátky. Soustředím se, trojnásobný počet bodů se nabízí jen chvilku. Najednou mě vyruší zazvonění. Synek! Hovory beru vždy, pokud jen trochu můžu. Pro jistotu. Takže mu jako milující matka telefon zvednu, leč jako hráč rozhovor velmi brzy ukončím. Jde o čas!

Je poslední den listopadu a rok má už „nakrátku". Vlastně vstupuje do závěrečné dvanáctiny. Listopad začal Dušičkami a končí dnes první adventní nedělí. Obojí má společné mihotavé světlo svíček. V prvém případě na hrobech zemřelých, v tom druhém na adventních věncích lidí, kteří ještě jdou životem.

Tenhle moribundus si mě oťukával skoro měsíc, než konečně udeřil naplno. Zpočátku jsem se snažila ubojovat remízu. Znáte to. Budu doma odpočívat, pít léčivé lektvary, jen zajdu se psima ven. Na chvilku! A zastavím se v obchodě. Jen tam vběhnu a zase vyběhnu! Dosmlouvala jsem to až po „ještě zvládnu ten workshop, co jsem ho už dávno slíbila“ než se moribundus naštval a definitivně mě uzemnil.

Nedávno běžel na internetu příspěvek nějaké paní s názvem Varující pravda. Popsala problém generací a souhlasil jsem s ní hned v úvodu, že jsme to museli někde zbabrat. „Ve snaze dát dětem všechno, se jim vzala možnost, něco chtít.“