„Na to, že to jsou nesmysly, jste to četla moc hezky,“ pochválila mě zdravotní sestra poté, co jsem nahlas přečetla zadaný text. Tím ovšem skončila ta… důstojnější… část foniatrického vyšetření. Zvuky, jaké jsem musela vyluzovat v rámci dalších úkolů, neměly s důstojností nic společného.

Když narazíte na člověka, který si na vás chce smlsnout a má k tomu příležitost, je zle. Prodávali jsme staré auto. Inzerát uváděl přiměřenou cenu a také poznámku na náhradní díly, nebo na dojetí. Zájemců se ozvalo poměrně dost i přes skutečnost, že auto čekala prohlídka na Stanici technické kontroly a končil i poplatek povinného ručení.

S jistými obavami se dívám na kovové pouzdro svého nového rollapu. Plakát, který bych z něj měla vytáhnout a připevnit, měří na výšku dva metry. Já metr šedesát. Pružina napínající srolovaný papír je mimořádně silná. Pořádně zatáhnu… ještě kousek… a prásk! Kovová hrana mi vyklouzne z natažené ruky a papír se s rachotem sroluje. Naštěstí se nepotrhá.

Zajímavé situace někdo vyhledává a někdo k nim přijde jako slepý k houslím. Můj soused má velmi hodnou, tolerantní ženu, která ho miluje, splní každé jeho přání a jak se říká, udělá, co mu na očích vidí. Rozmazluje ho pořád. Jídlem počínaje a domácími pracemi konče.

Novou divadelní hru jsem psala s takřka budovatelským nadšením. V první řadě se mi líbil námět. V tomto případě rizika na první pohled zodpovědného přístupu k životu, který nám ve jménu práce a osobní efektivnosti velí odkládat zájmové aktivity a osobní potěšení až „na potom". Tedy… až budu mít čas, až budou děti velké, až budu v důchodu.

Mnozí prarodiče mi možná potvrdí, že úspěchy, radosti i strasti vnuků berou dědečkové i babičky nějak víc a emotivněji, než prožívali to samé u svých dětí, jejich rodičů. To platí i na sportovním poli. S několika dědečky a dokonce i babičkami chodíme našim potomkům fandit na hokej. Od malých žákovských let nejen doma, ale jezdili jsme s nimi i na venkovní zápasy.

Sedím v křesle, a s jistým zoufalstvím sleduju, jak dokonale jsou na podlaze v šikmých slunečních paprscích vidět spokojeně se povalující chuchvalce chlupů. Je doba podzimního línání a náš ovčák Rex mě přesvědčil, že je absolutním línacím rekordmanem! Ať ho češu jakkoliv intenzivně, chlupy jsou všude. Výsledek je zřejmý - luxování se stalo každodenní nutností.

Během života naskládá člověk do své paměti spoustu informací. Některé se trvale usadí v mozkovém labyrintu, jiné se časem s podzimem žití vytrácejí jako padající listí, které opouští stromy. Slábnoucí paměť ve stáří přináší mnohé humorné situace, z nichž některé jsou téměř neuvěřitelné.

Letošní knižní veletrh v Havlíčkově Brodě se blížil, a já pořád ještě neměla vyřešenou zásadní otázku - kdo mi bude dělat parťáka na stánku? Najednou mě napadlo: což takhle vzít si k ruce jedenáctiletého vnuka?