Občas se mi ta představa mihne hlavou. Nastartuju svoje auto, motor zahučí a já před sebou najednou v duchu vidím široké zadky a mohutné ohony pivovarských koní. Za tuto poněkud nevšední představu může syn, který si rád dělá legraci z mého auta.

Není to tak dlouho, co jsem dostala nápad na velmi podivný pomník. Hodil by se v zásadě všude kromě opravdu velkých měst. Nejdůležitější místo by pak měl na malých vesnicích. Tak co, tušíte, o co by mohlo jít? Dobrá, já vám to prozradím. Počítám, že se budete divit.

Stáli jsme na autobusové zastávce a vedli řeči. Jak už to u důchodců bývá, hlavně o počasí, ovšem záhy se debata zvrtla na další oblíbené téma - zdraví. To když se dostavil velezkušený pacient a návštěvník lékařských ordinací Venda. Neprozřetelně se ho někdo zeptal, kam jede?

Kdykoliv kolem té kapličky jedu, vzpomenu si. Bylo to v srpnu, po žních. Mohlo mi být tak deset, jedenáct let. Vraceli jsme se s dědou z lesa a já se zadívala přes pole. Vysoké neprostupné obilí nahradilo strniště a já dostala nápad. Nesmyslný, leč neodolatelný nápad. Poběžím přes pole až ke kapličce! Děda jen kývl, ať už si o tom myslel cokoliv.

Je to zvláštní. Jako se mění móda a střídají se různé trendy, jsme svědky i popularity slov a výrazů, které se ve velmi krátké době stávají přímo předpokladem módnosti vyjadřování. Pamatujete se na období, kdy výraz - to je hustý, byl součástí oblíbené řeči mladých? A husté bylo všechno. Pak nastala doba ujištění, to dáš.

S těžko skrývaným znechucením zírám na předpověď počasí. Zase přes třicet stupňů! A ještě v ty dny budu muset být v Praze. Brr. Představím si nepříjemně vyhřátý byt, většinu dne zatažené závěsy a vzduch chvějící se vedrem nad rozpálenými ulicemi. Jak mám v tomhle existovat?

Když jedu do Prahy, téměř pokaždé se podívám na fakultu, kde jsem prožil čtyři roky studia v posluchárnách i při zkouškách. Dám si z automatu kávu, sednu na lavici ve výklenku, kde jsme sedávali a dívám se na hloučky diskutujících studentů, tolik podobné těm našim. Naše fakulta byla nová, neměli jsme své posluchárny ani koleje.

Jdu se psy lesem a moc si to užívám. Je vrcholné léto, les voní pryskyřicí, huňaté borůvkové keře se modrají bohatou úrodou. Na kraji lesa už dozrávají maliny, ostružiny zatím jen kvetou. Na jednom jediném místečku vím o lesních jahodách - to je u nás hodně zřídkavá laskomina!

Můj kamarád Jaroslav je nezlomný optimista. Ačkoliv ho život na stará kolena pořádně skřípnul a potýkal se se zdravotní nepohodou, všechny nesnáze bral vždycky s úsměvem. Třeba v nemocnici bavil sestřičky a dokázal je pokaždé rozesmát. Nikdy nevynechá žádnou příležitost, aby nevymyslel nějakou kulišárnu.