Jedna moudrost praví, že děti jsou květy života. Nepochybně, obecně ano, ale přístupů k jejich zdárnému vypěstování je celá řada. Někdy ani jeden z nich nebývá ten zaručeně správný. Každý dětský květ může mít ty nejlepší podmínky ke svému růstu, najednou se něco zadrhne a všechno je špatně.

„Maminko, já tu knížku chci!“ „Ne, stejně ji nepřečteš.“ „Je o zvířatech! Má krásné obrázky!“ „To říkáš vždycky a stejně pak nečteš.“ „Ale maminko!!!“ Podobných rozhovorů tak osmi až devítiletých slečen s jejich rodiči jsem na pražském veletrhu Svět knihy, nad svou knížkou Z Rozárčina zápisníku, slyšela opravdu hodně.

Za nás se vždycky říkalo, že jsou tři generace. My mladí, rodiče, tedy střední generace a potom prarodiče, babičky a dědečkové. Jako téměř se vším, ani s tímto rozdělením už nevystačíme. V příloze novin jsem si přečetl dělení generací podle data narození. Těch dělení je prý víc.

Procházím jídelnou a s potěšením se zadívám na svůj ubrus. Na režném podkladu je rozkvetlá louka. Žádné divoké barvy, ale podobný klid a radost, jako když se díváte na vázu s chrpami a kopretinami. Po takovém ubrusu jsem toužila už dávno, ale přišla jsem k němu až s koupeným šicím strojem, protože takto… neformální… látky se pro konfekční ubrusy nepoužívají.

Náš v pořadí druhý vnuk dostudoval a pozval nás do Velké auly Karolína, kde byl, společně s dalšími mladými pedagogy, promován. Na tom samém místě jsem sám před devětapadesáti roky i já přebíral doklad o úspěšné tečce za vysokoškolským studováním.

Pokud by mě cizí člověk pozoroval při práci v kuchyni, mohl by si všimnout, že se občas zdánlivě bez důvodu usměju. Tak nějak… ze srdce! Navíc, při stále stejných příležitostech. Copak to asi znamená?

Březen jako měsíc knihy jsem letos slavil pracovně. V předstihu jsem už v únoru přerovnal a přetřídil svoji bohatou knihovnu. Od minulého úklidu jsem si pamatoval, jak jsem se horko, těžko snažil vytříděné knížky někam dát. Nebraly knihovny ani antikvariát, do sběru dávat knížky je barbarství. Měl jsem štěstí, protože můj kamarád byl veliký knihomol a bral všechno.

Sedím na jednoduché dřevěné lavici a sleduju kolbiště. Vlastně prostornou jízdárnu ve španělské Córdobě, kde za zvuků hlasité hudby předvádějí své umění nádherná mohutná zvířata se svými jezdci. Úží se mi nad tou krásou dech. Obdivuju soustředěně nesené hlavy, mohutná plece, silné nohy tepající písek v některé ze složitých figur španělské vysoké jezdecké školy.

Na naší chatě v jednom z údolí v Českém ráji, na břehu rybníka v lese, jsme jako děti prožili doznívající éru trampingu, který patřil k našim rodičům. Ve srubu z třicátých let jsme trávili prázdniny, rybařili, houbařili, chodili na dříví pro táborák, koupali se za každého počasí. Tehdy byla průzračná voda a plocha rybníka byla pokrytá lekníny.

Sedím na křesle, notebook na klíně a snažím se tvořit. Proti mně stojí velký vlkošedý pes. Dívá se na mě velmi intenzivně. Vyrábí ty nejpsovatější psí oči, na jaké se zmůže. Když nereaguju, položí mi na nohu svoji velikou tlapu.