Při nedávném setkání mi soused vyprávěl příběh jeho vnuka. Hoch pracoval pět let v automobilce, ve výrobě, na tři směny. Časem u něho začaly problémy se zády, jezdil k neurologovi a potom přišlo ještě něco horšího. Z ničeho nic zhubnul téměř třicet kilogramů. Jak se ukázalo, šlo o poruchu štítné žlázy. Byl v péči lékařky celý rok.

Dívám se maličkou fenku, živě komunikující se svou paničkou. Špičatý čeníšek na kulaté hlavě má zdobený nesmělou řádkou fousů. Zbytek těla naznačuje, že v jejím případě vsadily geny zřejmě velmi rozdílných rodičů na kompromis.

Trvalo hodně dlouho, než lidé přestali tvrdohlavě ctít heslo, že dobrá práce se chválí sama a přišli na to, že této pravdě je možné i výrazně pomoci reklamou. Jak se traduje, řekl potom někdo zkušený, prý Američan, že kdyby měl poslední dolar, tak by ho dal na reklamu.

Stojím na nástupišti a netrpělivě počítám minuty do příjezdu vlaku. Konečně zase dorazí děti - tedy naše starší vnoučata. Nemůžu se dočkat. Už mi ti dva moc chyběli… A pak, bude legrace. Musím se přiznat, že nejlépe si děti užívám bez přítomnosti jejich rodičů.

Nemám rád mouchy, komáry a všechen podobný létající hmyz. Možná jsem tuto zášť vůči nim takříkajíc zdědil. Dědeček jako řezník mouchy nesnášel, protože kde je syrové maso, jsou brzy mouchy a konají své. Bojoval s nimi, jak mohl.

Obvykle to začíná až někdy v půlce února, ale letos to bylo jiné. Byl sotva konec ledna, když pro mě tlak zimy a tmy zesílil k nevydržení. Potřebovala jsem barvy. Nutně.

Tata byl chachar odněkud z Ostravska a koloběh života ho zanesl až do Čech. V dolech nikdy nepracoval, ovšem uměl o tamější těžké práci chlapů vyprávět. Z rodného regionu si přinesl příslušnost k úderné pěsti dělnické třídy - tedy milicím a jako důkaz i jednu součást oděvu.

Jdeme s Ari po lesní cestě, když se proti nám objeví starší paní s malým pejskem. Honem sahám po psím postroji, abych si vzala bílou vlčici k noze. Pak mi dojde, že to byla chyba - paní se leká a bere pejska do náruče. Rozhodnu se pro rychlé vysvětlení.

Býval to velkolepý svátek, Mezinárodní den žen každoročně provázely stejné situace. Šéfové obcházeli pracoviště, záplava rudých karafiátů se přesouvala do rukou zaměstnankyň, slova uznání a poděkování se sypala na načesané dámské hlavy.

Myšlenky se mi v hlavě poslušně skládají jedna k druhé a já radostně píšu. A píšu. Potom si to se zadostiučiněním přečtu. Dobré to je! Jenže pak si kliknu na počítání znaků a mám chuť klít. Kruci, copak jsem nemyslela? Je to moc dlouhé, budu muset škrtat. Ale co? Vždyť je tam důležité úplně všechno!