„Au!“ Špatný krok na schodech vedl k tomu, že jsem se rukou rychle chytla trámu, které primárně není k chytání určen. Pravda, nespadla jsem, ale na vnitřní straně prostředníčku pravé ruky jsem měla zapíchnutou třísku. Co třísku, kláda to byla! Rekordní, skoro centimetr dlouhá tříska…

Uteklo už přemnoho času od doby, kdy jsme jako děti chodily za 1 Kčs do městského kina na nedělní pohádky. Později na Chaplina a veselohry s Vlastou Burianem. To už jsme si v krásném kině dokázali i přečíst heslo nad plátnem. Hesla byla tenkrát všude. Tady stálo, že ze všech umění je pro nás nejdůležitější film.

„Raz dva tři, přidáme ruce, vějíř rozevřít, teď! Váha na pravé přední, levá úkrok, dva… tři. Hrdý postoj, lokty nahoru! Výborně. Tak znovu…“ Stojím v tělocvičně proti zrcadlům a připadám si jako nešťastný čtyřnožec. Kam se za ty roky bez jakéhokoliv výcviku ztratila moje, kdysi tak úspěšně vypilovaná, koordinace rukou a nohou? Ach jo. A nejhorší je, že za všechno můžu já!

Jel jsem nedávno autobusem. Na čtyřce vedle seděli, jak jsem záhy z rozhovoru poznal, žáci učňovské školy z oboru kuchař. Zřejmě z různých ročníků a probírali den prožitý ve škole. Dneska jsme vařili gulášovou polívku, oznámil starší chlapec. Jak se prosím tě ta gulášovka vaří? Projevil zájem mladší hoch, asi z prvého ročníku.

Když si občas vyrazím na expedici do supermarketu, nepřestávám se divit, jak úžasným marketinkovým trhákem je taková babička. Jak se na něco od jídla napíše „Babiččina“ nebo „Jako od babičky“, nejspíš se to prodá podstatně líp, než kdybyste tam napsali třeba „Jako od tchýně“. Zatím tedy odolává reklama na babiččiny zubní protézy nebo babiččiny brýle. Ale co není, může být!

Nevím, jak je to možné, ale u nás bývá velmi často konec roku ve znamení všemožných poruch různých zařízení a techniky, jak my říkáme čas svízelů. Nepřipouštíme si tedy nějaké bláznivé shánění dárků a předvánoční shon, protože s ostražitostí čekáme především na to, který spotřebič, nebo domácí zařízení začne v téhle nejnevhodnější době, stávkovat.

Sedím s notebookem na klíně, přichystaná napsat svůj rozhlasový fejeton. Má číslo 553 a téma je stůl. Začnu sebejistě, ale po druhém odstavci vím, že nevím. O čem vlastně měl být? Ještě před pár hodinami, když jsem šla lesem, jsem měla v hlavě jasný plán. Pamatuju si, jak jsem si říkala - dobré téma na začátek roku! Ale nic víc. Ach jo.

Je po Vánocích. Tenhle čas jsem nikdy neměl rád a považoval jsem ho snad za nejhorší v celém koloběhu roku. Nic na tom nezměnil ani od mládí slavený Silvestr se svým veselím a zábavou.

„Na to, že to jsou nesmysly, jste to četla moc hezky,“ pochválila mě zdravotní sestra poté, co jsem nahlas přečetla zadaný text. Tím ovšem skončila ta… důstojnější… část foniatrického vyšetření. Zvuky, jaké jsem musela vyluzovat v rámci dalších úkolů, neměly s důstojností nic společného.

Když narazíte na člověka, který si na vás chce smlsnout a má k tomu příležitost, je zle. Prodávali jsme staré auto. Inzerát uváděl přiměřenou cenu a také poznámku na náhradní díly, nebo na dojetí. Zájemců se ozvalo poměrně dost i přes skutečnost, že auto čekala prohlídka na Stanici technické kontroly a končil i poplatek povinného ručení.