O přestávce fotbalového zápasu na našem venkovském hřišti jsme v tradičním seniorském seskupení řešili moderní techniku, konkrétně mobily. Víc než polovina přítomných měla svoje tlačítkové aparáty.

Dívám se na Ari, jak s chutí prozkoumává louku. Tlamu má pootevřenou v psím úsměvu, sleduje pro mě neviditelné stopy, a vůbec jí nevadí, že artrotické zadní nožičky občas nestačí jejímu temperamentu. Není to tak dlouho, co jsme byli přesvědčeni, že o ni přijdeme. S naší pomocí to zvládla, snad bez větších následků.

Nemám rád koloběžkáře. Abych to upřesnil, týká se to především těch elektrických, kteří létají na svých strojích jako šílenci, bez špetky námahy, a jsou navíc postrachem chodců i řidičů.

Vycházíme s Ari z vrátek. Na cestě před námi jsou dekorativně rozložené sousedovic kočky. Leží, hledí, vyhodnocují situaci. Zůstat, nebo se psu radši vyhnout? S napětím čekám, k čemu se která z nich rozhodne. Po fenčině nedávné zdravotní krizi ji pořád s obavami pozoruju a kočičí instinkty mi umějí dodat další informace.

Myslím si, že za výborným jídlem nemusíte putovat po nejlepších restauracích a nóbl podnicích. Jsem přesvědčený, že špičkové lahůdky nabízejí domácí kuchyně a jsou vlastně nejlepšími hotely. Tohle přesvědčení mám už od dětství.

„Můžete mi říct, k čemu je takové množství knih? Tohle přece nikdo nekoupí!“ Nevěděla jsem, jestli poznámka okolo procházejícího pána plynula z přehlcení, nebo to byla spíš mírná zlomyslnost.

Celý svůj produktivní život jsem se točil kolem novin. Proto mi je líto, že internet a všechna další nejmodernější pojítka „válcují“ noviny. Některé už zanikly, u současných většinou klesají náklady a vytrvávají jen hrdinové. Kdysi pravdivá slova, že nic není staršího, než včerejší noviny, pozřel vývoj techniky a možnosti moderní doby.

Přijíždím k poslednímu velkému sjezdu k Trutnovu a v duchu si chválím, jak mi to hezky uteklo. Najednou zpozorním. Až do čtvrtiny kopce silnici blokují stojící auta! Naděje, že jde o náhodný jev, zmizí, jakmile si uvědomím vzorně vystavěnou záchranářskou uličku. Uf. Tohle bude nadlouho!

Nejel jsem vlakem asi deset let. Kolegyně z Deníku, také už seniorka, křtila v pátečním rozhlasovém Habaději knížku Mandarinka a byl jsem pozván. Nevím, co mě to napadlo, když jsem se rozhodl, vypravit se do Hradce Králové vlakem. Shodou okolností stejným spojem, jakým jsem před lety jezdil do práce. Býval často opožděný, v zimě vymrzlý a krajně nespolehlivý.

Ležím v posteli a podle svého zvyku se s chutí zamotávám do měkoučké péřové deky. Jenže místo poklidného usínání na mě leze horko. Odmotám se. Ke spánku mi to ale nepomůže, protože já potřebuju usínat zamotaná! Strávím neklidnou odkopávací noc a ráno mi je jasné, že je to tady.