Opatrně kráčím po uzounké zvěří pěšince vinoucí se mezi mladými smrčky. Přede mnou jde velký vlkošedý pes a co chvíli se starostlivě ohlédne. „Tudy, paničko!“ ukazuje celým tělem a dál hledá tu nejlepší trasu, abychom se z podrostu dostali zpátky na cestu. Jakmile na ni vyjdeme, naposledy mě zkontroluje a radostně se rozběhne za svým čucháním. Má hotovo!

Tak prý loni se uskutečnilo nejméně svateb asi od roku 1918. Žít na psí knížku, jen s přítelem je obecně rozšířenou skutečností. Horší je, že se rodí i méně dětí. Když jsem slyšel rozhovor se svatební koordinátorkou, jak se dnes říká organizátorům veselek, ani se nedivím, že „hlavu do chomoutu" strká stále méně lidí.

Letošní prázdniny bylo mé vnučce Kačence už osm, takže jsme zase mohly o něco rozšířit společné aktivity. Na terasu jsem jí přichystala malířský stojan, plátno, akrylové barvy a sadu štětců. Koupila jsem nové pastelky, fixky a lepidlo. Sešity a skicáky. Tahle holčička je totiž nejšťastnější, když se může uhnízdit u pracovního stolu a tvořit.

Končí prázdniny, hlavní čas dovolených a zlatá žeň cestovních kanceláří. S blížícím se podzimem budou proti hlavní sezóně už jen paběrkovat, ačkoliv i tak to k životu stačí. Obložnost klientů se v oblíbených destinacích pozvolna tenčí. Citelně ubývá i těch, kteří cestují a vyznávají dopravu na vlastní pěst.

Splétám cop z letních dní. V jednom prameni mám ty horké a slunečné. V druhém dny protkané šuměním deště. V tom třetím mám lidi, letní setkání.

Moje spojení s hradeckým rozhlasem je letité. Už jako vysokoškolský student jsem tu byl na praxi díky režisérovi Láďovi Rybišarovi, se kterým jsme se znali z turnovského studentského divadélka Kompas.

Dívám se po divoce oblačné dopolední obloze a přitahuju zip mikiny až ke krku. Chladné poryvy větru čeří hladinu rybníka a já mám chuť kvílet. Tohle má být vrcholné léto?

Když politici vykřikuji, že máme být na co hrdí, mají pravdu. Mnohdy to bývá ale tak, že větší hrdost můžeme projevovat tomu, co už bylo, než tomu, co je. Poslechněte si pár příkladů. Je téměř všeobecně známo, že Čech Jan Janský objevil, že krev se dělí na čtyři skupiny.

Vždy, když máme s Dedivadlem hrát představení na nějakém novém místě, dostanu od organizátorů dotaz: „Co pro vás máme připravit?“ Moje odpověď je po všechny ty roky v podstatě stejná: „Potřebujeme stůl a čtyři židle, zbytek si už zařídíme.“

Jsou v životě chvíle, kdy nezbývá nic jiného, nežli se rychle rozhodnout a konat. Důsledky nouzového rozhodnutí bývají ovšem často tristní. Jeden takový příběh se stal mé spolužákyni z vysoké školy. Úspěšně absolvovala studium, promovala s červeným diplomem, a když už byla zaměstnaná, přihlásila se k pokračování a získání doktorátu. Což se jí podařilo.