Stojím na nástupišti a netrpělivě počítám minuty do příjezdu vlaku. Konečně zase dorazí děti - tedy naše starší vnoučata. Nemůžu se dočkat. Už mi ti dva moc chyběli… A pak, bude legrace. Musím se přiznat, že nejlépe si děti užívám bez přítomnosti jejich rodičů.

Nemám rád mouchy, komáry a všechen podobný létající hmyz. Možná jsem tuto zášť vůči nim takříkajíc zdědil. Dědeček jako řezník mouchy nesnášel, protože kde je syrové maso, jsou brzy mouchy a konají své. Bojoval s nimi, jak mohl.

Obvykle to začíná až někdy v půlce února, ale letos to bylo jiné. Byl sotva konec ledna, když pro mě tlak zimy a tmy zesílil k nevydržení. Potřebovala jsem barvy. Nutně.

Tata byl chachar odněkud z Ostravska a koloběh života ho zanesl až do Čech. V dolech nikdy nepracoval, ovšem uměl o tamější těžké práci chlapů vyprávět. Z rodného regionu si přinesl příslušnost k úderné pěsti dělnické třídy - tedy milicím a jako důkaz i jednu součást oděvu.

Jdeme s Ari po lesní cestě, když se proti nám objeví starší paní s malým pejskem. Honem sahám po psím postroji, abych si vzala bílou vlčici k noze. Pak mi dojde, že to byla chyba - paní se leká a bere pejska do náruče. Rozhodnu se pro rychlé vysvětlení.

Býval to velkolepý svátek, Mezinárodní den žen každoročně provázely stejné situace. Šéfové obcházeli pracoviště, záplava rudých karafiátů se přesouvala do rukou zaměstnankyň, slova uznání a poděkování se sypala na načesané dámské hlavy.

Myšlenky se mi v hlavě poslušně skládají jedna k druhé a já radostně píšu. A píšu. Potom si to se zadostiučiněním přečtu. Dobré to je! Jenže pak si kliknu na počítání znaků a mám chuť klít. Kruci, copak jsem nemyslela? Je to moc dlouhé, budu muset škrtat. Ale co? Vždyť je tam důležité úplně všechno!

Můj kamarád má psa - loveckého. Je to bavorský barvář a krasavec na první pohled. Bere ho na hony a jak říká, nedělá mu ostudu. Dovede vystavit i vyhledat zvěř, ochotně ji přinese pánovi a nebojí se skočit do vody v jakémkoliv počasí. Když si ho jako štěňátko přivezl od kolegy myslivce, věnoval se mu a vychoval z něho užitečného tvora, kterého mu závidějí mnozí.

Další všední den. Hlad narůstá. Frustrace také. Co si mám dát k obědu, když mě den za dnem vařit pro jednoho prostě nebaví? Jistě, existuje spousta rozumných řešení. Objednat si dovážku obědů. Vařit běžné množství a jídlo, které je navíc, nechat na jindy, nebo zmrazit. Koupit si nějaký polotovar. Zajít do restaurace. Jednoduché.

Před týdnem jsme v kalendáři zaznamenali svátek Hromnic. Dnes je to všední den, ale ve středověku se slavil jako oslava přicházejícího jara a byl také spojován s ochranou před ohněm, bouří a bleskem. Konala se i procesí s požehnáním svíček. Většina dnešních lidí zná tento den pouze jako pořekadlo. Na Hromnice o hodinu více.