Čas, kdy příroda poručí stromům i keřům, aby odhodily své jarem načinčané a létem přikrášlené účesy, se s neúnavnou pravidelností každoročně opakuje. Podzimní vítr se opře do vadnoucích korun a rve bujné kadeře až do posledního vlásku. Na pomoc mu přicházejí i nesmělé mrazíky, aby čas zmírání byl dokonalý.

Dívala jsem se na obrázek krásné ženy v bílých plavkách, elegantně naaranžované na jakémsi kameni, a popuzeně četla titulek, který článek s obrázkem uváděl: „Jak stárnout s grácií.“ Ona dáma na šedesát opravdu nevypadala - popravdě většina normálních žen tak, jako ona, nevypadá ani ve čtyřiceti. Snad napoví, že to bývala modelka.

Byl to ale pro houbaře pořádný nervák. Rozžhavené léto vysoušelo i lesní porosty a dělalo vrásky na čele všem pravověrným houbařům. A že jich také u nás je. S obavami sledovali nevšední a mimořádné teploty i naprostou absenci srážek. Stačilo jen, podívat se ve zprávách na záběry o sjízdnosti řek a ubývající vodě v přehradních nádržích.

Procházím předsíní, když mě ze zamyšlení probudí prudký útok. Au! Jehličkové zoubky se mi sveřepě zakousnou do palce u nohy. Moje vyjeknutí podbarví strašlivé… eh, velmi legrační vrčení malého, leč rozhodnutého tvora. Ledva se osvobodím, útok pokračuje.

V době přísného přidělování příslibů financí na cesty do kapitalistické ciziny se moje žena, společně s její maminkou, tetou a naším švagrem rozhodli vydat se škodovkou na cestu do Francie za strýčkem, bratrem tchýně. Ta pocházela ze sedmi dětí a jednoho dne se ozval z francouzského jihu bratr, o kterém si myslely obě jeho sestry, že už neexistuje.

Skláním se ke své fence Ari, beru její hlavu do dlaní a naléhavě jí říkám: „Čekej, hlídej. Já přijdu!“ Snažím se, aby známá slova doslova zvonila jistotou, že ji neopouštím. Ukázněně si jde lehnout ke psí boudě, abych mohla bezpečně otevřít vrata a vyjet s autem. To znamená, že pochopila, že odjíždím. Ale ví, nebo aspoň tuší, že se i vrátím?

V koloběhu života jsme stále něčím překvapováni. Při práci i odpočinku, při nakupování, výchově, sportu i v běžném toku času. A někdy se nestačíme divit. Dám příklad.

Dívám se na knihu polepenou barevnými papírky, plnou rukou psaných poznámek. Můj sedmisetstránkový román Alžběta a drak se právě vrátil z roční knižní štafety, kdy putoval mezi čtenářkami, které byly ochotné během čtení zapisovat svoje myšlenky.

Máme za sebou léto, při kterém jsme si víc jak dosud prožili, jak to vypadá v zemích s teplotami, které nesou tropický název. Naše sousedka mi hlásila, že na jejich teploměru chyběl jeden stupínek a už by praskl. Řekl jsem jí, ať se nediví, že u nás padaly teplem mouchy v letu.

Probudila jsem se do ticha noci, ale v hlavě mi burácela muzika. Kdyby to šlo z venku, mohla bych aspoň zavřít okno. Ale takhle? Mozek zavřít nejde! Což o to, melodie to byla pěkná, proto mi uvízla v paměti. Jenže stokrát opakovaný refrén už nic hezkého nepřipomíná - jde spíš o rafinované mučení. Ach jo. Zase jsem chytla ušního červa.