Pokud by mě cizí člověk pozoroval při práci v kuchyni, mohl by si všimnout, že se občas zdánlivě bez důvodu usměju. Tak nějak… ze srdce! Navíc, při stále stejných příležitostech. Copak to asi znamená?

Březen jako měsíc knihy jsem letos slavil pracovně. V předstihu jsem už v únoru přerovnal a přetřídil svoji bohatou knihovnu. Od minulého úklidu jsem si pamatoval, jak jsem se horko, těžko snažil vytříděné knížky někam dát. Nebraly knihovny ani antikvariát, do sběru dávat knížky je barbarství. Měl jsem štěstí, protože můj kamarád byl veliký knihomol a bral všechno.

Sedím na jednoduché dřevěné lavici a sleduju kolbiště. Vlastně prostornou jízdárnu ve španělské Córdobě, kde za zvuků hlasité hudby předvádějí své umění nádherná mohutná zvířata se svými jezdci. Úží se mi nad tou krásou dech. Obdivuju soustředěně nesené hlavy, mohutná plece, silné nohy tepající písek v některé ze složitých figur španělské vysoké jezdecké školy.

Na naší chatě v jednom z údolí v Českém ráji, na břehu rybníka v lese, jsme jako děti prožili doznívající éru trampingu, který patřil k našim rodičům. Ve srubu z třicátých let jsme trávili prázdniny, rybařili, houbařili, chodili na dříví pro táborák, koupali se za každého počasí. Tehdy byla průzračná voda a plocha rybníka byla pokrytá lekníny.

Sedím na křesle, notebook na klíně a snažím se tvořit. Proti mně stojí velký vlkošedý pes. Dívá se na mě velmi intenzivně. Vyrábí ty nejpsovatější psí oči, na jaké se zmůže. Když nereaguju, položí mi na nohu svoji velikou tlapu.

Od známého, který pracuje v jednom ze čtyř marketů v našem městě, vím, že se v obchodech krade, a ne málo. Nedávno jsem na vlastní oči viděl zákrok policie proti pobertovi. Ve zpravodajství se objevují i případy, kdy zloději chtěli utíkat s plným košíkem nákupu a nebýt ochranky, povedlo by se to. Kamerová technika je prozradila a policajti odvezli.

Náhle otvírám oči. Snažím se rychle zorientovat. Co mě probudilo tentokrát? S nataženýma ušima poslouchám tmu. Někde u okna bzučí zmatená moucha. Trochu to zašplouchalo v trubkách ústředního topení. Nic moc. Jo, už vím! Jedou popeláři. Jen jsou ještě daleko.

Kdykoliv se začne na televizní obrazovce řešit šikana, vrátí se mi obrázek starý mnoho let. Snad ze sedmé třídy. Byli jsme poslední ročník složený jen z chlapců, po nás už nastoupila doba smíšených tříd. Možná si dovedete představit, co dvaatřicet kluků dovede dělat o přestávce. Rvačky, běhání mezi lavicemi, házení houbou na tabuli, prostě kravál.

Sedím s počítačem na klíně, koukám na seznam zvukových souborů a trochu zoufale si představuju, jak budu pouštět hudbu, když zároveň musím být na jevišti. Že by skeptické hlasy měly pravdu? Zaskočit za nemocného zvukaře, zatímco hraju v představení, asi není úplně schůdný nápad. Vůbec, když jsem to nikdy předtím nedělala - moje úkoly leží jinde.

Naší pyrotechnikou byl v příslušné době dospívání karbid. Nikde ho neprodávali, měli ho synové nádražáků, kteří zásobovali ostatní. Na dráze dávali karbid do lamp. Pleška od barvy a dírka od hřebíku v jejím dně, kousek karbidu a zápalky. To bylo všechno. Na karbid se plivlo, plechovka zavřela, přidržela se nohou a u dírky škrtlo zápalkou. Rána jak z kanónu.