Tato věta, kterou najdeme u řady filozofů, je výrazem hluboké víry v hodnotu lidské tvořivosti, paměti a duchovního odkazu, které přetrvávají po generace a definují identitu celé společnosti. Důvod je zřejmý: umění, literatura a myšlenky existují mnohem déle než politické režimy.

Rozumný člověk přece nemůže volit Babiše, zní často ve veřejném prostoru. Vždyť za těch patnáct let, co je v politice, každý vidí jeho nekončící střety zájmů a přímočarý tah na využití státních zdrojů k vlastnímu podnikání.

V případě Německa jsme byli v posledních týdnech svědky zajímavého fenoménu: regionální volby v několika spolkových zemích budily velkou pozornost nejen doma, ale i v zahraničí.

Proč německým kancléřům tolik zatápí regionální volby? Sledovat ruské volby má svůj smysl. Informovaný volič je mýtus 20. století: vládne citový volič, který neumí zabít sám sebe. Kultura je to jediné, co nás přežije.

Je potřeba budovat nezávislou Evropu, která má sílu jednat. A nesmíme dovolit, aby evropské demokracie podkopávaly loutky autoritářských režimů, ať už jde o ultranacionalisty či odpůrce Evropy, prostě o ty, kteří pohrdají evropskými hodnotami a chtějí Unii rozdělit, o ruské vměšování nebo o dezinformace. To jsou v kostce slova předsedkyně Evropské komise von der Leyenové z jejího letošního projevu o stavu Evropské unie, který přednesla ve Štrasburku.

Moderuje Patricie Polanská.

Zhruba od časného léta sledujeme, jak ve volebních průzkumech hnutí STAN předbíhá ODS a upevňuje pozici druhé nejsilnější strany, z čehož jistě není radno vyvozovat dalekosáhlé závěry. Co je však nesporné, je, že jsme svědky nejznatelnějšího zvratu ve volebních preferencích od loňských voleb.

Začnu obšírnou citací z Putinova oblíbeného bulvárního listu Komsomolskaja pravda. „Poutníci se k Chrámu Krista Spasitele začali scházet od šesti ráno, ačkoliv se dveře katedrály otevírají až v osm. Zpočátku se fronta nezdála kritická, v chrámu je přece jen hodně místa. Ale už v devět ráno se dlouhý had věřících protáhl přes most a pak dokonce odbočil na Bolotné nábřeží, a to je asi 700 metrů!“

Co byla polská Solidarita, ví u nás hodně lidí. Ví, že ji polský komunistický režim musel v roce 1980 chtě nechtě uznat, že měla téměř deset milionů členů, že v čele stál Lech Wałesa, obyčejný elektrikář, a že se jí po letech pronásledování podařilo režim ve volbách v roce 1989 porazit. A to byl počátek konce komunismu v celé tehdejší sovětské Evropě, i třeba konec rozdělení Německa.

Moderuje Petr Schwarz.