„Když jsme se tady bavili s Willemem Dafoem o filmování, říkal jsem mu, že jsem natočil skoro 150 bijáků a on jen koukal, dodal jsem: ,Ale všechny byly špatný‘!“ smál se v dokumentu z cyklu GEN Jiří Bartoška, paradoxně tehdy už čtvrt století prezident Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary. Který od roku 1994 počal doslova křísit z mrtvých společně s dramaturžkou Evou Zaoralovou.

Ten paradox nemůže být zřetelnější. Zatímco v Moskvě rachotí 9. května, tedy s jednodenním zpožděním výročí konce 2. světové války, po Rudém náměstí pásy tanků a vojenskou přehlídku provázejí z Kremlu litanie orwellovských lží o údajně „nacistickém Západu“, který je třeba „osvobodit“, připomínají si ve stejný den státy Unie výročí „Schumanovy deklarace“. Den, který se od roku 1985 slaví v EU rozhodnutím Evropské rady jako Den Evropy.

Putinovým dvorním reportérem je 41letý Pavel Zarubin, autor televizního týdeníku Moskva. Kreml. Putin. V uplynulých dnech měl premiéru jeho 1,5hodinový dokument Moskva. Kreml. Putin. 25 let. Z názvu plyne, že jde o čtvrtstoletí Putinova pobytu v čele ruského státu, kdy byl po většinu času prezidentem a také premiérem.

Většinu mediální i veřejné pozornosti bere na sebe v posledních týdnech a měsících Donald Trump. Není divu, americký prezident mění světový řád a tvrdě testuje odolnost americké demokracie. Rozpoutal velký chaos. Když se k tomu přidá válka na Ukrajině a v pásmu Gazy či světový obchodní konflikt je naše kapacita pro vnímání zpráv naplněna. Je toho prostě příliš mnoho a vlastně každý den dochází na jedno zdánlivě velké drama, jakoby jedna hrozba střídala druhou.

Stovky akcí po celé republice provázely oslavy 80. výročí osvobození od nacismu, konce 2. světové války v Evropě, Pražského povstání či osvobození Plzně a západních Čech americkou armádou. Kromě oslav se i protestovalo – v Praze na náměstí Republiky pod vedením dezinformátora Vrábela za urovnání vztahů s Ruskem a proti vládě.

Politická satira, pouze psaná, ilustrovaná anebo čistě výtvarná je kategorie vzniklá velmi dávno a lidstvo provází zřejmě už od starověku. A pokud jde o tu výtvarnou, připomenout lze velkou pozdější postavu, jakou byl v 18. století tvořící předchůdce politické karikatury Angličan William Hogarth.

Volba šéfa německých křesťanských demokratů Friedricha Merze novým kancléřem se ve Spolkovém sněmu proměnila v nečekané drama. Ještě nikdy se nestalo, aby v podstatě ceremoniální akt při obsazování nejdůležitějšího úřadu v zemi se hned napoprvé nepodařil.

Letos slavíme celých 80 let od konce druhé světové války, děsivého konfliktu, který vyrostl na politice rasové nenávisti, a který stál životy desítky milionů lidí. Nacismus a fašismus, krajně pravicové ideologie, je speciálně dnes nutné si připomínat a varovat před jejich renesancí. Ta totiž skutečně hrozí.

Západ už není, co býval. Mluví se o návratu ke hře mocností, kdy ti ekonomicky či vojensky nejsilnější porcovali svět. Po éře Pax Americana s převahou Spojených států přichází mezidobí, kdy Amerika již není dominantní, Čína ještě není a Rusko nikdy nebylo a nebude, avšak je majitelem atomových zbraní ničivé síly.