Když se před devíti lety podepisovala v Paříži dohoda o ochraně klimatu, nad závazky panovala, dá se říci všeobecná shoda. Kritika byla spíš z toho směru, že se pro planetu dělá málo. Svět se za necelou dekádu radikálně změnil. Zrychlila technologizace vyspělého světa, proběhla vlna pandemie, zesiluje migrace a přírodní katastrofy jsou na denním pořádku. A přesto sílí názory, že se pro planetu dělá moc.

Výsledek amerických voleb vyvolal v Polsku daleko emotivnější reakce, než byla vyjádření politiků v jiných zemích. Jako by to byly volby i polské, nejen americké. Takto je pojala Kaczyńského národovecká strana Právo a spravedlnost (PiS). Jako by Trumpovo vítězství bylo i jejím vítězstvím.

Zima se blíží, a tak chtě nechtě musíme uvažovat, jak budeme uspokojovat zvýšenou energetickou spotřebu. Ukazuje se totiž, že bez ohledu na sankce EU vůči Rusku, uvalené na tuto energetickou velmoc krátce po začátku rusko-ukrajinské války, ruská ropa, ale i zemní plyn, proudí do Evropy dál.

Donald Trump je populista, přesto mu lidé věří dost, aby ho zvolili americkým prezidentem. Z toho, jak Američany přesvědčil, plyne poučení nejen pro jeho soupeře, ale před nadcházející volební kampaní také pro české politiky. Hlavně v tom, jak Trump dokázal šikovně používat kouzelné slovo inflace.

Napravování křivd komunistického režimu trvá už 35 let. Inflace vyhrává volby. Platí to i v Česku? Blíží se zima. Pojďme si promluvit o ruském plynu a ropě. Polsko vnímá volbu amerického prezidenta skoro jako svou domácí. Klima a přírodní katastrofy v zajetí ideologie. Politika věčného vracení, politika joja.

Donald Trump vyhrál americké volby s heslem „Spravíme to“. Všechno, co demokraté rozbili. V předminulých volbách si zase bral zemi zpátky, což po něm opakoval celý svět, včetně českých politiků, dnes především těch opozičních. Vracení vůbec se stalo v současnosti oblíbenou politickou hrou. Trump slíbil, že USA za jeho vedení opět odstoupí od Pařížské smlouvy, ke které jeho předchůdce Biden zase přistoupil, když od ní před ním Trump odstoupil.

Na spravedlnost není nikdy pozdě, prohlásil ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Ladislav Kudrna. Ta, která by měla napravovat křivdy spáchané komunistickým režimem, si dává pořádně na čas. Od listopadu 1989 na to potřebovala už 35 let – a zdá se, že ještě není se svým úsilím u konce.

Jsou věci, nad kterými je krajně obtížné uvažovat a zaujímat k nim nezjednodušující stanovisko. A které se především neměly stát. Ale ta, o níž bude řeč, se udála v de facto válečném stavu. A tedy po mnoha stránkách zcela výjimečném.

Lakonicky řečeno: s loňským úmrtím Karla Schwarzenberga, který zemřel 12. listopadu, od nás odešel pevný postoj, široký teritoriální i historický kontext a humor. Tyto tři rozměry existence nám už rok chybí. Někdo takový se u nás už ani nemůže narodit.

V nizozemském Amsterdamu se něco stalo, a tekla při tom krev. Avšak vedle fyzického konfliktu v ulicích se pak začal odehrávat ještě verbální a internetový spor o to, co je podstatou tamních událostí. V zásadě se objevily dva vzájemně rozporné narativy. Jeden mluví o tom, že do Amsterdamu dorazili izraelští fanoušci Maccabi Tel Aviv, a chovali se nepřijatelně, včetně strhávání palestinských vlajek a provolávání šovinistických hesel.