Dnes Vás budu vyprávět příběh jedné velmi záhadné postavy českých dějin. Tou je kněžna Emma, manželka českého panovníka Boleslava II. Zajímavé je, že nevíme skoro nic o jejím narození, věku, ale není nám známo ani to, odkud tato tajemná a mocná kněžna pocházela. Některé teorie kladou její původ do Anglie, jiné do Burgundska či do Franské říše. Z dobových zvyklostí pak zcela vybočuje její titul. Vládnoucí Přemyslovci tehdy užívali titulu knížete a jejich manželky byly označovány za kněžny. Podle nalezených mincí se však Emma titulovala jako Regina čili královna. Na mincích pak vůbec není uvedeno jméno vládnoucího knížete, což je v rozporu s tehdejšími zvyklostmi a dokládá to Emmino předchozí postavení královny, který směla používat pouze panující či ovdovělá manželka krále. Dokonce i pozdější české královny měly na svých mincích uvedeno jméno svého manžela nebo syna. Kronikář Kosmas navíc dosvědčuje, že v nové vlasti byl její vznešený původ dobře známý a Emma byla vysoce ctěna a vážena. Mohla skutečně pocházet z královského rodu? A pokud ano, tak jak se dostala do českého knížectví?

Je 6. červenec roku 1415. Před kostnickým koncilem klečí muž a modlí se. Na jeho hlavu chtějí vložit papírovou korunu s nápisem: „Tento jest arcikacíř.“ Když však muž zvedl oči a zahlédl ji, klidným hlasem pronesl: „Můj Pán Ježíš Kristus pro mne nesl mnohem těžší a bolestnější korunu trnovou. A proto já bídný a hříšný tuto mnohem lehčí, třebas rouhavou, chci pokorně nésti pro jeho jméno a pravdu.“ Oním odsouzeným nebyl nikdo jiný než Jan Hus. Člověk, který věřil, že poznané pravdy je třeba se držet i za cenu vlastního života. V rámci následující epizody si blíže představíme jeho počínání před koncilem. Co zamýšlel, jak se bránil a proč nakonec neodvolal?

Po smrti Karla IV. se české království ocitlo v hluboké společenské krizi. Venkov sužovali lapkové a loupeživé bandy, šlechta vedla své vlastní spory a jednotlivé rody se staraly více o to, jak rozšířit svou vlastní moc než o sjednání pořádku. Země se potýkala s následky morových ran a neúrodou, což ještě více zvyšovalo napětí. Karlův nástupce král Václav IV. se snažil situaci řešit, ale ukázalo se, že vladařský talent a autoritu svého otce příliš nezdědil. Tehdejší obyvatelé království si kladli otázku. Co se stalo? Proč k tomu došlo? Většina učenců viděla příčiny rozkladu společenského řádu a stability v nedodržování základních pravidel křesťanského života. Lidé vinu za tento rozklad přisoudili církvi, která přestala pečovat o jejich spásu. Církev měla být morálním kompasem společnosti a strážkyní Božího zákona. Místo toho preláti hromadili bohatství, což podle tehdejších představ vedlo k úpadku celé společnosti. V českých zemích se volání po nápravě církve soustředilo kolem osoby mistra Jana Husa, rektora pražské univerzity a oblíbeného kazatele v Betlémské kapli. Vedle něj do se do reformních snah zapojil i vynikající teoretický myslitel, mistr Jakoubek ze Stříbra, filozof Jeroným Pražský, právník Jan z Jesenice a celá řada jejich žáků. Jak tohle dopadne?

Období posledních Přemyslovců představovalo vrchol hospodářského rozvoje středověkých českých zemí. Politicky sjednocené a posílené české země se staly ideální základnou pro územní expanzi vládnoucího rodu. Skvělého úspěchu dosáhl po nepříliš výrazné vládě Václava I., král Přemysl Otakar II., když postupně získal rakouské a některé alpské země. Neměl však čas nově nabytá vévodství pevně ovládnout a plně si je podřídit. Konflikt s římským králem Rudolfem Habsburským a následná tragédie na Moravském poli nadějný postup zmařily úplně. Oproti tomu Václav II. napřel svou pozornost na sever. Výhodným sňatkem a obratnou politikou, podpořenou stříbrem z nově objevených a nevysychajících kutnohorských zdrojů, dosáhl roku 1300 polské královské koruny a pro svého syna zajistil také trůn uherský. Jeho konečným cílem patrně bylo sjednotit středoevropský prostor formou personální unie pod vládu přemyslovské dynastie. Z velkolepého plánu ale sešlo vinou předčasného skonu tohoto mladého ambiciózního krále. V okamžiku smrti mu bylo pouhých čtyřiatřicet let. Jeho následník Václav III. se chopil moci jako sotva odrostlý šestnáctiletý chlapec, který se raději vzdal nejistých nároků k uherské koruně a hleděl zachovat alespoň Polsko, jež zřejmě pokládal za podstatnější součást otcovského dědictví. Na počátku válečného tažení proti svým polským odpůrcům se ovšem stal obětí záhadného atentátu. Protože neměl dědice, ocitlo se České království po téměř závratném století v opětovném nebezpečí politického i hospodářského chaosu a úpadku. Tragická smrt Václava III. roku 1306 však tento slibný vývoj náhle přerušila a uzavřela více než čtyři století vlády přemyslovské dynastie.

Je právě 4. srpen roku 1306. Olomoucký hrad sužuje letní horko a mladý král Václav III. odpočívá jen v lehké košili a plášti. Je sám, bez stráží a úředníků, nechce být rušen. Jenže právě na tuto chvíli čekal vrah, který šestnáctiletého krále v okamžiku usmrtil třemi ranami dýkou, která ukončila nejen jeho život, ale také dlouhou přemyslovskou vládu v Čechách. Jenže než vrah stačil cokoliv říct, ubili jej královi stráže. Co se tehdy vlastně v Olomouci stalo? Jaká byla vláda tohoto posledního Přemyslovce? Dozvíte se v této epizodě.

Je 12. srpna roku 1759, krátce po druhé hodině odpolední. Nad bitevním polem u vesnice Kunersdorf se vznáší prach, kouř a rozléhá nářek raněných. Pruský král Fridrich II. je přesvědčený, že zvítězil. Jeho vojáci právě prorazili ruskou obranu. Král dokonce v euforii posílá do Berlína kurýra s radostnou zprávou: „Bitva je vyhraná.“ Jenže v tu chvíli se na scéně objevuje Ernst Gideon Laudon. Rakouský generál, který zatím sledoval bitvu z povzdáli. Po příjezdu na bojiště začal měnit rozestavení dělostřelectva. Přesně, klidně, cílevědomě. Díky tomu se bitva začala přiklánět na rakouskou stranu. Když pak s ruskými kyrysníky a kozáky Laudon zaútočil na otřesené a vyčerpané Prusy, bylo o jejich porážce rozhodnuto. A Fridrich? Ten při útěku z bojiště – podle svědectví vlastních přeběhlíků – plakal. Pruský král dosud tak velkou porážku nepoznal. Plakal „vojenský génius“, jak se mu v Evropě tehdy přezdívalo. Ten den se zrodila legenda jménem Laudon.

Jak páchl středověk? To je otázka, která je na první pohled možná úsměvná, ale ve skutečnosti nás zavádí do úplně jiného světa – do světa dějin smyslů. Oblasti, která se v posledních desetiletích stala součástí moderní historiografie a přinesla nové pohledy na každodennost v historii. Je třeba si uvědomit že pachy a vůně vnímali lidé ve středověku jinak než my. Zápachy brali nejen jako přirozenou součást jejich prostředí, ale také jako nositele morálního, společenského a náboženského významu. Zkoumání vůní minulosti tak reflektuje nejen hygienické aspekty jejich všedního života, ale i hluboce zakořeněné představy tehdejších lidí. Zmapovat pachy a proměnu jejich vnímání v průběhu času je pro historiky výzvou. Jednak jde o ryze subjektivní pocity, které se až na výjimky neodrážejí v reálném světě, ale hlavně pro popis pachů a vůní máme mnohem omezenější slovní zásobu. Zamyslete se, mnoho čichových vjemů dokážeme popsat jen tak, že si vlastně vypomáháme slovy z popisů chutí nebo musíme použít přirovnání: něco voní po růžích nebo páchne po hnilobě. Bez těchto pomůcek je těžké vyjádřit, co vlastně cítíme. A navíc, všichni známe ten pocit, kdy si na nepříjemný zápach postupně zvykneme – místnost přestane po chvíli tolik páchnout – takže je velmi pravděpodobné, že věci, které by nám dnes silně zaváněly, tehdejším lidem možná ani nepřipadaly zvláštní...

Václav II. se narodil dne 27. září roku 1271, v předvečer svátku sv. Václava mučedníka, jako třetí dítě českého krále Přemysla Otakara II. a jeho manželky Kunhuty Uherské. Král železný a zlatý byl tehdy na vrcholu své moci a Václav přišel na svět jako vytoužený a dlouho očekávaný dědic trůnu. Tomu zpočátku odpovídalo i jeho dětství, které strávil v přepychových komnatách Pražského hradu. Nejmenší děti nejdříve zůstávaly v péči matky a kojné. V historických pramenech se dochovalo jméno Nětky, kojné Václava I., která za službu na dvoře obdržela celou vesnici jménem Mlékojedy. Stejnou úlohu plnila i chůva Václava II. jménem Eliška. Avšak kdo byly tyto ženy a jak se jim podařilo dostat do královské rodiny, nevíme. Malému Václavovi však nebylo ještě ani sedm let, když do Prahy dorazila smutná zpráva o otcově smrti v bitvě na Moravském poli. Jeho matka, královna Kunhuta nevěděla, co si počít. Oporu nejprve hledala u přemyslovského spojence, braniborského markraběte Oty V. Avšak když přitáhl do Čech, přestal se na názory královny ohlížet. Za pomoci silného vojska obsadil Pražský hrad a další opěrné body v zemi. Jeho chování královnu zaskočilo a mladý Václav se ocitl uprostřed hry, jejímž pravidlům ještě nemohl rozumět. Jak tohle dopadne? Dozvíte se v následující epizodě!

Je brzy ráno a ve vzduchu se vznáší chlad. V dřevěném domě, který je stále ještě ponořený do šera, se nad ohništěm sklání ženská postava. Rozhrnuje popel a hledá žhavé hledá uhlíky, které přečkaly noc. Venku stojí muž v jednoduché suknici a přes rameno má přehozenou houni. Vzhlíží ustaraně k obloze a snaží se odhadnout jaké počasí jej bude provázet při práci na poli. Mraky se táhnou nízko a vzduch je vlhký, sychravý. Na rozmarech počasí závisela nejen náplň jeho pracovního dne, ale i přežití celé rodiny. Jak vlastně vypadal život prostých lidí v raném středověku? Co jedli, kde spali a jak vypadal jejich dům? Vydejme se spolu do Čech 11. století a pojďme to zjistit.