„Měl jsem za to, že bratrské Československo nechceme okupovat nebo ničit, že jen potřebuje pomoct,“ vzpomínal bývalý sovětský generál Pavel Kosenko, který velel vojenským jednotkám, jež v srpnu 1968 drancovaly samotné centrum Prahy. Avšak slavná operace Dunaj, která se dle sovětské propagandy měla rychle a efektivně vypořádat s nastupující kontrarevolucí v komunistickém Československu, narazila na nečekaný odpor civilistů. Jaké informace měli a čemu věřili tehdejší čelní i řadoví představitelé zasahujících armád Varšavské smlouvy? To se dozvíte v následujícím videu.

Manželé Metličkovi celý svůj život pracovali, šetřili každou korunu a snili o vlastním domě se zahradou. Po letech odříkání to konečně vypadalo, že se jejich sen stane skutečností. Kupní smlouvu měli připravenou a když v dosavadním bytě nachystali všechny věci ke stěhování do krabic, spokojeně usnuli. Avšak když se ráno probudili, zjistili, že peníze, které si na koupi nemovitosti odkládali, ztratily většinu své hodnoty. Úspory určené na vysněný dům se během několika hodin v podstatě rozplynuly. Manželům Metličkovým tak místo domu se zahradou zbyly oči pro pláč. Podobný osud tehdy potkal miliony dalších obyvatel Československa. Jak je možné, že stát dokázal během jediné noci připravit občany o jejich celoživotní úspory? A jakou roli v celé události sehrál tehdejší prezident Antonín Zápotocký? Právě o tom bude dnešní epizoda našeho pořadu. Avšak abychom pochopili, jak se Zápotocký stal tváří největší peněžní loupeže v československých dějinách, musíme se vrátit na začátek jeho životního příběhu...

Guderian přišel na svět dne 17. června roku 1888 v malém městečku Kulmo nad Vislou jako syn pruského důstojníka Friedricha Guderiana a jeho manželky Irthy Kirchhoffové. Hoch v mládí následoval rodinnou tradici a vstoupil do kadetní školy vedené jeho otcem. Armáda mu učarovala a cílevědomý Guderian se brzy stal nejmladším studujícím na postupimské válečné akademii. Jeho slibnou kariéru však přerušila propuknuvší první světová válka. Mladý důstojník se v řadách radiokomunikačních jednotek dostal na západní frontu. V bitvě u Ypres viděl vojáky masakrované dělostřeleckou palbou a kosené kulomety. Aby si zachránili holý život, byli nuceni hloubit zákopy v rozbředlé hlíně. Bystrý a energický Guderian již tehdy chápal, že se armáda ocitla v patové situaci a horečně přemýšlel, jak to změnit...

Anna Malinová byla obyčejná mladá žena. Matka malé dcery, vdova, dělnice ze smíchovské továrny. Na první pohled ničím nevyčnívala. Přesto se právě ona stala jednou z těch, kteří pomáhali uskutečnit jednu z nejvýznamnějších odbojových akcí druhé světové války – atentát na Reinharda Heydricha. Byla přítelkyní parašutisty Jozefa Gabčíka. Ukrývala ho, předávala zprávy a pomáhala mu v době, kdy se v Protektorátu připravovala operace Anthropoid. Věděla, že riskuje vlastní život – a přesto neustoupila. Po atentátu byla zatčena gestapem, vyslýchána a nakonec odsouzena k smrti. V říjnu 1942 byla v koncentračním táboře Mauthausen zavražděna ranou do týla. Bylo jí pouhých 28 let. Kdo byla Anna Malinová? Jaký byl její život před válkou? Jak se z obyčejné ženy stala statečná odbojářka? V této epizodě podcastu Minulost v kontextu se podíváme na příběh ženy, která milovala, pomáhala a mlčela i tváří v tvář gestapu. Na příběh tiché hrdinky operace Anthropoid.

Helmuth Weidling se narodil dne 2. listopadu roku 1891 v Halberstadtu do rodiny lékaře. Pravdou je, že o jeho dětství a mládí toho víme relativně málo. Vojenskou kariéru zahájil v řadách pruského dělostřelectva a jako poručík sloužil u praporu vzducholodí Zeppelin, kde prováděl vzdušná pozorování. Během první světové války velel dělostřelecké baterii. Po německé porážce byl spolu s dalšími důstojníky přeložen do nově vznikajícího Reichswehru, kde zastával různé vojenské funkce. Po vypuknutí druhé světového konfliktu se jako velitel 56. dělostřeleckého pluku zúčastnil invaze do Polska. Prošel i bleskovým tažením ve Francii a když nacistické Německo přepadlo roku 1941 Sovětský svaz, Weidling byl jmenován velitelem pěší divize ve skupině armád Střed. Jaké byly jeho další životní osudy a jak se dostal do čela berlínské posádky? Dozvíte se v epizodě!

Dnes Vás budu vyprávět příběh jedné velmi záhadné postavy českých dějin. Tou je kněžna Emma, manželka českého panovníka Boleslava II. Zajímavé je, že nevíme skoro nic o jejím narození, věku, ale není nám známo ani to, odkud tato tajemná a mocná kněžna pocházela. Některé teorie kladou její původ do Anglie, jiné do Burgundska či do Franské říše. Z dobových zvyklostí pak zcela vybočuje její titul. Vládnoucí Přemyslovci tehdy užívali titulu knížete a jejich manželky byly označovány za kněžny. Podle nalezených mincí se však Emma titulovala jako Regina čili královna. Na mincích pak vůbec není uvedeno jméno vládnoucího knížete, což je v rozporu s tehdejšími zvyklostmi a dokládá to Emmino předchozí postavení královny, který směla používat pouze panující či ovdovělá manželka krále. Dokonce i pozdější české královny měly na svých mincích uvedeno jméno svého manžela nebo syna. Kronikář Kosmas navíc dosvědčuje, že v nové vlasti byl její vznešený původ dobře známý a Emma byla vysoce ctěna a vážena. Mohla skutečně pocházet z královského rodu? A pokud ano, tak jak se dostala do českého knížectví?

Je 6. červenec roku 1415. Před kostnickým koncilem klečí muž a modlí se. Na jeho hlavu chtějí vložit papírovou korunu s nápisem: „Tento jest arcikacíř.“ Když však muž zvedl oči a zahlédl ji, klidným hlasem pronesl: „Můj Pán Ježíš Kristus pro mne nesl mnohem těžší a bolestnější korunu trnovou. A proto já bídný a hříšný tuto mnohem lehčí, třebas rouhavou, chci pokorně nésti pro jeho jméno a pravdu.“ Oním odsouzeným nebyl nikdo jiný než Jan Hus. Člověk, který věřil, že poznané pravdy je třeba se držet i za cenu vlastního života. V rámci následující epizody si blíže představíme jeho počínání před koncilem. Co zamýšlel, jak se bránil a proč nakonec neodvolal?

Po smrti Karla IV. se české království ocitlo v hluboké společenské krizi. Venkov sužovali lapkové a loupeživé bandy, šlechta vedla své vlastní spory a jednotlivé rody se staraly více o to, jak rozšířit svou vlastní moc než o sjednání pořádku. Země se potýkala s následky morových ran a neúrodou, což ještě více zvyšovalo napětí. Karlův nástupce král Václav IV. se snažil situaci řešit, ale ukázalo se, že vladařský talent a autoritu svého otce příliš nezdědil. Tehdejší obyvatelé království si kladli otázku. Co se stalo? Proč k tomu došlo? Většina učenců viděla příčiny rozkladu společenského řádu a stability v nedodržování základních pravidel křesťanského života. Lidé vinu za tento rozklad přisoudili církvi, která přestala pečovat o jejich spásu. Církev měla být morálním kompasem společnosti a strážkyní Božího zákona. Místo toho preláti hromadili bohatství, což podle tehdejších představ vedlo k úpadku celé společnosti. V českých zemích se volání po nápravě církve soustředilo kolem osoby mistra Jana Husa, rektora pražské univerzity a oblíbeného kazatele v Betlémské kapli. Vedle něj do se do reformních snah zapojil i vynikající teoretický myslitel, mistr Jakoubek ze Stříbra, filozof Jeroným Pražský, právník Jan z Jesenice a celá řada jejich žáků. Jak tohle dopadne?

Období posledních Přemyslovců představovalo vrchol hospodářského rozvoje středověkých českých zemí. Politicky sjednocené a posílené české země se staly ideální základnou pro územní expanzi vládnoucího rodu. Skvělého úspěchu dosáhl po nepříliš výrazné vládě Václava I., král Přemysl Otakar II., když postupně získal rakouské a některé alpské země. Neměl však čas nově nabytá vévodství pevně ovládnout a plně si je podřídit. Konflikt s římským králem Rudolfem Habsburským a následná tragédie na Moravském poli nadějný postup zmařily úplně. Oproti tomu Václav II. napřel svou pozornost na sever. Výhodným sňatkem a obratnou politikou, podpořenou stříbrem z nově objevených a nevysychajících kutnohorských zdrojů, dosáhl roku 1300 polské královské koruny a pro svého syna zajistil také trůn uherský. Jeho konečným cílem patrně bylo sjednotit středoevropský prostor formou personální unie pod vládu přemyslovské dynastie. Z velkolepého plánu ale sešlo vinou předčasného skonu tohoto mladého ambiciózního krále. V okamžiku smrti mu bylo pouhých čtyřiatřicet let. Jeho následník Václav III. se chopil moci jako sotva odrostlý šestnáctiletý chlapec, který se raději vzdal nejistých nároků k uherské koruně a hleděl zachovat alespoň Polsko, jež zřejmě pokládal za podstatnější součást otcovského dědictví. Na počátku válečného tažení proti svým polským odpůrcům se ovšem stal obětí záhadného atentátu. Protože neměl dědice, ocitlo se České království po téměř závratném století v opětovném nebezpečí politického i hospodářského chaosu a úpadku. Tragická smrt Václava III. roku 1306 však tento slibný vývoj náhle přerušila a uzavřela více než čtyři století vlády přemyslovské dynastie.

Je 12. srpna roku 1759, krátce po druhé hodině odpolední. Nad bitevním polem u vesnice Kunersdorf se vznáší prach, kouř a rozléhá nářek raněných. Pruský král Fridrich II. je přesvědčený, že zvítězil. Jeho vojáci právě prorazili ruskou obranu. Král dokonce v euforii posílá do Berlína kurýra s radostnou zprávou: „Bitva je vyhraná.“ Jenže v tu chvíli se na scéně objevuje Ernst Gideon Laudon. Rakouský generál, který zatím sledoval bitvu z povzdáli. Po příjezdu na bojiště začal měnit rozestavení dělostřelectva. Přesně, klidně, cílevědomě. Díky tomu se bitva začala přiklánět na rakouskou stranu. Když pak s ruskými kyrysníky a kozáky Laudon zaútočil na otřesené a vyčerpané Prusy, bylo o jejich porážce rozhodnuto. A Fridrich? Ten při útěku z bojiště – podle svědectví vlastních přeběhlíků – plakal. Pruský král dosud tak velkou porážku nepoznal. Plakal „vojenský génius“, jak se mu v Evropě tehdy přezdívalo. Ten den se zrodila legenda jménem Laudon.