Vrátil jsem se z Toskánska. Byl jsem tam poprvé – a hned láska. Nejen kvůli Sieně, Lucce nebo šikmé věži, ale hlavně kvůli krajině. Mírně zvlněná, zelená, s roztroušenými domky a sady. Kýč jako bič? Možná. Ale připadala mi hřejivě známá. Jako doma. Jako by někdo vzal jižní Čechy, přidal jen pár cypřišů a víc slunce.

Červenci a srpnu už nikdo neodpáře punc prázdnin.

Líbí se mi myšlenka z díla Labyrint světa a ráj srdce od J. A. Komenského, kde si poutník světem nasazuje brýle Mámení, aby viděl věci lepší, než jsou. Přiznám se, že dělám totéž.

Nejčastější otázka, se kterou jsem se v posledních dnech musel vypořádávat, zněla: A co budeš v té penzi vlastně dělat?

Tak se mi po roce zase urodily třešně. V posledních letech je s nimi potíž. Co neotrhám ze země, dostanou špačci.

Všichni je známe: Lidi, co se nikdy nemýlí. Když se s nimi pohádáte o to, jak se píše slovo „frustrující“, budou vám tvrdit, že správně je „flustrující“. Nemá smysl jim ukazovat slovník, protože slovníky jsou podle nich nástrojem k ovládnutí našich mozků a váš pravopis je „komplektně bizardní“.

Přemýšleli jste někdy nad tím, proč jste vlastně na světě? Je to nějaký vyšší záměr, který neodhalíme možná nikdy, nebo je to jen náhoda, hříčka přírody…

S nenápadností povodně vtrhl do našeho života nováček jménem podcast a značně nám zjednodušil žánrové škatulky.

Určitě to znáte, přijdete z nákupu a najednou AHA efekt, něco jste zapomněli.

Je potěšitelné, jak český národ stále víc a víc sportuje. Neopírám se při tomto tvrzení o žádné statistiky, ale o to, co kolem sebe vidím na ulicích. V ryze sportovním úboru se kolem mě v libovolnou denní dobu pohybuje stále více lidí.