Když jsem poprosila, ať se něco stane, začaly mi do života přicházet příležitosti. Bylo jen na mně, jak je uchopím. Cestu jsem si musela musela prošlapat sama. A tak jsem na ni nastoupila. Začala jsem psát knížku a sama si ji s pomocí kamaráda i vydala. A odhodlala jsem se jít k lékařce. Dostala jsem radu, chce to trénink!

Musí být všechno těžké, aby to mělo hodnotu? Proč často nevěříme lehkosti? Jak poznat, že jednodušší cesta není únik, ale přirozené rozhodnutí? A proč je důležité přestat měřit hodnotu podle bolesti?Podívejte se na nový díl Houby zle.

Jak se nenechat ovládat penězi? Jak se na ně dívat – a jak se o nich, s nimi i bez nich rozhodovat? 💸Jak si udržet klid v dnešním světě, kde je peněz (u nás) málo a (u jiných) moc? Hodně potřebujeme, hodně chceme, hodně řešíme.Tři principy finanční pohody, které fungují nejen na účtu, ale hlavně v hlavě.Proč „mít dost“ není selhání, ale svoboda.A taky – proč houby zle. 🍄

Panika má šílenou vlastnost, zabírá stále nová a nová území. Jinak to nebylo ani u mě. Z auta se přesunula do otevřeného prostoru. Přepadla mě na pohodové dovolené, cestou na hrad. Došlo mi, že má ve většině případů podobný spouštěč. Pocit bezmoci. A pak mě dohnala i doma na gauči. Na mém nejbezpečnějším místě. V tu chvíli jsem věděla, že sama už si nepomůžu. 

V tomhle světě se neorientuje nikdo snadno. Rychlost změn je větší než kdy dřív, krize se vrší a naše kapacita chápat, co se vlastně děje, se neustále testuje.A přesto: někteří lidé těmito situacemi procházejí s menším chaosem. Ne protože mají méně problémů, ale protože v sobě drží osu.V tomhle díle mluvím o konceptu sense of coherence – tedy o vnitřní soudržnosti, která se skládá ze tří věcí:– srozumitelnost– zvládnutelnost– smysluplnostVysvětlím, proč to není luxus pro klidné dny, ale základní výbava pro chvíle, kdy se všechno hroutí. A proč může rozhodování i ve složitém světě dávat smysl, když člověk ví, z jaké vrstvy se dívá.🟣 Podcast Houby zle vychází každý pátek a trvá kolem 10 minut. Každý díl je jiný pohled na to, jak se dá rozhodovat, přežívat, měnit – a občas i rozumět.

Alex Dowis – světový umělec a průkopník light artu – vypráví o tom, jak se tvoří během vteřin, proč ho víc znají v Americe než doma, a proč umění může měnit svět. Emotivní, otevřený a inspirativní rozhovor, který vás chytí.

Panika mi začala zavírat další a další části silnic, po kterých jsem před ní běžně jezdila. Už jsem se nebála jen na dálnice a okruhy, problém mi dělalo dojet i několik kilometrů okolo domova. Třeba s dcerou na balet v rámci jedné městské čtvrti. Léky, které jsem dostala v nemocnici na uklidnění, mně spíš než pomáhaly, děsily, nevěděla jsem po nic, kde jsem, kdo jsem. Zkrátka začalo přituhovat.  

Už jste někdy, v nějaké složitější situaci, řekli něco, co to celé zabilo? Třeba větu, která měla přinést klid, ale ve skutečnosti zavřela cestu. „Uvidíme.“ „Zatím to nechme být.“ Nezní to jako konec, ale často to konec je. A ne formálně, ale pocitově. A to často úplně stačí.Tahle epizoda není o tom, co si myslíme. Je o tom, jak to říkáme. O tom, jak jazyk vytváří rámec, ve kterém se rozhodnutí může – nebo nemůže – odehrát. Pokud se vám někdy stalo, že se rozhodnutí nehýbe, možná zjistíte, že problém není ve vás. Jen v tom, že zatím nemá ta správná slova.

Spěcháte? Jste hodně rychlí? Jet rychleji třeba o 30 kilometrů někdy zkrátí cestu o minutu. A přesto tlačíme. Proč? Protože rychlost nám dává pocit, že něco děláme. Že máme věci pod kontrolou. Ale co když právě ta rychlost je tím, co nás odvádí od podstaty?V nové epizodě podcastu Houby zle! se dívám na paradox rychlosti. Zkušenost ze silnice, ale taky z rozhodování, e-mailů, projektů a života vůbec. Proč tolik lidí zrychluje, i když tím vlastně nic nezíská? Proč se nám zdá, že šetříme čas, i když reálně jen tlačíme víc a víc na prázdnou pastu?