Panika mi začala zavírat další a další části silnic, po kterých jsem před ní běžně jezdila. Už jsem se nebála jen na dálnice a okruhy, problém mi dělalo dojet i několik kilometrů okolo domova. Třeba s dcerou na balet v rámci jedné městské čtvrti. Léky, které jsem dostala v nemocnici na uklidnění, mně spíš než pomáhaly, děsily, nevěděla jsem po nic, kde jsem, kdo jsem. Zkrátka začalo přituhovat.  

Už jste někdy, v nějaké složitější situaci, řekli něco, co to celé zabilo? Třeba větu, která měla přinést klid, ale ve skutečnosti zavřela cestu. „Uvidíme.“ „Zatím to nechme být.“ Nezní to jako konec, ale často to konec je. A ne formálně, ale pocitově. A to často úplně stačí.Tahle epizoda není o tom, co si myslíme. Je o tom, jak to říkáme. O tom, jak jazyk vytváří rámec, ve kterém se rozhodnutí může – nebo nemůže – odehrát. Pokud se vám někdy stalo, že se rozhodnutí nehýbe, možná zjistíte, že problém není ve vás. Jen v tom, že zatím nemá ta správná slova.

Spěcháte? Jste hodně rychlí? Jet rychleji třeba o 30 kilometrů někdy zkrátí cestu o minutu. A přesto tlačíme. Proč? Protože rychlost nám dává pocit, že něco děláme. Že máme věci pod kontrolou. Ale co když právě ta rychlost je tím, co nás odvádí od podstaty?V nové epizodě podcastu Houby zle! se dívám na paradox rychlosti. Zkušenost ze silnice, ale taky z rozhodování, e-mailů, projektů a života vůbec. Proč tolik lidí zrychluje, i když tím vlastně nic nezíská? Proč se nám zdá, že šetříme čas, i když reálně jen tlačíme víc a víc na prázdnou pastu?

„Panika mě rozebrala. Ale díky tomu jsem se složila jinak“, říká spisovatelka Klára Mandausová otevřeně v rozhovoru pro Magnoli Universe. O panických atakách, arytmii, tajuplném čipu s vybitou baterkou, novém podcastu Paní Panika i radosti ze psaní.

Velká rozhodnutí, nové projekty, zásadní změny – a v hlavě prázdno? Jak na opravdu velká rozhodnutí? Můžete je nechat být, ale jen když víte, proč to děláte. Co dělat, když máte před sebou velkou věc a nemůžete se v ní vyznat? Jak to nechat dozrát a proč to vlastně funguje? Vysvětlím, jak funguje plodná prázdnota a proč ji náš mozek potřebuje.Ukážu, jaké procesy při zrání myšlenek probíhají a proč je dobré jim dát prostor.Naučíte se, jak si správně zadat otázku, pustit ji a nechat vnitřní práci běžet na pozadí.Zkrátka, další houby zle.

Po první a druhé panické atace jsem si ještě pořád myslela, že to zvládnu sama. A že jak záchvaty přišly, tak zmizí, čáry máry, panika je minulostí. Naordinovala jsem si samoléčbu – vrátím se fyzicky do práce a ono mě to přejde. Našla jsem dceři školku poblíž redakce a… nedojela tam ani první den. Další selhání mě však stále nedonutilo začít svůj problém řešit s odborníkem.

Jsem to ještě já, když mě před obědem všechno rozčiluje a po něm mi všechno připadá směšné?V téhle epizodě Houby zle se dívám na to, co všechno s námi dělá tělo nebo spíš chemie v těle. Ne jako výmluvu, ale jako vysvětlení.Proč se někdy necítíme sami sebou? A jak poznat, kdy to nejsme „my“, ale jen unavený mozek bez serotoninu.A hlavně – co s tím a co je na tom Houby zle.

Mít všechno stále dobře je v životě špatné. Ne každá chyba je špatně. Některé jsou dokonce nutné. Jak poznat rozdíl a proč nás dobře načasované selhání může posunout víc než bezchybný výkon? A kolik chyb je tak akorát? Podcast Houby zle nabízí jiný pohled na rozhodování a věci, o kterých se často mluví moc vážně.

Myslela jsem si, já bláhová, že se vše vyřešilo jedním panickým záchvatem. Velký omyl. Další panika se dostavila nedlouho po té první, znovu při cestě autem. A já si uvědomila, že ke mně přišla nikoli náhodou, ale protože mohla – byla jsem snadná oběť, jednoduše nasedla na moji rozechvělou, vystrašenou duši, která odmítala vidět dlouhé měsíce před první atakou blikající červené kontrolky. Při pohledu zpátky se na zdánlivě bezchybné životě začaly ukazovat trhliny. A pořádné.    

Někdy máme pocit, že jsme něco měli říct jinak. Jasněji. Dřív. Ale ono to prostě ještě nebylo hotové. V této epizodě Houby zle se podíváme na to, proč některá poznání potřebují čas. Ne proto, že jsme pomalí, ale protože se v nás teprve skládají. A proč sprcha, knížka nebo kavárna dokážou spustit to „aha“, co se předtím jen schovávalo za šumem. Nezlobte se na sebe – jen si to ještě sedalo.