Úplně na začátku byla tahle papírová šablona s křídly.Byla jen z papíru a vystřihla jsem ji manikurními nůžkami.

Pak přišel další nápad.

Zalaminovat ji, aby víc vydržela. Bylo jasné, že papírovášablona dlouho nevydrží, a tak jsem si ji nechala zalaminovat v tiskárně.Zároveň mi tam udělali i všechny výřezy.

Jenže pak jsem si uvědomila, že šablona s křídly asi neníto nejlepší, čím začít. V té době se mi hodila, protože se blížily Vánoce, a totéma se mnou hodně rezonovalo. Ale říkala jsem si, že úplně první šablona byměla být postava.

A tak jsem vymyslela modulární šablonu s panáčkem.

V té době už jsem vývoj šablon začala brát opravdu vážně.Potřebovala jsem, aby byla šablona průsvitná. Do té doby mi totiž papírpřekážel a nebylo přes něj dobře vidět na obkreslované tvary.

Další nápad tedy byl vyrobit šablonu jen z fólie. Znovumi ji připravili v tiskárně.

Jenže tady se objevil další problém. Když se vyřízl třebapalec u ruky, byl tak tenký, že se buď zlomil už při výrobě, nebo se ohýbal. Abyli vidět nepatrné známky popálení z výroby. Bylo jasné, že tahle tloušťkafólie nebude správná.

Řekla jsem si tedy, že další fáze bude muset být znějakého plexiskla nebo podobného materiálu.

Začala jsem hledat vhodný materiál, ale zároveň ičlověka, který by mi šablonu dokázal vyrobit.

Našla jsem pána, který gravíruje. Byl neuvěřitelněochotný a spoustu věcí jsme spolu konzultovali. Vyrobil mi první šablonu zdvoumilimetrového plexiskla, a to ze zbytkového materiálu, který měl doma.

Dodnes ji poznám podle toho škrábance, který byl na zbytkovémmateriálu. Právě ten mi připomíná, že to byla úplně první dvoumilimetrovášablona.

Jenže při hledání výrobce jsem narazila na dvě možnosti.Buď tohoto pána, nebo místní firmu, která také dokázala vyrobit šablony zplexiskla. Byla sice dražší, ale zase bych nemusela platit dopravu.

Nakonec jsem si nechala vyrobit šablony od obou.

V místní firmě jsem, ale musela objednat šest kusů,protože jedna deska materiálu vycházela právě na šest šablon a využil se takcelý materiál. Díky tomu mi zůstalo šest stejných prototypů.

A tehdy jsem si opravdu myslela, že už mám hotovo.

Jenže se ukázalo, že hotovo ještě zdaleka není.

Šla jsem šablonu nafotit a nešťastnou náhodou mi spadlana hranu. Úplně se rozpůlila. Bylo to zrovna ve chvíli, kdy jsem si myslela, žemám konečně šablonu, která opravdu vydrží. Zkoušela jsem ji ohýbat rukama azdála se být pevná. Říkala jsem si, že plexisklo přece musí něco vydržet. Jenženevydrželo.

Praskla přesně v těch nejužších místech a rozlomila se nadva kusy.

A tak jsem začala hledat další materiál.

Tentokrát to bylo mnohem složitější. Nestačilo jen najítvhodný materiál. Musela jsem najít i někoho, kdo ho dokáže správně opracovat.Ne každý materiál totiž jde řezat každým strojem. A některé materiály se přiopracování odpařují nebo vytvářejí prach, který může být zdraví škodlivý.

Byl to opravdu dlouhý proces.

Nakonec jsem našla firmu, která mi vyrobila tuhle dalšíšablonu. Zároveň jsem ji už chtěla zvětšit na formát A4. Hledala jsem materiál,který bude opravdu kvalitní a vydrží zacházení dětí. Samozřejmě když bude chtítněkdo šablonu úmyslně zlomit, tak ji zlomí. Ale při běžném používání jsemchtěla, aby opravdu vydržela.

Nechala jsem si vyrobit pět prototypů a myslela jsem si,že teď už opravdu půjdeme do výroby.

Dokonce jsem se firmy ptala, jestli budou mít materiáludostatek i ve chvíli, kdy se šablona začne vyrábět ve větším množství. Mělajsem obavy z toho, že se ceny plastových materiálů neustále mění a že by jednoumateriál nemusel být vůbec dostupný.

V té době už jsem na vývoji pracovala téměř rok. Některéfáze se protáhly, protože jsem čekala na výsledky testování od různých firem.Některé materiály se ale nakonec neosvědčily, a tak jsem spoustu věcí muselatestovat sama.

A když už jsem chtěla objednat prvních sto kusů, přišeldalší šok.

Znáte ten moment? Na stole leží komín neopravených sešitů, vedle svítí monitor s otevřeným bakalářem nebo odevzdáváním výkazů a vy se podíváte na hodinky.Je devět večer. Domů jste přišla ve čtyři, ale reálně jste pracovat nepřestala.

A do toho vám v hlavě bliká taková ta neodbytná kontrolka: ‚Slibovala jsem dětem, že příští týden uděláme nějaký kreativní projekt. Něco jiného.

Jenže tělo i hlava říkají jasné stop. Znáte ten pocit věčnéhovnitřního dluhu vůči sobě i vůči těm dětem? Ten pocit, že ať děláte, co děláte, den má prostě jen 24 hodin a vy z nich minimálně osm dlužíte administrativě.

„Znáte ten moment, kdy vám někdo zadá úkol, o kterém dopředuvíte, že v něm totálně selžete? Ten pocit, kdy se vám stáhne žaludek anejraději byste se vypařili z místnosti? Přesně tohle jsem zažila na letníškole výtvarníků.

Toužila jsem jet na letní školu výtvarníků. Bála jsem se, žetam bude kresba, která není moje parketa. Proto jsem si předem zjišťovala, zdaje pro mě škola vhodná. Byla.

Znáte ten paralyzující pocit? Dostanete zadání: „Nakresleteportrét kolegyně, která sedí vedle vás.“ Byla jsem obklopená profesionálnímivýtvarnicemi, s potem na čele a neschopná nakreslit ani trojúhelník.

Můj lektor – člověk s obrovským nadhledem – viděl mouúzkost. Místo kritiky mi dal už hotový portrét vzhůru nohama se slovy:„Překreslete ho. Zapomenete, že kreslíte portrét.“ Stres mě natolik blokoval,že ani to nešlo.

Pak přišlo jiné zadání: „Vyndejte si vše, co máte v kabelce,a vytvořte z toho portrét.“

Klíče jako obočí, kapesník jako pusa, kreditní karty jakouši. Najednou jsme portrét stavěli, ne kreslili.

Pak přišla na řadu písmena různých velikostí a fontů, zekterých jsme vytvářeli portrét.

A nakonec ty úžasné tvary vyřezané do fólie – jen kolečka,obdélníky a vícehrany, které jsme dostali do ruky. „Obkreslením těchto tvarůvytvořte portrét.“

Dnes vím, že jsem si musela projít prvotním strachem. Lektorna něm vlastně demonstroval, jak se cítí naši žáci, když po nich chceme věci,které nejsou jejich silnou stránkou.

Pokud dáte žákovi – nebo i dospělému – do ruky pomocníka,strach zmizí.

To je důvod, proč jsem vytvořila svůj modulární animačnísystém. Nechci, aby se kdokoli cítil jako já tenkrát na UJEPu. Chci, aby každý– i ten největší „nekreslíř“ – zažil radost z toho, že vytvořil něco vlastního.

Tohle je přesně to, co chci dopřát vašim žákům. Můjmodulární systém animace je postavený na stejném principu – odstraňuje bariérustrachu. Děti díky němu neřeší, že „neumějí kreslit“, ale prostě začnouanimovat.

Chcete mít ve třídě místo stresu radost z výsledků?

Navštívila jsem kolegu s kterým jsme přibližně ve stejnédobě začínali animovat. On tehdy začínal právě ve Sladovně a já ve svémateliéru. Na nějakou dobu se naše cesty rozešly a vůbec jsme o sobě nevěděli.Já jsem sice Sladovnu registrovala na Facebooku, ale Tomáš myslím vůbec netušil,že ta holka, se kterou se potkal kdysi v Plzni na Animánii, jsem já.

Včera mi to potvrdil – potkává tolik lidí, že si měnepamatoval. Zatímco já si ho pamatovala moc dobře.

A včera jsem měla tu čest být hostem na jeho programu, kterýmá pro děti ze základních škol. Jak se to stalo?

Poprosila jsem ho, jestli bych se mohla přijet podívat, jakvedou kurzy a jak to u nich vypadá.

Mají tam úplně nádherné prostory a úžasné výstavy – takovávelká kreativní pískoviště pro děti. Vždycky na nějaké téma, třeba mravencinebo včeličky. Dokonce jsem viděla i výstavu  minigolfových hřišť.

Abych se dostala k tomu, proč jsem tam byla. Vypravila jsemse na cestu i s manželem. Navigace sice ukazovala dvě hodiny a dvacet minut,ale nakonec se z toho kvůli objížďkám a absenci dálnice staly tři hodiny.

Ale stálo to za to.

Vešla jsem rovnou do skupiny dětí, kde program už probíhal.Tomáš mě nechal mezi nimi jenom tak plout a koukat. Já jsem se nadechla,vykulila oči a v tu ránu jsem zapomněla dýchat. Je to nádherné, interaktivnízázemí pro animaci. V takovém prostoru by se mi taky líbilo pracovat, pro tobych oželela i kousek té své svobody v podnikání.

V tomhle prostředí jsem se snažila necítit, jestli by sedětem vůbec hodila moje šablona. Ona je totiž svým způsobem pravým opakem toho,co tam Tomáš dělá. To jsem ale zjistila až na místě. Šablona drží děti vurčitých mantinelech – dává jim návod, jak udělat postavu, která má správnéparametry, kde jsou klouby, hlava, jak dlouhé mají být ruce a nohy.

Zdánlivě jim nedává svobodu, ale je to proto, že některéděti z ruky proporce zkrátka nakreslit neumí. Na začátku mají tuhle berličku ačasem se tak vypíšou, že už šablonu nepotřebují.

Jenže ve Sladovně mají děti absolutní svobodu. Přijdeskupina a osahá si různé techniky a prostředí. Můžou snímat shora, z boku,zkouší si ruchy a hudbu. Mají tam stanoviště, kde auto stojí na místě, hýbe sejen okolím a na fotce to vypadá, že jede. Mají tam green screen, stíracítechniku… zkrátka spoustu možností.

A tak jsem tam tak chodila a říkala si: „Ta moje šablonatady asi nepůjde.“ První skupina odešla a přišla druhá, tipuji tak pátá nebošestá třída.

Děti měly úvod a zase se rozutekly volně tvořit. Pořád jsemměla v hlavě tu svou šablonu, kterou jsem přivezla Tomášovi ukázat, a stále mito do toho konceptu neštymovalo. Už jsem si myslela, že jsem na špatném místě.

Až najednou jedno dítě, které si prošlo všechna stanovištěsnad za čtvrt hodiny, povídá: „A můžu jít do toho druhého ateliéru?“

Ten druhý ateliér je přizpůsobený jinak – je pro skupinkynebo rodiny, které se chtějí do animace ponořit hlouběji a vytvořit ucelenýfilm, nejen krátké spoty. Tomáš mu řekl: „Jo, běž.“

A tak jsem šla za ním. Strašně mě zajímalo, co ten klučinavymyslí. V hlavě mi blesklo: „Teď, je ta doba. Jdu vyndat šablonu.“

Položila jsem ji na stůl a říkám: „Kluci...“ – ten klučinaměl totiž s sebou dva kamarády. Byli strašně zvědaví. „Mám tady šablonu, kterápomáhá nakreslit správné proporce postavy, a můžete s ní rozhýbat i ruce anohy. Chcete ji zkusit?“ „Jo, proč ne!“

Tomáš nám dal papír. Kluci si ho sice nepřipevnili kpodkladu – což byla moje chyba, zapomněla jsem jim to říct – ale poradili si.Udělali to úplně jinak, než k čemu byla šablona určená.

Řekli si, že budou postavu obkreslovat a rovnou animovat.Jeden mačkal foťák, druhý obkresloval tvary. Dopadlo to tak, že udělali přes300 snímků a měli z toho obrovskou radost.

Pozorovala jsem celý ten proces. Když postavičku obkreslil,měl potřebu jí nakreslit obličej, vyjádřit emoce. Potom ji obléct.

Příběh jedné šablony

Když jsme v roce 2025 začali tuto šablonu vyvíjet, mělijsme jeden cíl: vytvořit nástroj, který dětem otevře svět filmu.

Při plánování výroby nám ale bylo líto jednoho detailu –vnitřních kousků plastu, které měly skončit v koši.

Řekli jsme NE odpadu a ANO kreativitě.

Vzali jsme to, co mělo být „zbytkem“, a vytvořili z tohoanimační žeton.

Zatímco hlavní šablona pomáhá postavit pevnou kostrupostavy, žeton je pohyblivý parťák.

Můžeš ho vzít do ruky, pohybovat s ním po papíře,vykrývat detaily nebo objevovat nové možnosti.

Slíbila jsem vám, co se stalo po mém nočním e-mailu „velkému hráči“. Ráno v 9:00 mi v e-mailu přistála zpráva: „Nechcete přijet k nám do firmy?“

Byla jsem v šoku. Takový gigant a ozve se hned ráno! Kamarádka grafička mi zrovna napsala, že nemá kapacitu, takže volba byla jasná. Za 14 dní už jsem seděla v autě. Tři hodiny cesty, v tašce tablet s vizí, jak propojit papír s animací, a v hlavě sny o velké spolupráci.

Jenže realita mě nečekala s otevřenou náručí. Po neúspěšném čekání 1,5 hodiny na schůzku jsem se otočila a jela ty tři hodiny zase zpátky domů. Dělá si z toho legraci jela jsem tři hodiny se do firmy vyčůrat.

stopmotion.cz

Máte rádi příběhy? Já jeden právě teď prožívám a říkám mu PEKLO AUTORA.

Dostala jsem nápad, který mi nedal spát. Didaktická pomůcka pro animaci, která u nás prostě chybí. Ale jak ji dostat k lidem? Jak ji vyrobit? Jakou vlastně má mít podobu?

Ve 23:00 v noci jsem se odhodlala k šílenému kroku – napsala jsem jednomu z největších hráčů na trhu. Firmě, kterou uznávám a ke které vzhlížím. Klikla jsem na ‚odeslat a šla s bušícím srdcem spát...

Chcete vědět, co se stalo hned druhý den ráno v 9:00? Celý začátek příběhu mé cesty jsem pro vás odemkla na svém webu stopmotion.cz v sekci Peklo autora.

Proč se tam mrknout? Kromě pokračování příběhu jsem pro vás do členské sekce připravila i balíček návodů pro animaci ZDARMA.

Přeji si, abyste si mohli zkusit kouzlo stop-motion hned teď! P.S. Příběh budu postupně doplňovat, tak buďte u toho od první minuty!“

Píše se rok 1920
Uteklo 23 let od chvíle, kdy byl v Hořicích v Podkrkonoší natočen první film.Za tu dobu se kinematografie změnila z technické atrakce v rychle serozvíjející kulturní fenomén.

1919 – Masarykův lidový ústav

Už rok předtím, v roce 1919, vznikl Masarykův lidovýústav – kulturně-vzdělávací instituce pojmenovaná po prvním československémprezidentovi T. G. Masarykovi.
Úkolem ústavu bylo šířit vzdělání a kulturu mezi širokými vrstvamiobyvatel. Organizoval přednášky, kurzy, výstavy, vydával publikace a postupněhledal nové způsoby, jak oslovit veřejnost.

A právě zde se později zrodila myšlenka využít film jakonástroj vzdělávání. Proto byl v ústavu zřízen kinematografický obor,který se stal jedním z prvních pokusů systematicky chápat film nejen jakozábavu, ale i jako prostředek poznání. Více na stopmotion.cz

V tomto díle bych vás ráda pozvala na malý návrat dominulosti. Seznámíme se s historií školního filmu.

Podíváme se společně na to, jak se vůbec zrodila myšlenka filmové výchovy – ajaké osobnosti u nás formovaly pohled na film jako na umění i jako navzdělávací nástroj.

Na začátku 20. století byl film vnímán spíše jako atrakcenebo technický zázrak.
Ještě se na něj nehledělo jako na svébytné umělecké dílo.

Tento pohled se začal měnit až na konci 19. a na počátku 20. století, a to ipod vlivem zahraničních trendů.

V roce 1896 byla první projekce filmů bratrů Lumierův Karlových Varech

Tedy jen několik měsíců poté, co bratři Auguste a LouisLumièrové představili svůj vynález — kinematograf — v Paříži, dorazil tentozázrak i k nám, do českých zemí.

Kinematograf byl přístroj, který dokázal zaznamenat, promítat a přehrávatpohyblivý obraz. Pro tehdejší lidi to bylo něco naprosto nevídaného – najednouse na plátně hýbal vlak, lidé, zvířata, svět se dal zachytit v pohybu.více na stopmotion.cz

Úvod do filmové výuky

Když jsem se před lety poprvé setkala s filmovou výchovou,bylo to právě díky online kurzům Asociace pro filmovou a audiovizuální výchovu.Tehdy jsem vůbec netušila, jak moc mě ten svět pohltí. Učila jsem se z jejichmetodických materiálů, které mi pomáhaly pochopit základy, orientovat se vtématech a objevovat film z pohledu učitele.

Z pohledu člověka, který prošel různými televizemi a jejichhobby pořady, to pro mě nebylo nic úplně nového.
Od roku 2006 jsem pracovala v médiích na různých pozicích – nejdřív předkamerou, později za ní.
Postupně jsem se dostala k práci s lidmi, které jsem doporučovala do pořadů,později jsem působila jako dramaturg příspěvků a také jako výtvarnice pořadů.

Byla to skvělá škola života. A právě z těchto zkušenostíčerpám i dnes – jen už z jiné strany kamery, z pohledu lektorky a školitelky.

Postupně jsem se stala členkou asociace a začala jsem hledatzpůsoby, jak tyto zkušenosti posunout dál — k vám, kolegům, kteří chcete film aanimaci začlenit do výuky.

Tento můj materiál proto navazuje na principy, se kterýmijsem se v kurzech seznámila, ale přetvářím je podle svých zkušeností z praxe.Najdete v něm přehledně rozdělené kapitoly a témata, která kopírují logikuvýuky — od základů filmového obrazu až po práci se zvukem či příběhem.

Tento materiál je zaměřený prakticky. Chci, abyste měli všepo ruce — bez složitého dohledávání a zdlouhavého přepisování.
Každá lekce bude obsahovat otázky k zamyšlení nebo podněty k práci s dětmi,které můžete využít při výuce, projektovém dni nebo doma při přípravě.

A protože věřím, že filmová výchova se neustále vyvíjí, ityto materiály berte jako otevřené — budu ráda za vaše postřehy, nápady azkušenosti z praxe.

Mým cílem je, aby se filmová a audiovizuální tvorba stalapřirozenou součástí školní výuky — a aby vás práce s ní bavila stejně, jakobaví mě.

Každá zkušenost mě posunula o krok dál  a proto se příští týden můžeme pustit dodalšího tématu.