Tématem povídání Honzy Vedrala a Josefa Vlčka v podcastu Headliner CZ byly tentokrát texty českých písní. „Už od padesátých let se neustále kope do textařů. I za bolševika se kdovíjaký text napadal. A dnes si pamatujeme skladby, které byly kritizovány jako málo poetické,“ připomíná Josef Vlček, který pro Headliner už několik let připravuje rubriku Textaři, v níž právě o vzniků písňových textů mluví s autory napříč žánry i generacemi.  „Skoro každý ti řekne, že nejdůležitější je slogan, který se člověku udrží v palici,“ shrnuje Vlček, proč většina ze současných textařů populární hudby začíná právě od sloganu. „Je to stejné jako titulkování v novinách. Kdo umí dobrý titulek, ten dneska píše nejúspěšnější články. To je styl doby.“ Přesto se najdou výjimky, jako byl David Stypka, jehož předčasný odchod si tento týden připomínáme. „Stypka do popu vstoupil ve vyšším věku. Byl daleko zralejší než každý jiný debutant. Byl to člověk, který byl už hotový. Bylo v něm už nějaké životní moudro a zkušenosti. To, když se do textu promítne, tak je daleko silnější,“ říká o jeho písních Josef Vlček. Většina hudby, kterou slýcháme v rádiích ale vzniká podle jiného klíče „Básnickost si vymýšlíme my kritici, ale lidi oslovují jiné věci,“ dává za příklad Marka Ztraceného. „Píše komplexní melodie a jeho texty jsou opravdu ze života. Pro cílovou skupinu mezi 25 a 45 jsou to témata, která je hodně silně oslovují. A taky to umí podat a dobře pracovat s videoklipem.“ Řeč samozřejmě musela být i o lásce, která je tématem drtivé většiny nejúspěšnějších písní, které rezonují. „Od 90. let jako by umělci měli komplex, když mají vymýšlet něco o lásce. Najednou mají všichni pocit, že je to něco banálního nebo se bojí odkrýt svoje nitro,“ konstatuje Vlček. A tak, když se do toho ale některý autor pustí napřímo, často vznikne hit. To je případ aktuální skladby Do nebe se propadám skupiny Kryštof, ve které Richard Krajčo opakuje přímočarý rým „láska - sázka“. „Dovedu si představit, kolik holek je z toho hotovejch. Zvlášť když k tomu vidí ten srdcervoucí klip. Ale lidi mají rádi sentiment,“ konstatuje Josef Vlček. „Krajčo má ale načteno literatury i poezie a snaží se tomu přiblížit. Někdy ty obrazy chtějí širší analýzu,“ vzpomíná na jeden z prvních rozhovorů v rubrice Textaři. Přesto výsledek pro mnohé přesvědčivý není, právě z Krajčových veršů si třeba lidé na sociálních sítích často utahují. „Ale kdybychom se dnes dívali na Březinovu poezii očima hudebního kritika, tak to taky strháme,“ poznamenává Vlček. Pobaveně reaguje i na novou skladbu Bílý karavan Dalibora Jandy, ve kterém textař Jan Krůta neváhal zpřítomnit slovo „kremrole“. „O tom, jestli je zrovna kremrole příliš, o tom rozhodujou lidi, jestli si to pustí nebo ne,“ směje se. „Honza Krůta je zajímavý textař a rád používá podobné obraty. Jenže když je slyšíš, tak ti to v hlavě zůstane. Právě to je ten háček, který se může zaseknout do srdce posluchače. Protože kremrole opravdu není v populární hudbě běžné slovo,“ pouští se Vlček do srovnání s 1. signální od Chinaski. „Jejich „uďál“ je taky odporný slovo, ale díky němu si tu písničku zapamatuješ. Divná slova totiž zůstanou v hlavě.“ A jak je to s texty u Mirai, Michala Horáčka nebo Pokáče nebo Kabátu?