- Podcasty
- Kořeny – Z dějin jihočeských rodin a rodů
Poslechněte si podcast: Prosadili zastávku, pořídili stříkačku. V historii vesnice Modlešovice hraje velkou roli rod Němejců
První písemná zmínka o Modlešovicích na Strakonicku pochází z roku 1397. Podle nejstarších záznamů byla vesnice v držení drobných šlechtických rodů, naposledy Kořenských z Terešova, kteří ji roku 1490 prodali maltézským rytířům. Řád vlastnil Modlešovice až do roku 1850, dnes jsou součástí města Strakonice.
Kořeny – Z dějin jihočeských rodin a rodů
Cyklus Kořeny se zabývá vědeckou disciplínou s tajemným názvem genealogie. Jak ovšem napovídá podtitul „Z dějin jihočeských rodin a rodů“, nejde o nic jiného než rodopis, respektive vědu o rodech.
Obecní kovář měl mimořádně dlouhou pracovní dobu, koval koně, ale také trhal lidem bolavé zuby
Jedním z nejstarších řemesel na vesnici bylo řemeslo kovářské. V Evropě se kováři zabývající se řemeslem na vsi vyčlenili asi v průběhu 14. století. V této době se rozlišovalo takzvané kovářské dílo bílé, kam patřila například výroba a údržba nářadí, a kovářské dílo černé – podkovářství, tedy výroba podkov a kování zvířat, a kovářská práce na vozech.
Na venkovském statku často žil i podruh, který za bydlení, stravu a část úrody pomáhal sedlákovi
Mezi takzvaně neusedlé obyvatele vesnic, tedy ty, kteří nevlastnili žádný statek nebo chalupu, patřili podruzi a životníci. Podruzi pracovali pro sedláka za byt, stravu a určitý podíl z úrody. Životníkem byl zpravidla mladší sedlákův syn, který mohl nadosmrti užívat část otcova statku.
Hospodář se v minulosti neobešel bez čeládky. Služba čeledínů a děveček bývala často dlouhá a věrná
Na vsích v minulosti žili i lidé takzvaně neusedlí, kteří nebydleli ve svém. Patřila mezi ně čeládka, což byl každý, kdo uzavřel námezdní smlouvu s hospodářem. Šlo o čeledíny, pacholky, děvečky, pohůnky, pastevce nebo husopasky. Zpravidla se najímali na celý rok, jejich služba začínala prvním lednem a končila v závěru prosince.
Ve Vlastiboři u Soběslavi udržovali řadu tradic. Vesnici obcházeli Řehoři a také dívky s novým létem
Krásně malované štíty domů a sýpek a také udržování starých tradic patří k Vlastiboři u Soběslavi na Táborsku. Vesnice se historicky dělila na dvě části. Osada Malá Strana byla na levém břehu a osada Velká Strana na pravém břehu potoka Rytíře. Ve 20. letech minulého století je zde doloženo celkem už 66 popisných čísel.
Ve vsi Těchobuz žil matematik a kněz Bolzano. Měl kuriózně intimní vztah se ženou zdejšího statkáře
Vesnice Těchobuz leží mezi Pacovem na Pelhřimovsku a Mladou Vožicí na Táborsku. Její zvláštní název je patrně odvozen od výrazu „těchobudův dvůr“. Roku 1713 už se uvádí jako samostatné panství, které vlastnili jezuité.
Řemeslo porodních bab bylo po staletí opomíjeno, mnohdy ho vykonávaly ženy z nouze místo žebrání
Porodní báby, báby pupkořezné, později porodní asistentky. Řemeslo žen, které pomáhají přivádět děti na svět, patří k vůbec nejstarším doloženým. Zprávy o něm pochází už ze 7. století před Kristem.
Černý, Pilkovský, Kuklíkovský. Mlýny v okolí vesnice Pošná nesou jména prvních zdejších mlynářů
Mnoho mlýnů stávalo v minulosti v Čechách. Dokument z roku 1874 uvádí, že na našem území bylo napočteno celkem 7257 budov, v nichž se mlelo obilí. Několik mlýnů bylo například v okolí vesnice Pošná u Pacova na Pelhřimovsku. Mlýny většinou náležely vrchnosti, mlynáři zde byli pouze nájemníky. Osudy pošenských mlynářských rodin je možné lépe sledovat od roku 1670, kdy místní faráři začali psát matriky.
Inspiraci pro Prodanou nevěstu našel prý Smetana ve vesnici Pošná. Jezdil tam za svou sestrou
Vesnice Pošná leží na Vysočině, tři kilometry jihovýchodně od Pacova na Pelhřimovsku. První zmínka o obci pochází už z roku 1369. Místní se rádi chlubí tím, že v budově pošenské staré školy pobýval u své sestry hudební skladatel Bedřich Smetana. Dokonce se říká, že tu čerpal inspiraci pro svou operu Prodaná nevěsta.
Zpustlý hrad Kokořín koupil rodák ze Soběslavi. Dal mu dnešní, prý „až příliš líbivou“ podobu
Také na středočeský hrad Kokořín přišla řeč v pořadu Kořeny. Jednu z posluchaček totiž zajímalo, zda rodina Špačkova, které byla památka navrácena, má skutečně něco společného se Soběslaví na Táborsku, jak se dočetla.