Už je to pětatřicet let, co trénoval v Kostarice, s týmem Alajuelense získal hned dvakrát tamní mistrovský titul, stal se vítězem Poháru mistrů středoamerických zemí a Karibiku, a dokonce se s ním dostal až do finále CONCACAF Champions Cupu. A kdyby jen to – vytvořil rekord, který dodnes nikdo nepřekonal. Jednatřicet ligových zápasů v řadě s fotbalisty Alajuelense neprohrál. „Není to jen rekord kostarický, ale je to rekord stále platný v celé střední Americe,“ potvrdil Jan Poštulka v dalším díle Kopaček na hřebíku.

I po třiceti letech se mu rozzáří oči, když přijde řeč na pohárové finále se Spartou. Tenkrát v devadesátém čtvrtém roce to byl na pražském Strahově jeho zápas, to Marek Trval se postaral o největší poválečný úspěch Viktorie Žižkov. „Stáli při nás všichni svatí, ale bylo to strašně fajn. A i ten gól, který jsem dával Petrovi Koubovi, byl nejspíš nejhezčí a nejdůležitější v celé mé kariéře,“ přiznává v dalším díle Kopaček na hřebíku.

Zlatovlasý andílek. Kluk s talentem od fotbalového pánaboha. Taková a podobná přirovnání slýchával Lukáš Zelenka, když před osmadvaceti lety oblékal dorostenecký dres Sparty a ve středové řadě hrával s o rok mladším Tomášem Rosický. Ti dva byli tehdy považováni za největší naděje letenského klubu. Zatímco Rosický ale na Letné zůstal až do svých dvaceti a teprve pak přestoupil do bundesligového Dortmundu, Lukáš Zelenka se už v sedmnácti vydal na první zahraniční štaci do belgického Anderlechtu.

Vzpomínáte? Fotbaloví pamětníci – a samozřejmě nejen ti sparťanští – si určitě vybaví chorály, když se 20. srpna roku 1983 opět objevil na letenském trávníku jejich idol. „Honza není člověk, Honza je bůh,“ hřmělo tehdy celým stadionem Janu Bergrovi na přivítanou. Po roční pauze, během níž si odseděl 35 dnů ve vazbě v ruzyňské věznici, podstoupil tříměsíční protialkoholní léčení u Apolináře a pak makal v panelárně v Prefě se v utkání s Nitrou znovu vracel na ligovou scénu. S trestem, který nad ním vynesl Městský soud v Praze. Čtrnáct měsíců s podmíněným odkladem na čtyři roky za hanobení republiky a jejího představitele Gustáva Husáka a další paragrafy k tomu.

Měl štěstí, že ještě zažil poslední slavná léta pražské Dukly. Nastupoval s Vízkem, Radou, Pelcem, Fialou či třeba Štambacherem, získal s nimi Československý pohár, zahrál si semifinále někdejšího Poháru vítězů. Měl ale i kus smůly, když ho rodiče ve čtrnácti dali na vojenské gymnázium. Zelený mundúr totiž nikdy nosit nechtěl, natož aby se stal lampasákem.

Rok stačil a život se mu obrátil úplně naruby. Fotbalová kariéra také. Najednou už to nebyl jen ten dlouhán ze Slávie. Kluk samá noha, samá ruka, který přišel v sedmnácti do Prahy z Hulína a ve starém Edenu mu nemohli přijít fanoušci dlouho na chuť, ale player, jenž po čekání trvajícím pomalu půl století pomohl sešívaným zase k mistrovskému titulu. A kdyby jen to. On se Slávií postupoval Pohárem UEFA až do jarního semifinále a úplně na poslední chvíli se dostal i do reprezentace, která přivezla z evropského šampionátu v Anglii stříbrné medaile.

Pomalu půl století už uběhlo, ale pocit křivdy v něm pořád přetrvává. Vždyť mohl být u toho, když československá reprezentace porazila ve finále mistrovství Evropy v sedmdesátém šestém roce Německo a slavila zlato. Petr Slaný totiž patřil mezi čtyři náhradníky, kteří měli v případě postupu do finále za národním mužstvem do Bělehradu dodatečně přiletět. 

Talent měl od samotného fotbalového Pánaboha. A měl ho tolik, že by ho mohl rozdávat. „Určitě si pro něj šel alespoň dvakrát. Ale když se otevřela brána s všelijakými vylomeninami a průšvihy, stál ve frontě v jednom kuse,“ říkával o Milanu Frýdovi legendární trenér Ladislav Škorpil, který zázračný talent „votroků“ vedl v dorosteneckém věku i potom, když se vrátil z angažmá ve Švýcarsku. Kam jinam než do Hradce Králové, kde vyrostl. 

Měl za sebou ligová angažmá v Bohemians, Spartě, Olomouci a Jablonci, de facto tři roky působil v Zenitu Petrohrad, na pražské Letné získal tři mistrovské tituly, zahrál si Ligu mistrů proti takovým klubům, jako byla Barcelona, Real Madrid, mnichovský Bayern i třeba Arsenal nebo Chelsea. Přesto už v devětadvaceti odešel Jan Flachbart z velkého fotbalu, aby pak střídal nejrůznější štace v nižších soutěžích v tuzemsku i třeba v Německu. 

Porazili 3:1 Slavii, vyhráli stejným poměrem nad Bohemkou, třígólovým přídělem vyprovodili i Spartu. Petržalka se jako nováček nejvyšší domácí fotbalové soutěže stala v jednaosmdesátém roce překvapením ligového podzimu. Mladý gólman Juraj Šimurka hostující v Petržalce z Trenčína na tom měl velkou zásluhu. Není divu, že řada klubů okamžitě zavětřila. Žádný div, že ho po skončení sezony zlanařila pražská Slavia.