Měl štěstí, že ještě zažil poslední slavná léta pražské Dukly. Nastupoval s Vízkem, Radou, Pelcem, Fialou či třeba Štambacherem, získal s nimi Československý pohár, zahrál si semifinále někdejšího Poháru vítězů. Měl ale i kus smůly, když ho rodiče ve čtrnácti dali na vojenské gymnázium. Zelený mundúr totiž nikdy nosit nechtěl, natož aby se stal lampasákem.

Rok stačil a život se mu obrátil úplně naruby. Fotbalová kariéra také. Najednou už to nebyl jen ten dlouhán ze Slávie. Kluk samá noha, samá ruka, který přišel v sedmnácti do Prahy z Hulína a ve starém Edenu mu nemohli přijít fanoušci dlouho na chuť, ale player, jenž po čekání trvajícím pomalu půl století pomohl sešívaným zase k mistrovskému titulu. A kdyby jen to. On se Slávií postupoval Pohárem UEFA až do jarního semifinále a úplně na poslední chvíli se dostal i do reprezentace, která přivezla z evropského šampionátu v Anglii stříbrné medaile.

Pomalu půl století už uběhlo, ale pocit křivdy v něm pořád přetrvává. Vždyť mohl být u toho, když československá reprezentace porazila ve finále mistrovství Evropy v sedmdesátém šestém roce Německo a slavila zlato. Petr Slaný totiž patřil mezi čtyři náhradníky, kteří měli v případě postupu do finále za národním mužstvem do Bělehradu dodatečně přiletět. 

Talent měl od samotného fotbalového Pánaboha. A měl ho tolik, že by ho mohl rozdávat. „Určitě si pro něj šel alespoň dvakrát. Ale když se otevřela brána s všelijakými vylomeninami a průšvihy, stál ve frontě v jednom kuse,“ říkával o Milanu Frýdovi legendární trenér Ladislav Škorpil, který zázračný talent „votroků“ vedl v dorosteneckém věku i potom, když se vrátil z angažmá ve Švýcarsku. Kam jinam než do Hradce Králové, kde vyrostl. 

Měl za sebou ligová angažmá v Bohemians, Spartě, Olomouci a Jablonci, de facto tři roky působil v Zenitu Petrohrad, na pražské Letné získal tři mistrovské tituly, zahrál si Ligu mistrů proti takovým klubům, jako byla Barcelona, Real Madrid, mnichovský Bayern i třeba Arsenal nebo Chelsea. Přesto už v devětadvaceti odešel Jan Flachbart z velkého fotbalu, aby pak střídal nejrůznější štace v nižších soutěžích v tuzemsku i třeba v Německu. 

Porazili 3:1 Slavii, vyhráli stejným poměrem nad Bohemkou, třígólovým přídělem vyprovodili i Spartu. Petržalka se jako nováček nejvyšší domácí fotbalové soutěže stala v jednaosmdesátém roce překvapením ligového podzimu. Mladý gólman Juraj Šimurka hostující v Petržalce z Trenčína na tom měl velkou zásluhu. Není divu, že řada klubů okamžitě zavětřila. Žádný div, že ho po skončení sezony zlanařila pražská Slavia.

Sparťanskou DNA má pořád v sobě, takže vyloženě pookřál, když se mistrovský tým z Letné po dlouhých devatenácti letech zase probojoval do Champions League. „Tehdy v Lyonu si skutečně nikdo z nás nepředstavoval, že uplyne taková doba, než si Sparta Ligu mistrů opět zahraje,“ vrátil se Petr Voříšek ve studiu Sportu.cz ve vzpomínkách o dvě desetiletí zpátky do minulosti. Patřil totiž do generace sparťanských fotbalistů, která jako poslední okusila nejprestižnější a nejlukrativnější evropskou klubovou soutěž.

To trenér Petržela za jeho náhlou proměnou z hráče v bafuňáře stál. „Přišel jsem do Bohemky v devětadevadesátém roce, abych ještě hrál. Na podzim jsem odkopal všech patnáct ligových zápasů, jenže pak přišel Vlasta, že už mám velký zadek a je na čase, abych skončil. Chvíli jsem se s ním hádal, ale pak jsem svlékl dres, oblékl sako a ze dne na den jsem se stal sportovním manažerem Klokanů a trenérovi pomáhal,“ ponořil se Josef Jinoch v další epizodě Kopaček na hřebíku se smíchem do vyprávění, jak přešel na druhou stranu fotbalové barikády.

„Darebák. A syčák, který zazvonil klidně i o půlnoci, abych mu půjčil sto tisíc. Ale kluk s obrovským srdcem, který by se rozdal. Na hřišti i po hospodách,“ vyprávěl o něm zesnulý šéf fotbalových Teplic František Hrdlička a Marian Řízek u mikrofonu Sportu.cz přikyvuje. Na ligové scéně sice odehrál jen sedmdesát zápasů, na konci uplynulého tisíciletí však patřil k nejvýraznějším postavám fotbalových Teplic zažívajících nejslavnější léta. Vždyť v devadesátém devátém roce skončily v tabulce druhé za Spartou a hrály dokonce kvalifikaci o Ligu mistrů.

Pro fotbalové Brno byl a zůstal fotbalovou legendou, ze scény přesto odcházel bez fanfár a aplausu. Nejdřív jako hráč a kanonýr, který na ligové scéně nasázel soupeřům 118 gólů, po letech i jako funkcionář Zbrojovky. „A v obou případech ze dne na den. Ale tak už to ve sportu chodí,“ povzdechl si u mikrofonu Sportu.cz Karel Kroupa s hořkostí, kterou se snažil marně potlačit a skrýt. S hořkostí při vzpomínce na konec kariéry, s hořkostí i nad tím, kde se brněnský klub momentálně nachází.