Orwell napsal, že „kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost. Kdo ovládá přítomnost, ovládá také minulost.“ V posledních týdnech jsme byli svědky toho, jak si někteří politici vytahují z historie symboly a události, aby jimi zdůvodnili své politické kroky.

Minulý týden na pražském náměstí Republiky a nedalekém Staroměstském náměstí demonstrovaly proruské politické strany. První z nich měla podtitul demonstrace „Za urovnání vztahů s Ruskou federací.“ Na demonstraci mluvil také bývalý politik z devadesátých let Miroslav Sládek. Na jeho příběhu je možné popsat, jak se posunula politika. Tento zakladatel českého populismu byl vždy primárně protiněmecký, stejně jako většina radikálních stran z okraje společnosti. Dnes vidí hlavní zlo v Evropské unii a naopak vyzdvihuje dobré vztahy s Ruskem.

Ještě výraznější posun se odehrál na Slovensku. Svou cestou na oslavy výročí konce války v Moskvě premiér Fico jen zvýraznil svou proruskou politiku, která je raritní v celé Evropě. Slučuje v sobě fašistické a komunistické tradice a směřuje slovenskou zahraniční politiku na Východ.

Fico nikdy nedělal konzistentní zahraniční politiku, ta vždycky byla jen odleskem politiky vnitřní, které všechno přizpůsoboval. Z jeho kroků lze vyčíst, že počítá s předčasnými volbami a svou obhajobou ruských zájmů chce na svou stranu přitáhnout voliče ze Slovenské národní strany a Republiky. Celé Slovensko tím však vtahuje do izolace.

O otevření pobočky ÚOCHB v Bostonu a problémech americké vědy po nástupu Trumpa. O vývoji léku, který funguje jako očkování proti AIDS.

Jak moc se vychýlí politické kyvadlo v USA zleva doprava a kde se zastaví. O problémech se svobodou slova před Trumpem a po jeho nástupu.

Proč utíkají američtí vědci do Evropy a proč tak rádi míří do Prahy? K čemu může vést zákaz výzkumu infekčních chorob současnou americkou vládou? A jak změní výzkum léků nástup AI.

Tento týden je plný výročí spojených s koncem druhé světové války. Nejde mluvit o konci druhé světové a nepromluvit o jejím počátku, spadajícím do konce třicátých let, kdy se Adolf Hitler pokusil zničit Československo.

V době Mnichova, koncem září 1938, hrály západní země o čas, protože potřebovaly několik let na přezbrojení před další válkou. Proto naznačily, že se raději dohodnou s Německem, než aby splnily spojeneckou smlouvu s Československem a zaútočily na hitlerovský stát. Československo nejdříve mobilizovalo 1,2 milionu lidí, aby později kapitulovalo před Hitlerovým nátlakem.

Tehdejší politický stratég Edvard Beneš vsadil na to, že půjde jen o prolog ke světové válce, která pomůže obnovit republiku. To se v roce 1945 podařilo, ale postupné sovětizaci země stejně nezabránil.

V podcastu se pokoušíme popsat pozadí Pražského povstání, stejně jako okupace v srpnu 1968. Snažíme se najít paralely s dnešní situací v podobě rusko-ukrajinské války. Jaké to jsou?

Hitler přesvědčil svět, že mu jde o práva sudetských Němců, přestože to byl jen předstupeň k rozpoutání války. Také prezident Putin přesvědčuje svět, že Ukrajina je jenom mylná státní existence a vojenskou operací chce pouze ochránit rusky mluvící obyvatelstvo na Donbase.

Celý rok 1938 se také manévrovalo a hrálo o to, kdo bude viníkem konfliktu. Platí to i dnes. Také v současnosti slyšíme hlasy, že Ukrajinci se sice brání na svém území, ale měli by přihlížet k oprávněným bezpečnostním zájmům Ruska. Namísto kapitulace však hájí svou suverenitu.

Hrdinství, kolaborace a kapitulace se vinou nejen českými dějinami.

I ti nejbystřejší analytici dnešní mezinárodní situace jsou zmateni. Něco se v ekonomické a bezpečnostní oblasti hroutí a nikdo neví, co bude, až se prach usadí. Celní válka USA, odložená pro většinu světa o 90 dní, vyvolává nové a nové otázky – jestli je to páka na prosazení ještě jiných požadavků, nebo cíl sám o sobě.

Sto dní od nástupu Donalda Trumpa by bylo dobré si říct, jestli jeho dnešní politika nemá předchůdce už v administrativách Obamy nebo Bidena. Stručně řečeno – jestli je dnešní politické třeštění aktem jedné politické garnitury v americké Republikánské straně, nebo jde o širší trend v americké politice.

V dnešním speciálu na to odpovídá jeden z nejrespektovanějších českých ekonomů a předseda nezávislé Národní rozpočtové rady Mojmír Hampl.

ODS prochází krizí. Uvnitř strany nefunguje plnohodnotná debata, kritiků je hodně, ale nikdo nekandiduje na funkce ve vedení strany a většina členů má tak trochu dojem, že se rozpouští v rámci koalice SPOLU.

ODS navíc ztratila vazbu na britské konzervativce a americké republikány. Ti první sami tápali močálem přizpůsobování se progresivnímu mainstreamu a navíc se Británie odtrhla od EU, takže už není součástí evropské frakce ECR. Program národního konzervatismu v USA, jak ho ztělesňuje Donald Trump, není vhodnou strategií pro evropskou politickou stranu – alespoň co se ekonomiky týče.

ODS samozřejmě plave v širším evropském politickém moři, které vidí řešení všech věcí jen ve zvyšování daní nebo zadlužování veřejných rozpočtů. ODS se až příliš přizpůsobuje tomuto duchu doby. Část členů má dojem, že Petr Fiala se příliš provázal se SPOLU, takže jim chybí předseda.

Je pravdou, že SPOLU jako politické hnutí by nejvíce odpovídalo jeho politické typologii – bylo by více křesťansky orientované a více proevropské, takže by obsahovalo všechny ingredience, které má tak rád.

Zároveň platí: Fiala není prvoplánově mocenský politik a to, že se mu za 11 let předsednictví ODS nikdo otevřeně nepostavil nebo nevytvořil alternativní názorový proud uvnitř občanských demokratů, není jeho vina.

Jak tato strana skončí? Zanikne, nebo přežije?

Proč je sexuologie v posledních letech na Západě stále více vtahována do politiky? Jaké společenské důsledky má mužská závislost na pornografii? Jsou pravdivé teorie, že dramaticky roste počet mladých z generace Z, kteří nikdy neměli sex? Skutečně se zvyšuje počet mladých frustrovaných mužů, kteří se radikalizují před počítačem, jak o tom psala jedna zpráva ministerstva vnitra?

Jak se projeví nedávný výrok britského Nejvyššího soudu, že právní definice ženy je založena na biologickém pohlaví při narození? Zachrání to ženský vrcholový sport, kam v posledních letech začaly pronikat transženy, které prošly mužskou pubertou, takže mají v některých sportech neoprávněnou výhodu?

Co bude znamenat rozhodnutí českého Ústavního soudu, že kvůli úřední změně pohlaví není nutná operace? Vzniknou oficiální sexuologické komise, které budou rozhodovat, jestli žena s penisem má právo být úředně ženou?

Kde se v posledních pěti letech vzala epidemie žádostí holčiček a dívek o tranzici, tedy operativní změnu pohlaví? Je to víc záležitostí biologie, nebo kulturní nápodoby? Kolik máme skutečně druhů pohlaví?

A konečně: neslouží translidé některým aktivistům jako ilustrace teze, že pohlaví je jenom a pouze věcí volby?

V den čtvrtého výročí vzniku podcastu Kecy a politika jsme si dovolili přinést úvahové téma, které je na stole: co může a nemůže prezident republiky v souvislosti s volbami do Poslanecké sněmovny?

Jeden tábor říká, že když to špatně dopadne, zasáhne prezident. Druhý říká, že to může špatně dopadnout, když zasáhne prezident. Vidět prezidenta republiky jako někoho, kdo se pokouší ukrást volební vítězství, je neblahé dědictví z éry Miloše Zemana. Ten se – ve fotbalové terminologii – často choval nejen jako hráč, ale současně jako rozhodčí, který si rád sám kope penaltu, kterou si sám odpíská.

Základem politického systému je systém brzd a protivah. Každá politická instituce má své pravomoci a poslání a měla by je využívat. V české tradici je bohužel zakořeněné spoléhání na osobu prezidenta a přenášení pravomocí na jednu osobu, což se dělo jak v roce 1938, 1948, tak i 1968.

V moderní historii jednali prezidenti Havel i Klaus plus mínus v koridoru ústavy, zatímco Miloš Zeman se pohyboval za její hranicí. Proto je stále řada otazníků ohledně jednání prezidenta kolem povolebního vyjednávání a sestavování vlády.

Co by měl dělat prezident Pavel, kdyby chtěl Andrej Babiš jmenovat ministrem obrany Jindřicha Rajchla? Půjde cestou Zemana, který odmítl jmenovat ministrem zahraničí Pocheho a ministrem kultury Šmardu? Nebo uzná pravomoc premiéra, jak to vyplývá z ústavních zvyklostí?

Filip Matějka z Center for Economic Research and Graduate Education – Economics Institute je nejcitovanějším českým ekonomem ve světě. Mluvili jsme spolu hlavně o změně světové ekonomiky po nástupu Donalda Trumpa a jeho pokusu o demontáž globálních obchodních vztahů.

O tom, jak politiky jako America First nebo Česko na prvním místě vedou v důsledku k chudobě a zaostávání vlivem snižující se konkurence, zvyšování cen domácích výrobců a k inflaci.

Probrali jsme, jestli za izolacionismem Trumpa je nějaký plán, a pokud ano, tak co v něm asi je. Nebo jde jen o krátkodobé vytváření chaosu a potřebu pomocí vybraných cel uplácet jeho voliče.

Hledali jsme inspirační vlivy Trumpa v minulosti a probrali, zda jsou opravdu aplikovatelné na současný svět – a samozřejmě i to, co to všechno bude znamenat pro zbytek světa a jak se ostatní státy, jako Čína a Evropa, současné americké politice přizpůsobí.

„To není žádná demokracie,“ prohlásil Andrej Babiš v rozhovoru pro Deník.cz v reakci na radikální celní politiku Donalda Trumpa. Také dodal, že má s americkým prezidentem společnou hlavně červenou barvu kampaně. Přitom ještě v listopadu minulého roku prohlásil, že de facto mají totožné programy. „Jsem přesvědčen, že Donald Trump je nejlepším řešením pro Evropu a také pro celý svět,“ pronesl na CNN Prima News.  

Před čtrnácti dny ovšem zveřejnila agentura NMS průzkum, z něhož vyplynulo, že Trumpovu politiku v Česku podporuje jen 20 procent lidí a celých 40 procent jako hlavního představitele trumpismu u nás vidí Andreje Babiše. Začal velký obrat a předstírání, že s Trumpem nemá on ani hnutí ANO vlastně nic společného.  

Zároveň zaregistroval, že mu volební preference nerostou, takže začala zákulisní jednání se Socdem o účasti některých špičkových politiků na kandidátce hnutí ANO. Babiš na to jde tak, že jakoby nechává jednání na krajských organizacích, aby pak mohl říct: je to rozhodnutí regionů. Jednání však stále ještě nejsou u konce, protože Socdem chce vytvořit s ANO formální koalici.  

Co může být černou labutí říjnových sněmovních voleb? Jak si Lubomír Zaorálek představuje akciový trh? A co je smyslem Trumpovy těkavé ekonomické politiky?

Novinář a dramatik Karel Steigerwald vždycky ve svých tématech kroužil kolem Ruska a imperiální mentality tamních lidí. To měl společné se svým celoživotním přítelem, spisovatelem Milanem Kunderou.

V novém podcastu Kecy a politika se budeme bavit o široké ruské duši, Kunderově eseji Unesený Západ, proč Rusové strašně rádi trpí, nebo naopak někoho týrají, jestli stále platí, co řekl místodržitel Thun – že Čech je buď hulvát, nebo líbá ruku –, co je to homo digitalis a jaké je to dožít se 80 let, když nejbližší příbuzní zemřeli už po padesátce.