Před 36 lety začínal Viktor Orbán jako politik, který podporoval protržní reformy, byl protiruský, jeho stranu Fidesz volili mladší lidé a města a byl členem Liberální internacionály, což byla nejvíce proevropská strana. Dnes je představitelem etatistického přístupu k ekonomice, kdy stát rozhoduje o všem, jeho stranu Fidesz volí starší lidé z venkova, je hlavním spojencem Ruska v Evropě a je součástí eurokritické frakce Patrioti pro Evropu.

Jak se přihodí, že jedna strana si kompletně vymění voličskou základnu i hlavní myšlenky, které stály u jejího zrodu? Příběh Orbána je příběhem člověka, který využil šance a z okrajové, generační politické strany udělal mluvčího hlavního myšlenkového proudu maďarského národa. Jeho nepochopitelná zahraniční politika ve stylu nejsme Východ ani Západ vychází z toho, jak významná část Maďarů stále pojímá svou existenci, z toho, jak na sebe hledí prizmatem někdejší uherské velikosti.

Faktem ovšem je, že Maďarsko je národ, kterému setrvale ubývá obyvatel, není žádný velký ekonomický gigant, nemá jaderné zbraně ani silné IT firmy. Jeho politika všech azimutů může být pro současnou ruskou nebo americkou administrativu výhodná, ale vesměs platí, že plní funkci užitečných idiotů. To je výsledek pokusů hrát ve vyšší váhové kategorii, než jí přísluší.

Neznamená to, že Orbán a jeho strana nemají někdy pravdu, jako v případě migrační krize. Podstatné je, že minimálně od ruské invaze na Ukrajinu v roce 2022 řada zemí nepovažuje Maďarsko za svého spojence, ale spíš problémového partnera, který neví, co chce a nedá pokoj, dokud to nenajde.

A jak dopadnou letošní parlamentní volby? Jaká jsou zákoutí složitého maďarského volebního zákona? O těchto a dalších věcech s hungaristou Petrem Ballou.

Za posledních 10 let se v Česku sešly tři dvěstěpadesátitisícové demonstrace a všechny měl na svědomí spolek Milión chvilek pro demokracii v čele s Mikulášem Minářem. Podle některých kritiků ta letošní neměla jasný politický záměr. To je ovšem nepochopení, o co „chvilkařům“ jde.

Tohle uskupení se skládá z lidí názorově jak z politické pravice, tak levice, kteří se vesměs neangažují v politických stranách, ale jde jim o něco, co by se dalo nazvat kvalitou demokracie. To, že je některý ministr horší nebo lepší, není předmětem jejich zájmu. Chvilkaři se aktivizují jako hnutí ve chvíli, kdy se začíná zpochybňovat zahraničněpolitická orientace Česka nebo podstatné náležitosti demokratického státu.

Jejich kritici tvrdí: a proč jste nevystoupili, když začala aféra Dozimetr nebo bitcoin? Odpověď může být tato: kvůli těmto aférám jejich hlavní protagonisté odešli z politiky a hlavní viníci jsou vyšetřováni nebo čekají na soudní řízení. A hlavně: nikdo z viníků se neskrýval za poslaneckou imunitu.

Smyslem sobotní demonstrace na Letné nebylo peskovat Babišovu vládu za to, že plní svůj program. Nebyla to nespokojenost s výsledkem voleb. Smyslem bylo upozornit na bezpečnostní rizika spojená se zahraničněpolitickými vazbami některých lidí na Rusko. Plus pokus říct, že kvalita demokracie souvisí s kvalitou nezávislých médií, a postátnění České televize nebo rozhlasu tuto kvalitu rozhodně nezvýší.

V podcastu také rozebíráme kontroverzní Minářův návrh, aby opoziční strany zvážily možnost tolerovat menšinovou vládu hnutí ANO výměnou za zmírnění zahraniční a bezpečnostní politiky plus posílení nezávislosti veřejnoprávních médií. Je to realistické? Měl by o to Andrej Babiš vůbec zájem? O těchto a dalších věcech v novém podcastu Kecy a politika.

Speciál s Vláďou Foltánem o aféře Epstein. Vláďa je publicista, který se dlouhodobě zabývá americkou politikou a v posledních letech se podrobně věnuje událostem kolem Jeffreyho Epsteina. Dělá k tématu pravidelný přehled z amerických médií na síti X a zároveň k tomu zveřejnil několik obsáhlých textů.

Kde se vzal Jeffrey Epstein? Jak se mu povedlo tak dlouho vyhýbat spravedlnosti a vytvářet rozsáhlou síť VIP klientů, politiků a businessmanů, aniž by si toho někdo všiml? Jak probíhalo jeho první stíhání na Floridě a jak se mu povedlo vyklouznout? Co se odehrávalo během jeho téměř dvacetiletého přátelství s Donaldem Trumpem? Spáchal sebevraždu a jaké jsou důvody mnoha konspirací kolem jeho smrti? Proč republikáni tak dlouho slibovali zveřejnění všech dokumentů a pak od toho ustoupili? Chytili se do své pasti kolem pedofilního spiknutí demokratů, kterou šířili přes deset let? A mnoho dalších podrobností o celé aféře, která zdaleka nekončí.

I politika má své cykly. Po uvolnění politických poměrů vesměs následuje utahování šroubů. Éry liberalizace jsou vystřídány obdobím zvýšené státní kontroly. Jeden takový sešup zažíváme nyní. V posledním podcastu se to pokoušíme demonstrovat na několika vládních zákonech.

Nade vším stojí zákon o registraci subjektů se zahraničními vazbami, který nese všechny znaky obdobného Putinova zákona z roku 2012. Ruský prezident tento zákon přijal v přímé reakci na demonstrace ruské veřejnosti v letech 2011/12, které kritizovaly zmanipulované volby a návrat jeho osoby do prezidentské funkce. Zákon ve své filozofii vychází z jednoho proudu ruských dějin, chápajícího Západ jako zdroj zkaženosti a úpadku. Proto je veškerá podpora ze Západu v duchu této logiky chápána jako pokus zničit „matičku Rus“.

Co s touto protizápadní obsesí má společného Česká republika, která většinu svých dějin byla tím Západem, nebo přinejmenším jeho dynamicky se rozvíjející periferií? Proč se připojujeme k zemím jako Maďarsko, Slovensko, Gruzie nebo Kyrgyzstán, které zákony o „zahraničních agentech“ chtějí zastrašit společnost navázanou na mezinárodní svět?

Nejde o peníze českých daňových poplatníků, jak o tom mluví Andrej Babiš. Jde o kontrolu a buzeraci lidí, což se – paradoxně – vede v duchu boje za svobodu slova. Rusko přitom minimálně od roku 2012 vede subverzivní boj proti téhle republice a podporuje a platí řadu dezinformačních kanálů. To je optika celé téhle vlády – mráz nepřichází z Kremlu, ale z Bruselu.

Donald Trump je více než rok prezidentem Spojených států. Za tu dobu stačil podniknout útoky na teroristické Húsíje, útočící na dopravu v Rudém moři, asistoval u dvanáctidenního bombardování jaderných kapacit v Íránu, nechal unést venezuelského diktátora Madura a dnes zaútočil na Írán.

S expertem na Spojené státy Martinem Weissem se pokoušíme odpovědět na to, jaká je zahraniční politika USA a čím se prezident Trump liší od neokonzervativců, snažících se intervenovat všude ve světě. Historik Timothy Snyder po jednání s Putinem řekl, že je to beránek v rouše vlčím. Platí to i po Venezuele a Íránu?

Jaké je skutečné pozadí aféry Epstein a jak se realita zveřejněných dokumentů liší od někdejších konspiračních teorií? Zabýváme se také radikálními proudy v americké politice, ať už jde o MAGA nebo radikální levičáky typu kongresmanky Cortézové nebo newyorského starosty Mamdaniho. Jak se přihodilo, že tito lidé mají takový vliv v tradičních stranách?

V poslední části rozebíráme zvláštní mediální fenomén podcasterů Tuckera Carlsona a Joea Rogana, které sledují desítky miliónů lidí. Je Carlson prázdná hlava a rozhodla prezidentské volby neúčast Kamaly Harrisové u Rogana? Analytik Weiss si myslí, že ano.

Podcastu Kecy a politika se dostal do rukou dokument s názvem Memorandum o prohloubení spolupráce mezi Slovenskou a Českou republikou. Vyplývá z něj, že premiéři Fico a Babiš chtějí koordinovat energetickou politiku obou států a zároveň vytvořit blízký tandem při hlasování na úrovni různých evropských institucí a spolků. Navzdory tomu, že Slovensko jde podle vzoru orbánovského Maďarska cestou budování autoritativní demokracie.

Ptáme se: čím je z hlediska českých národních zájmů výhodné takto prohlubovat spolupráci s ficovským Slovenskem? O důvod víc, že Slovensko je v rámci EU i NATO v absolutní izolaci a rozhodlo se svou energetickou a zahraniční politiku orientovat na Rusko. Pěkně se to ukázalo během diplomatické roztržky s novou nizozemskou vládou, která si do svého programového prohlášení dala, že Slovensko a Maďarsko aktivně podkopávají jednotu Evropy, a proto je nutné se takovým státům postavit.

Otázka zní: je v českém národním zájmu pomáhat Slovensku z izolace? Co tím jako stát získáme? A jaké zájmy Andreje Babiše za tím stojí? Souvisí to se znečištěným územím po bratislavské chemičce Istrochem, které vlastní Andrej Babiš? Když tuto oblast v roce 2002 privatizoval, měl vynaložit více než pět miliard korun na její vyčištění po komunistické éře.

Krátce po volbách v říjnu 2025 jednal se slovenským ministrem životního prostředí Tarabou, který mu chce na tyto účely dát dotaci v řádu 8–17 miliard. Jde o tyto a jiné byznysové zájmy lidí kolem Babiše, které vedou novou českou vládu k prohlubování spolupráce? A proč si Babiš do své vlády vzal Ivana Bednárika, který většinu své profesní dráhy dělal pro lidi napojené na Rusko?

Z těchto a dalších věcí, které v podcastu rozebíráme, vyvozujeme, že v Česku pomalu, ale jistě začal pochod k autoritativnímu státu. Kdy začne útok na soudy, bezpečnostní složky a média? V řadě věcí už k tomu došlo. A jak zareaguje nebabišovská část české společnosti?

Speciál o Íránu s Lenkou Martínkovou z Fakulty mezinárodních vztahů Masarykovy univerzity. Dal se čekat útok na Írán teď, nebo byla lepší příležitost v lednu nebo minulý rok? Má Donald Trump nějaký plán, nebo se nechal k útoku zmanipulovat izraelským premiérem? Dá se Írán porazit, nebo je to sázka na jeho rozpad? Mohl by takový rozpad skončit vleklou válkou, jakou známe z Jugoslávie? Je možné, že všichni Trumpa podceňujeme a útok na Írán je součástí geniálního plánu proti Číně a Rusku, který začal už útokem na Venezuelu? V epizodě padlo mnoho dalších otázek ohledně aktuální situace na Blízkém východě a vlivu probíhajícího konfliktu na situaci v České republice, Evropě i v celém světě.

Z některých vládních médií jsme se mohli dozvědět, že Andrej Babiš nejen přepisuje parametry státu, ale přímo připravuje revoluci v řízení státu. V čem má spočívat? Oddělme dvě úrovně – evropskou a českou.

Na té první Andrej Babiš v posledních týdnech objel evropské špičky v čele s Francií a Itálií a ujistil je, že chce patřit do hlavního proudu evropské politiky, který usiluje o revizi systému obchodování s povolenkami a zmírnění překotných ekologických regulací. Člověk by Babiše pochválil, kdyby přitom nevytvářel systematický dojem, že on vede evropský proud usilující o změkčení některých opatření těžce dopadajících na evropský průmysl.

To na české úrovni se rozhodl, že se nezakecá. Z nějakého zvláštního důvodu začal ve státní správě likvidovat lidi spjaté ne s Fialovou garniturou, ale dlouholeté špičkové úředníky ve státní správě a manažery státních firem. Zároveň začíná zahlcovat Poslaneckou sněmovnu zákony přijímanými ve zrychleném řízení. Postup je lehký – najde si „bílé koně“ z řad poslanců, kteří vezmou vládní zákon a naoko ho předloží sněmovně jako poslaneckou iniciativu. Díky tomu obejdou meziresortní připomínkové řízení.

K velkým zákonům tohoto období patří fakticky nová pozemková reforma. Jinak řečeno, Babiš chce zavést předkupní právo na prodej zemědělské půdy pro nájemce. Dodejme, že největším nájemcem půdy je dnes Agrofert. Zároveň vytvořil funkci potravinového ombudsmana, který bude přes stát tlačit na řetězce, aby dávaly potravinářům a zemědělcům více peněz. Vše se děje pod legendou boje proti vysokým maržím supermarketů.

Jeho ministr spravedlnosti Tejc současně přináší nejtvrdší možnou verzi zákona o zabavování nelegálně nabytého majetku. Už nebude nutný rozsudek soudu, ale „důvodné podezření“, že někdo neoprávněně cosi získal. Policie má – podle ministra vnitra Metnara – mít povinnost aktivně tyto majetky vyhledávat a pronikat i do těch nejsoukromějších databází. Vyhledávání se má dít mimo jiné i na základě udání.

Proti tomu se sice postavil bývalý nejvyšší státní zástupce Stříž, ale jeho nástupkyně Bradáčová tento totalizující přístup radostně přijala. Ministr Tejc zase prohlásil, že „slušní lidé se nemají čeho bát“. Je to právě naopak. Slušní lidé by se bát měli. Ne snad zatčení a zabavení majetku, ale buzerace a pronikání do soukromí ze strany policie a státních zástupců, kteří mají dostat takové pravomoci, že to narušuje ústavní právo člověka na soukromí.

Do toho Andrej Babiš svým ministrům rozděluje peníze do jejich resortů způsobem, aby bylo jasné, kdo „drží kasu“. Jeho způsob, kdy veřejně tvrdí, že záleží jen na něm, kdo kolik peněz dostane, vysílá veřejnosti signál: stačí zavolat a projevit loajalitu a peníze se vždycky najdou. Je to takový pozdně středověký způsob řízení státu.

Tématem speciálu bude pátrání po sedmi miliardách korun neoprávněně vyplacených dotací za léta 2017–2021, které by podle rozsudků soudů měl holding Agrofert vrátit českému státu. Celé téma se pokoušíme rozplést s bývalým ministrem zemědělství Markem Výborným. Exministr před rokem reagoval na průlomové rozsudky Nejvyššího správního a Ústavního soudu. Na jejich základě nechal externí firmou vyčíslit celkové náklady a stanovil postup vymáhání.

Následně přišla nová politická garnitura reprezentovaná ministrem zemědělství Šebestyánem, který v účtovacím období 2017–2022 jako šéf platební agentury SZIF měl rozdělování dotací na starosti. A začaly se dít věci. Nejdříve vznikla fáma, že analýza auditorské firmy ohledně vyplácených peněz se ztratila. Pak šéf kanceláře ministra Felčárek zveřejnil na stránkách ministerstva prohlášení, že všechno je právně jinak. Tak rozhodné postavení se proti výrokům soudů Česko ještě nezažilo.

Další konflikt nás čeká, až si Evropská komise udělá audit způsobu, jakým Andrej Babiš zaparkoval Agrofert ve svěřenském fondu RSVP trust. Pokud konstatuje, že to opět neodpovídá zákonu o střetu zájmů, a česká strana to bude ignorovat, může dojít k pozastavení všech zemědělských dotací z evropských fondů. Přetahování o dotace v režimu 2.0 opět začíná.