Speciál s Martinem Hálou ze Sinopsis o vlivu války v Perském zálivu na bipolární svět a pozici Číny. Dostal se Donald Trump ve svém válečném tažení do slepé uličky? Bude vítězem jeho současné války komunistická Čína? Jaký vliv na poměry sil v současném vznikajícím bipolárním světě 2.0 bude mít blokáda Hormuzského průlivu? Vydrží déle americké námořnictvo, nebo čínské ropné rezervy, a kdo nakonec vykrvácí první?

Probírali jsme s Martinem všechny aspekty konfliktu, které mají vliv spíše na svět kolem Perského zálivu než přímo na situaci na bojišti. Hormuzský průliv je neuralgickým bodem světové globalizace a jeho uzavření je podle Martina milníkem v rozpadu globalizovaného světa, jak ho známe posledních čtyřicet let, a je otázkou, jestli globalizace skončí, nebo vznikne nový model globalizace podle čínských představ.

Změna režimu, nebo jen výměna kulis? To je otázka, která doprovází výsledky voleb v Maďarsku. Zvítězil v nich kritik dosavadního premiéra Orbána, který ovšem z tohoto systému vzešel. Poptávka po antiorbánovi však byla v Maďarsku tak silná, že voliči levice, středu a zčásti i politické pravice akceptovali, že bourat orbánovský systém korupce a ekonomické regulace chce člověk, který byl donedávna členem vládní strany Fidesz.

To však není hlavní důvod, proč vítězná volební strana Tisza (53 procent) tak drtivě porazila Fidesz (38 procent). Hlavní příčinou je, že Maďarsko přestalo fungovat ekonomicky a Orbánův stát blahobytu se dostal do slepé uličky.

Pár údajů. Sousední Rumunsko mělo v roce 1995 o 30 procent nižší příjem na obyvatele než Maďarsko, ale v roce 2024 je přeskočilo. Vzhledem k tradičnímu despektu Maďarů vůči Rumunům je to tvrdý políček. V osobní spotřebě na hlavu je Maďarsko v EU dokonce poslední se 72 procenty průměru EU. Rumunsko je přitom na 88 procentech.

Při vstupu do EU v roce 2004 byl hrubý domácí produkt v Maďarsku na hlavu 65 procent průměru EU, v Česku 72 procent. Dnes je rozdíl mezi oběma zeměmi 15 procentních bodů. A to nejhorší: státní dluh Maďarska osciluje někde mezi 72–82 procenty HDP, což je téměř dvojnásobek než v Česku.

Příčinou kromě všeobecné korupce je především přeregulovaná maďarská ekonomika, privilegované podnikání se státní podporou pro určité vrstvy a neuvěřitelně štědrá prorodinná politika, což kontrastuje s tragickým stavem maďarského zdravotnictví. Premiér Orbán tyhle defekty systému dlouho skrýval útoky na Brusel, zvýrazňováním své suverenity rozhodování a kulturními válkami. Ekonomika však nakonec rozhodla.

Nemůže se stát, že éra Pétera Magyara bude jen klopýtáním od orbánismu k orbánismu? A co z toho vyplývá pro českou politiku?

„Jako společnost budeme muset všichni více pracovat,“ prohlásil německý ministr financí za sociální demokracii. Narážel tím nejen na dlouhodobou stagnaci Německa, ale především na množství hodin, které v průměru odpracuje průměrný Němec na rozdíl od průměrného Řeka nebo Itala. Reagoval tím také na obrovský nárůst sociálních výdajů, které u našich sousedů tvoří více než 40 procent celkových nákladů státu.

Jaká je situace v Česku? O tom jsme si povídali s mladým ambiciózním politikem a současně ekonomem KDU-ČSL Benjaminem Činčilou, který se ve 30 letech pokouší stát prvním místopředsedou lidové strany.

Důležitým tématem pro lidovce je také demografie. Minulý týden zveřejnil Český statistický úřad hodnoty za rok 2025, kdy se narodilo 77 600 dětí, přičemž jich zemřelo o 35 tisíc víc. Na druhou stranu Česko nevymírá, protože díky migraci přibylo 42 tisíc občanů, takže v Česku počet obyvatel za pár let překročí hranici 11 miliónů, což nás řadí na osmé místo z 26 v Evropské unii.

Přitom demografka Jiřina Kocourková tvrdí, že pokud by plodnost pokračovala na úrovni 1,28 dítěte na ženu jako v minulém roce, odpovídalo by tomu, že by v relativně krátké době skončilo 38 procent žen bezdětných. Poslanec Činčila sice navrhuje různá opatření, ale uvědomuje si jejich malý dosah. Mít děti představuje postoj ke světu a životu, takže vyšší sociální dávky jsou tyto životní strategie schopny ovlivnit jen málo.

Do toho přichází umělá inteligence, která vytváří pseudovztahy lidí s neživými věcmi. Jedním z nich by také mohl být avatar, který podle některých optimistů má mít erotický potenciál. Ani to však neřeší demografické a jiné problémy Česka a okolních zemí.

S poslancem Činčilou jsme také debatovali o tichém víně, bermudském trojúhelníku české politiky (nízké daně, velký stát a žádné reformy) a o tom, za co by byl poslanec Činčila schopen v Poslanecké sněmovně obstruovat.

Společné zasedání vlád Česka a Slovenska bylo symbolické hned ze dvou důvodů. Závěrečný rozhovor obou premiérů pro XTV nastínil bludnou cestu české zahraniční politiky. Andrej Babiš znovu trval na tom, že stojí o budování společenství V4. To ovšem po faktickém odchodu Polska na protest proti proruské politice Maďarska neexistuje. Stále víc nás zatahuje do nevyhlášené války Viktora Orbána a Roberta Fica s Evropou.

Pěkně to bylo vidět na zmíněném rozhovoru, kde se Fico vyjadřoval o lidech z Evropské komise jako o největších nepřátelích. Když si to dáme do souvislosti s tím, jak Maďarsko drží v šachu půjčku EU napadené Ukrajině, napadá jen jediné – tihle lidé chtějí způsobit její bankrot a kapitulaci. Co ovšem na téhle galéře hledá Česko a Babiš, těžko říct.

Naladění vládních politiků v Maďarsku a na Slovensku je zralé na to, aby jim vlády zbylých zemí EU řekly: dámy a pánové, nechcete si vypsat referendum o vystoupení z Unie? Opakem by totiž bylo vyloučit příslušnou zemi z EU, ale k tomu jednak nedošlo a zároveň na to není žádný paragraf. Existuje článek 7 smlouvy o EU, který předpokládá zbavení hlasovacích práv členské země, a to za určitých okolností. S tím ovšem musí souhlasit zbylých 26 zemí. Jak vidíme propojení Maďarska a Slovenska, k něčemu takovému by zřejmě nemohlo dojít.

Proč v téhle partě má ovšem statovat Česká republika? Kde je nějaký národní zájem? Výsledkem je zahraniční politika, která je přizdisráčská, netransparentní, eroduje porevoluční představy o místu Česka na mapě Evropy a jde na ruku Putinovi.

S Daliborem Balšínkem o svobodě slova a jejich ochráncích. O ekonomické krizi, která se na nás s válkou v Íránu valí, a jaký bude mít vliv na českou politiku. O SPD a jejím úpadku. O tom, jak bude Okamura někým nahrazen, protože není schopen zastavit úpadek SPD, a jestli ho nahradí Radim Fiala nebo Rajchl. A taky o tom, která vláda více manipuluje s investicemi do obrany. A mezi tím o spoustě dalších věcí.

Sto dní uplynulo od odstoupení premiéra Fialy a nástupu Andreje Babiše do vládní Strakovy akademie. Jeden ani po třech měsících nedokáže důstojně odejít z politiky a druhého bombardují populistické sliby, jimiž častoval svého předchůdce. Před pár dny si na videu dokonce zopakovali svůj volební souboj tím, že u Babišovy průhonické Pumpy si vyměňovali ironické pozdravy.

Z povolebního vystupování Petra Fialy je velké rozčarování v řadách jeho příznivců. Nedal Martinu Kupkovi, svému nástupci ve funkci předsedy ODS, ani minimum času, aby se projevil, a vytvořil zvláštní stav dvoupředsednictví. Otevřeně sice nekritizuje situaci v ODS, ale navenek se stylizuje do role vůdce protibabišovské opozice. Expremiér Mirek Topolánek na to téma prohlásil, že Kupkovi „bere kyslík“.

I Fialovi nakloněná část veřejnosti se domnívala, že si dá alespoň půlroční distanc, promyslí řadu věcí a něco podstatného řekne k příčinám volebního neúspěchu. Petr Fiala se namísto toho tváří, že jedinou jeho chybou byla nedokonalá komunikace s veřejností. Během svého tour po českých médiích neustále opakoval, že Babiš vyhrál volby podvodem, že on vidí za dva roky, často že má menšinový názor, ale nakonec se ukáže, že měl pravdu.

Může to tak být, ale v téhle chvíli a v tomto nastavení se Fiala vystavuje řadě otázek: Proč určité věci nevěděl dřív, zvlášť když mu o slabinách vládní politiky i jeho osobně říkala řada lidí? Občanské demokraty také zatěžuje tím, že řadu svých kroků zaměřuje na obhajobu minulé vlády. To je přesně ta věc, která dnes už nikoho nezajímá.

O důvod víc, že Fialova éra se mnoha jeho příznivcům logicky jeví jako bezvýchodná cesta od babišismu k babišismu. ODS nemůže donekonečna řešit, jak skvělá, i když nepochopená, byla minulá vláda. Musí vyjít z bludného kruhu fialismu a podívat se do tváře realitě. Ta je taková, že babišovský svět má u voličů jednoznačně převahu.

V roce 2021 se shodou náhod nedostala část tohoto světa do Poslanecké sněmovny, ale na podstatě to nic nemění. Opozici ročník 2026 nestačí se spojit. Ona musí oslovit jednak prvovoliče, jichž je každoročně o 100 tisíc v populaci víc. Zároveň musí přesvědčit část nevyhraněného babišovského světa, že nabízí lepší alternativu budoucnosti.

Je to sice kruté, ale v tom jim Petr Fiala ve svém dnešním zacykleném nastavení příliš nepomůže.

Před 36 lety začínal Viktor Orbán jako politik, který podporoval protržní reformy, byl protiruský, jeho stranu Fidesz volili mladší lidé a města a byl členem Liberální internacionály, což byla nejvíce proevropská strana. Dnes je představitelem etatistického přístupu k ekonomice, kdy stát rozhoduje o všem, jeho stranu Fidesz volí starší lidé z venkova, je hlavním spojencem Ruska v Evropě a je součástí eurokritické frakce Patrioti pro Evropu.

Jak se přihodí, že jedna strana si kompletně vymění voličskou základnu i hlavní myšlenky, které stály u jejího zrodu? Příběh Orbána je příběhem člověka, který využil šance a z okrajové, generační politické strany udělal mluvčího hlavního myšlenkového proudu maďarského národa. Jeho nepochopitelná zahraniční politika ve stylu nejsme Východ ani Západ vychází z toho, jak významná část Maďarů stále pojímá svou existenci, z toho, jak na sebe hledí prizmatem někdejší uherské velikosti.

Faktem ovšem je, že Maďarsko je národ, kterému setrvale ubývá obyvatel, není žádný velký ekonomický gigant, nemá jaderné zbraně ani silné IT firmy. Jeho politika všech azimutů může být pro současnou ruskou nebo americkou administrativu výhodná, ale vesměs platí, že plní funkci užitečných idiotů. To je výsledek pokusů hrát ve vyšší váhové kategorii, než jí přísluší.

Neznamená to, že Orbán a jeho strana nemají někdy pravdu, jako v případě migrační krize. Podstatné je, že minimálně od ruské invaze na Ukrajinu v roce 2022 řada zemí nepovažuje Maďarsko za svého spojence, ale spíš problémového partnera, který neví, co chce a nedá pokoj, dokud to nenajde.

A jak dopadnou letošní parlamentní volby? Jaká jsou zákoutí složitého maďarského volebního zákona? O těchto a dalších věcech s hungaristou Petrem Ballou.

Za posledních 10 let se v Česku sešly tři dvěstěpadesátitisícové demonstrace a všechny měl na svědomí spolek Milión chvilek pro demokracii v čele s Mikulášem Minářem. Podle některých kritiků ta letošní neměla jasný politický záměr. To je ovšem nepochopení, o co „chvilkařům“ jde.

Tohle uskupení se skládá z lidí názorově jak z politické pravice, tak levice, kteří se vesměs neangažují v politických stranách, ale jde jim o něco, co by se dalo nazvat kvalitou demokracie. To, že je některý ministr horší nebo lepší, není předmětem jejich zájmu. Chvilkaři se aktivizují jako hnutí ve chvíli, kdy se začíná zpochybňovat zahraničněpolitická orientace Česka nebo podstatné náležitosti demokratického státu.

Jejich kritici tvrdí: a proč jste nevystoupili, když začala aféra Dozimetr nebo bitcoin? Odpověď může být tato: kvůli těmto aférám jejich hlavní protagonisté odešli z politiky a hlavní viníci jsou vyšetřováni nebo čekají na soudní řízení. A hlavně: nikdo z viníků se neskrýval za poslaneckou imunitu.

Smyslem sobotní demonstrace na Letné nebylo peskovat Babišovu vládu za to, že plní svůj program. Nebyla to nespokojenost s výsledkem voleb. Smyslem bylo upozornit na bezpečnostní rizika spojená se zahraničněpolitickými vazbami některých lidí na Rusko. Plus pokus říct, že kvalita demokracie souvisí s kvalitou nezávislých médií, a postátnění České televize nebo rozhlasu tuto kvalitu rozhodně nezvýší.

V podcastu také rozebíráme kontroverzní Minářův návrh, aby opoziční strany zvážily možnost tolerovat menšinovou vládu hnutí ANO výměnou za zmírnění zahraniční a bezpečnostní politiky plus posílení nezávislosti veřejnoprávních médií. Je to realistické? Měl by o to Andrej Babiš vůbec zájem? O těchto a dalších věcech v novém podcastu Kecy a politika.

Speciál s Vláďou Foltánem o aféře Epstein. Vláďa je publicista, který se dlouhodobě zabývá americkou politikou a v posledních letech se podrobně věnuje událostem kolem Jeffreyho Epsteina. Dělá k tématu pravidelný přehled z amerických médií na síti X a zároveň k tomu zveřejnil několik obsáhlých textů.

Kde se vzal Jeffrey Epstein? Jak se mu povedlo tak dlouho vyhýbat spravedlnosti a vytvářet rozsáhlou síť VIP klientů, politiků a businessmanů, aniž by si toho někdo všiml? Jak probíhalo jeho první stíhání na Floridě a jak se mu povedlo vyklouznout? Co se odehrávalo během jeho téměř dvacetiletého přátelství s Donaldem Trumpem? Spáchal sebevraždu a jaké jsou důvody mnoha konspirací kolem jeho smrti? Proč republikáni tak dlouho slibovali zveřejnění všech dokumentů a pak od toho ustoupili? Chytili se do své pasti kolem pedofilního spiknutí demokratů, kterou šířili přes deset let? A mnoho dalších podrobností o celé aféře, která zdaleka nekončí.

I politika má své cykly. Po uvolnění politických poměrů vesměs následuje utahování šroubů. Éry liberalizace jsou vystřídány obdobím zvýšené státní kontroly. Jeden takový sešup zažíváme nyní. V posledním podcastu se to pokoušíme demonstrovat na několika vládních zákonech.

Nade vším stojí zákon o registraci subjektů se zahraničními vazbami, který nese všechny znaky obdobného Putinova zákona z roku 2012. Ruský prezident tento zákon přijal v přímé reakci na demonstrace ruské veřejnosti v letech 2011/12, které kritizovaly zmanipulované volby a návrat jeho osoby do prezidentské funkce. Zákon ve své filozofii vychází z jednoho proudu ruských dějin, chápajícího Západ jako zdroj zkaženosti a úpadku. Proto je veškerá podpora ze Západu v duchu této logiky chápána jako pokus zničit „matičku Rus“.

Co s touto protizápadní obsesí má společného Česká republika, která většinu svých dějin byla tím Západem, nebo přinejmenším jeho dynamicky se rozvíjející periferií? Proč se připojujeme k zemím jako Maďarsko, Slovensko, Gruzie nebo Kyrgyzstán, které zákony o „zahraničních agentech“ chtějí zastrašit společnost navázanou na mezinárodní svět?

Nejde o peníze českých daňových poplatníků, jak o tom mluví Andrej Babiš. Jde o kontrolu a buzeraci lidí, což se – paradoxně – vede v duchu boje za svobodu slova. Rusko přitom minimálně od roku 2012 vede subverzivní boj proti téhle republice a podporuje a platí řadu dezinformačních kanálů. To je optika celé téhle vlády – mráz nepřichází z Kremlu, ale z Bruselu.