Dneska mají svátek otcové, tátové, tatínkové, taťkové… a mohla bych pokračovat, mám pravdu? Přemýšlela jsem, jaký dopis bych svému tátovi napsala já. Bylo mi dvaatřicet, když jako šedesátiletý zemřel.

Ráno s ním jedu do práce, tam na mě počká, pak jedeme domů, vyprávím mu, co jsem zažila, stavíme se na nákupech, a pak se těšíme na společný krásný večer. A tak je to každý den.

Byli to šimrací broučci, které jsme na kolínském koupališti u Drožďárny, v polovině padesátých let minulého století, hledali s bráškou Kájou kolem deky, na které jsme leželi s maminkou. Broučky jsme jí položili na ruku nebo na nohu a oni lezli a maminku šimrali.

Všimla jsem si toho za posledních pár let několikrát. Ženy mediálně známé se staly matkami. Některé se sice prezentují jako šťastné matky, kterým se dítětem naplnilo jejich poslání ženy, ale stejně se nakonec prořeknou.

Vypravování mé facebookové přítelkyně Sabiny Dagmar Vítovcové z Plzně jsem už v našem pořadu několikrát použila. Vždy bylo originální, protože Sabina prostě JE originální. Věkem si jsme blízké a svým psaním také.

Jednoho dne mi můj mobilní operátor e-mailem oznámil, že od konce měsíce budu platit nové mobilní internetové služby. To je sice hezké, ale já žádné nové mobilní internetové služby, nepotřebuju! A víte proč? Internet jsem ve svém mobilu záměrně nikdy neměla!

Esemeskový příběh, který vám teď převyprávím, začal v dubnu před čtyřmi lety. V době covidu. Týkal se mých blízkých přátel, Jolany, jejího manžela Toníčka a Jolaniny dcery Marušky. Radši vám hned řeknu, že tenhle příběh skončil šťastně a je důkazem toho, že nikdy nesmíme nic vzdávat! Nikdy!

Můj nakladatel, Bronislav Ondraszek z Vendryně u Třince, cestuje po celém světě po místech, která jsou spíše neznámá a píše o nich tak zajímavě, že mu v dnešní nápovědě ráda předám slovo:

Tohle vypravování jsem napsala v dubnu 2009. Je tedy mladé šestnáct let, ale zároveň se mi zdá, že rok 2009 je strašně, strašně daleko.