Z Kolína do Prahy a zpět dojíždím od května 1994, a tak si myslím, že se můžu Českých drah zeptat na něco, co mi nepřijde normální.

Ženy nevědí, co chtějí a nedají pokoj, dokud to nedostanou. Vsadím se, že mnoho z vás tento známý citát zná. Takhle si troufl charakterizovat ženy spisovatel Oscar Wilde, který žil v letech 1854 až 1900, a i když ho obdivuju a mám ráda, myslím si, že neměl tak úplně pravdu.

Moji milí, dneska jsem si pro vás vybrala úžasné vypravování mého nakladatele, spisovatele, fotografa a cestovatele Bronisława Ondraszka z Vendryně u Třince.

Procházela jsem vagonem a u toho kupé jsem se zastavila. Muž a žena kolem šedesátky seděli u okna proti sobě. Bylo mi okamžitě jasné, že si sednu ke dveřím, na stranu, kde sedí žena. Na volné sedadlo mezi nás dám svoji bezednou tašku a na věšák si pověsím bundu. Budu vidět jenom na muže, protože žena mi byla od prvního pohledu nesympatická a poznala jsem, že já jí také.

V červnu v roce 1963 mi bylo třináct let, v září téhož roku jsem nastoupila do osmé třídy na Základní devítileté škole v Uhelné Příbrami u Chotěboře. Doktoři mi totiž doporučili kvůli průduškám vyměnit Kolín za venkov a na této škole dělal ředitele můj strýc, maminčin bratr, takže jsem šla z rodiny do rodiny.

Nový rok 2026 začneme vzpomínkou na Vánoce od mé přítelkyně, Sabiny Dagmar Vítovcové z Plzně. Vzpomínkou, která se některým z nás, může hodit celý rok! Sábí, máš slovo!

Prázdniny v Římě, film, natočený v roce 1953 - je tedy o tři roky mladší než já, jsem viděla během svého života mnohokrát. Audrey Hepburn získala za svou roli nejenom Oskara, ale i mou celoživotní náklonnost.

Moji přítelkyni, Sabinu Dagmar Vítovcovou z Plzně, jsem vám v tomto pořadu už několikrát představila. Její příběhy totiž dokonale souzní s mými vzpomínkami, a tak se krásně doplňujeme. Tentokrát ale dávám slovo jenom jí! Sábí, můžeš začít!

Když jdu od kolínského náměstí Husovou ulicí, skoro pokaždé se zastavím u domu číslo 49. Kouknu se do prvního patra na dvě okna našeho bytu nad prodejnou chlebíčků od Fialy a na tuhle facku si většinou nevzpomenu.

Když se z předsíně ozvalo tohle zavolání, přiznám se, že jsem od počítače vyskočila poměrně svižně! Pár facek, to jsou facky dvě, říkala jsem si cestou k panu Fuchsovi. Pravou rukou na levou tvář a levou rukou na pravou!