Můj nakladatel, Bronislav Ondraszek z Vendryně u Třince, cestuje po celém světě po místech, která jsou spíše neznámá a píše o nich tak zajímavě, že mu v dnešní nápovědě ráda předám slovo:

Tohle vypravování jsem napsala v dubnu 2009. Je tedy mladé šestnáct let, ale zároveň se mi zdá, že rok 2009 je strašně, strašně daleko.

Nedávno jsem objevila ve svém počítači rozhovor o odpuštění. Spisovatel Vladimír Stibor mi totiž 20. června 2018, poslal z Nechvalic e-mail s prosbou o malý rozhovor o odpuštění s tím, že oslovil více spisovatelů a že by chtěl z těchto rozhovorů udělat knížku. Ta sice nakonec nevyšla, ale já dnes, po sedmi letech zjistila, že mám názor na odpuštění pořád stejný.

Jako kolínská zastupitelka jsem od roku 2010 do roku 2022 oddávala. A tak se stalo, že jsem 22. května 2021 oddávala jeden pro mě nezapomenutelný pár, se kterým jsem se před svatbou sešla, a výsledkem byl svatební projev, který je pro mě stejně nezapomenutelný.

Češi jsou národem pejskařů a veterináři i průzkumy odhadují, že v českých domácnostech žije víc jak dva miliony psů! A kočka? Kočka je jedním z nejoblíbenějších domácích mazlíčků a v našich domácnostech žije skoro milion a půl koček!

Ve čtvrtek ráno mi zazvonil mobil. Volal velký Víťa. „Mami, prosím tě, já bych něco potřeboval...“ Podle hlasu jsem usoudila, že mě dneska potřebuje víc než kdy jindy. „Tak povídej.“

„Nemohla byste mi dojít koupit do Večerky jedno krabicový víno?“ Blonďáčka, který mě zastavil a prosebně ke mně natahoval ruku s penězi, jsem znala z parku, kam chodím venčit našeho drsnosrstého jezevčíka.

Když mě potkala Helena, moje spolužačka ze základky a s hrůzou v očích mi šeptala, že se jí stalo něco strašného, měla jsem pocit, že umřela a já prošvihla její pohřeb! Ale pravda byla jiná!

Dnes vám budu vypravovat příběh Lídy, který se stal začátkem devadesátých let. Lído, máš slovo:

Své malé dceři jsem před pětatřiceti lety, každý večer, vypravovala pohádku o zajíčkovi, kterého jsem pojmenovala, Dají Dají. Vlastně jsem jí každý den vyprávěla o sobě, co jsem dělala, co jsem jedla, co jsem vařila, co bylo v divadle, jak jsem šla pro ni do školky, kdy mi bylo smutno a kdy ne – prostě jsem byla přesvědčená, že do její dětské dušičky ukládám svůj každodenní život, ale mýlila jsem se.