Z okna našeho domku vidím na Kleť. Chodím tam rád. Už od dětství. Je to pro mě důvěrně známé místo, které se nikdy neomrzí. Vždycky mě tam něco potěší. Někdy to je známá tvář, častěji ale přírodní drobnost, která zahřeje duši – rozkvetlé podléšky, lýkovce nebo myšice, která se mihne mezi kameny a pak zvědavě pozoruje, kdo jí to šlape po dvorku.

Dneska myslím na Marii, je to 20 let, co odešla. Tátova starší sestra, říkali jsme jí babi, protože ho vychovala. Tři sirotci si balili kufry do dětského domova, když najednou neměli mámu ani tátu, a Marie rozhodla, že půjdou k ní.

Ve spleti opadaných větviček zlatého deště jsem spatřil opuštěné ptačí hnízdo. Domov utkaný z kousků trav, stébel a mechu. Vetknutý mezi hlučné životy nás, lidí.

Je zajímavé, jak se liší to, co řekne rodič, a to, co slyší dítě. Třeba když rodič řekne: „Půjdeme na nenáročný výlet s krásným výhledem,“ dítě to slyší jako: „Vezmu tě na pochod smrti do Mordoru, kde tě na konci sežere medvěd.“ Tam, kde dospělý vidí zříceninu s bohatou historií a chráněný výskyt vzácného mechorostu, dítě vidí prach, komáry a zmeškané notifikace.

Osmdesáté narozeniny českobudějovického rozhlasu, které si v těchto dnech připomínáme, mi až naléhavě přinášejí vzpomínky na mé první setkání s tímto médiem. Rozhlas U Tří lvů má totiž velký podíl na tom, že jsem život spojil s literární a novinářskou dráhou.

Jeden den v kontextu naší rodiny… Představuji si, jak si můj děda Rudolf přepírá špinavou košili, vrací se domů jako hrdina Pražského povstání, jeden z těch, kteří Prahu převedli z války do klidných časů.

Jsme rozkročeni mezi Anglií a Francií, takže někdo dává přednost kávě a někdo čaji. Já jsem jednoznačný kafař. Svědomitý, dva velké hrnky denně jsou nutnost. Bez nich nemůžu fungovat. Aspoň si to myslím.

Naléhavé sdělení je něco, co se nedá ignorovat. V naší širší rodině je „naléhavými sděleními“ proslulý jeden ze strýců, kterému říkáme Budík, a to proto, že slovo strýček je pro tohoto rodinného buditele příliš obyčejné.

Rozhlas nebo také rádio, jak jsme téhle instituci my, zaměstnanci, říkali, se stal mým životním osudem. Když jsem poprvé náhodou nakoukla pod pokličku rozhlasového vysílání, byla jsem naprosto okouzlená.