Architektonické studio edit! vzniklo z přátelství, diskusí u piva a frustrace z kompromisů, které postupně ničí dobré návrhy. Ivan Boroš, Juraj Calaj a Vítězslav Danda v pořadu Next Stop na platformě FocusOn otevřeně popisují, proč je dnes nejtěžší uhlídat původní myšlenku projektu, jak se z návrhů postupně vytrácí kvalita a proč jejich cesta vedla od hospod a malých realizací až k práci s veřejným prostorem a městem jako celkem.

Vznik studia edit! nebyl výsledkem marketingové strategie ani dlouhého brandového workshopu. Jak v rozhovoru zaznívá, název se zrodil přirozeně, v okamžiku, kdy se zakladatelé snažili pojmenovat to, co vlastně dělají.

„Hledali jsme dlouho, jak se budeme jmenovat. A pak jsme si všimli tlačítka Edit v horní liště programu. A říkali jsme si, že to vlastně přesně sedí,“ vysvětluje Juraj Calaj.

Editování prostoru je podle nich neustálý proces úprav, rozhodování a korekcí. Nejde o jednorázový návrh, ale o schopnost udržet směr v prostředí, kde do projektu vstupuje klient, úřady, normy i rozpočet. Právě v tom vidí jádro své práce.

Nejlepší návrh je skoro vždy ten první

Jedno z opakujících se témat rozhovoru je ztráta původní myšlenky v průběhu projektu. Architekti otevřeně přiznávají, že finální realizace se často výrazně vzdálí tomu, co vzniklo na začátku.

„První návrhy bývají skoro vždycky nejlepší. Pak do toho začne vstupovat klient, úřady, kompromisy a člověk postupně ustupuje,“ říká Ivan Boroš. Podle studia edit! je nejtěžší částí práce uhlídat základní koncept a včas poznat moment, kdy už je návrh „přeeditovaný“. „Když to poznáme pozdě, už se to vlastně nedá zachránit,“ doplňuje Vítězslav Danda.

Právě proto se v průběhu práce pravidelně vracejí k prvním skicám a renderům. Ne jako k nostalgii, ale jako kontrolní bod, který připomíná, co bylo původním cílem projektu.

Od hospod k architektuře města

Studio edit! nezačínalo velkými developerskými projekty ani městskými zakázkami. Jejich cesta vedla přes menší realizace, interiéry a pohostinské prostory.

Hospody a menší provozy pro ně byly školou praxe. Naučily je pracovat s omezeným rozpočtem, provozní logikou i reálnými potřebami lidí. Tyto zkušenosti dnes považují za klíčové. „Byla to dobrá škola. Člověk se naučí přemýšlet prakticky, nejen esteticky,“ zaznívá v rozhovoru.

Postupně se jejich práce rozšířila k větším celkům – ulicím, náměstím a veřejnému prostoru. Přístup se ale nezměnil: stále jde o hledání rovnováhy mezi funkcí, estetikou a dlouhodobou udržitelností.

Klienti, úřady a kompromisy. Realita současné architektury

Rozhovor se nevyhýbá ani kritice systému. Architekti popisují, že kvalitu návrhu dnes neohrožuje jeden špatný zásah, ale série drobných kompromisů. „Nikdo nechce projekt zničit. Ale každý do něj něco přidá, něco upraví, něco vezme pryč. A výsledek se postupně rozpadá,“ popisuje Danda.

Studio edit! se proto snaží nastavit jasná pravidla hned na začátku projektu. Ne vždy to funguje, ale považují to za jedinou cestu, jak udržet smysluplnou architekturu v prostředí plném protichůdných tlaků.

Architektura není solitér. Je to proces

Studio edit! v rozhovoru opakovaně zdůrazňuje, že architektura není o jedné budově, ale o vztazích: k okolí, městu, lidem i času. „Dům nikdy nefunguje sám o sobě. Vždy je součástí širšího kontextu,“ zaznívá.

Právě proto se dnes čím dál víc věnují urbanistickému měřítku. Nejde o změnu ambicí, ale o přirozený vývoj. Jakmile architekt začne řešit ulice a veřejný prostor, přestává navrhovat objekty a začíná pracovat se systémem.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak architekti poznají moment, kdy je návrh už „přeeditovaný“?
2. Proč jsou první skici často kvalitnější než finální realizace?
3. Jak práce na hospodách ovlivnila jejich přístup k architektuře města?
4. Kde dnes vzniká nejvíc kompromisů mezi architekty, klienty a úřady?
5. Proč je návrat k původní myšlence klíčový pro kvalitu veřejného prostoru?

Mikrobyty o velikosti kolem 16 m² se v Praze prodávají za částky přesahující čtyři miliony korun a patří k nejrychleji obchodovaným nemovitostem na trhu. Zároveň se průměrná velikost bytů za poslední dekádu snížila o více než deset metrů čtverečních. Trendy, které mění dostupnost bydlení i investiční chování, přibližuje realitní makléř Jakub Kaláb v pořadu On the Ground na platformě FocusOn.

Byt o velikosti 16 metrů čtverečních za více než 4,3 milionu korun zní na první poslech jako realitní absurdita. Přesto jde o reálně obchodovaný produkt, který si své kupce nachází. Podle Jakuba Kalába jde o plnohodnotné jednotky, nikoliv provizorní místnosti bez základního zázemí.

„I když ty částky působí extrémně, pořád se bavíme o plnohodnotném bytě s koupelnou a kuchyní. Není to prostor pro rodinný život, ale spíše základna pro lidi, kteří většinu času tráví mimo domov,“ říká Kaláb.

Právě hranice 16 m² podle něj představuje praktické minimum, kam lze ještě ergonomicky umístit základní funkce bydlení. Menší jednotky, které se občas objevují v inzerci, už podle něj nesplňují elementární požadavky na byt. „U osmimetrových jednotek už si neumím představit běžné fungování. Tam už nejde o byt, ale o místnost, která se snaží být prodána jako byt,“ dodává.

Kdo mikrobyty kupuje a proč se prodávají tak rychle?

Hlavními kupci mikrobytů nejsou lidé hledající vlastní bydlení, ale investoři. Kaláb potvrzuje, že u nedávných transakcí tvořili investoři drtivou většinu zájemců. Klíčovou roli přitom hraje absolutní cena, nikoliv cena za metr čtvereční.

Cena mikrobytů se dnes v Praze pohybuje mezi 260 až 270 tisíci korunami za metr čtvereční, což je výrazně nad průměrem trhu. Přesto je o ně větší zájem než o velké byty.

„Zájemci dnes koukají hlavně na celkovou částku. Řeknou si, že kupují byt v Praze za čtyři miliony, v dobré lokalitě, který se dá rychle pronajmout. To je pro investory klíčové,“ vysvětluje Kaláb.

Z pohledu likvidity mají malé byty výraznou výhodu. Zatímco stometrové a větší byty hledají nájemce i kupce obtížněji, mikrobyty se podle makléře pronajímají velmi rychle, což z nich dělá atraktivní investiční nástroj.

Výnosy, nájmy a realita investování do mikrobytů

U mikrobytů se výnosy z dlouhodobého pronájmu pohybují relativně nízko. Konkrétní příklad bytu prodaného za 4,3 milionu korun ukazuje nájemné zhruba 14 až 16 tisíc korun měsíčně plus služby.

Hrubá roční výnosnost se tak pohybuje mezi 3 až 4 procenty. Pro investory však nejde o jediný parametr. „Investoři dnes hodně počítají s růstem hodnoty nemovitosti. Aktivní výnos z nájmu je kolem tří až čtyř procent, ale klíčová je pasivní návratnost, tedy růst ceny nemovitosti v čase,“ říká Kaláb.

V posledních letech se ceny nemovitostí zvyšovaly tempem 5 až 10 procent ročně, v některých obdobích i více. Investoři navíc pracují s volnou zástavou bytu, což jim umožňuje další financování.

Byty se zmenšují, ceny rostou. Rodiny ztrácejí šanci

Průměrná velikost bytů v Česku klesla za posledních deset let z přibližně 90 m² na 77 m². Podle Kalába nejde o to, že by lidé velké byty nechtěli, ale o jejich nedostupnost. U bytu o velikosti 90 až 100 m² v lepší pražské lokalitě se dnes cena běžně pohybuje mezi 15 až 17 miliony korun, často i výše. Pro běžnou rodinu bez významného majetkového zázemí je taková investice prakticky nedosažitelná.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

• Jaké konkrétní typy investorů dnes mikrobyty kupují a jak o investicích přemýšlejí?
• Jak funguje práce s volnou zástavou nemovitosti v praxi?
• Proč jsou některé regionální investice paradoxně výhodnější než Praha?
• Jaké chyby lidé nejčastěji dělají při investování do bytů mimo velká města?
• Jaké scénáře vývoje bydlení v Praze Jakub Kaláb osobně považuje za nejpravděpodobnější?

První nápad na byznys je vzrušující – ale co všechno je potřeba vyřešit, aby se sen stal úspěšnou firmou? Advokát a partner společnosti BDO Legal Štěpán Kleček v prvním díle podcastu Byznys DNA odhaluje, na co si dát pozor při zakládání firmy, kdy má smysl založit s.r.o., jak nastavit vztahy s partnery a jaké chyby podnikatele pronásledují i po dvaceti letech.

Životní cyklus firmy: Průvodce podnikáním od nápadu po exit

Jak roste firma? Jaké chyby podnikatelé dělají opakovaně? A co odlišuje ty, kteří uspějí? BDO představuje celoroční podcastovou sérii Životní cyklus firmy – průvodce podnikáním od prvního nápadu až po úspěšný prodej.

V 12 dílech se společně s odborníky z praxe podíváme na klíčové etapy života každého byznysu. Od založení a financování firmy, přes digitalizaci, účetní strategii či kyberbezpečnost, až po akvizice, generační předání či samotný exit. Každý díl nabídne praktické návody, reálné zkušenosti, upozorní na nejčastější problémy a pomůže podnikatelům i manažerům dělat informovanější, rychlejší a bezpečnější rozhodnutí.

První otázky určují budoucnost

Když do BDO přijde klient s nápadem na byznys, jde rovnou k podstatě. První, co ho zajímá, jsou peníze. "Bude to z vlastních zdrojů, nebo z cizích? Od toho se odvíjí celá řada dalších kroků," říká advokát z BDO. Hned nato přichází druhá klíčová otázka: Je na to sám, nebo má obchodní partnery?

"Pokud má partnery, zajímá mě, jestli má rozmyšlené, zda budou společníci ve firmě, nebo jestli to nastavení bude přes smlouvy o spolupráci. To je velmi důležité mít na začátku dobře promyšlené," upozorňuje Kleček.

Kamarádství nestačí – smlouvy rozhodují

Mají to podnikatelé promyšlené? "Asi velmi často ne," přiznává Kleček. "Spoléhají na kamarádské vztahy. Říkají si: Jsme kámoši, vždycky se dohodneme." A to je podle něj zásadní chyba.

Na začátku je kamarádství skutečně dostatečné – ale když byznys roste a přicházejí těžká rozhodnutí, už není tak jednoduché se dohodnout. "Mám praktické zkušenosti z poslední doby. Když si to partneři nenastaví dobře na začátku, pak třeba za 10 nebo 20 let mohou mít velké problémy," varuje advokát.

Další klíčové oblasti na začátku jsou například regulatorní rámec a potřebná povolení, ochrana duševního vlastnictví, volba formy podnikání a časový horizont rozvoje firmy.

Byznysplán jako základ pro investory

Zásadní je konkrétní byznysplán. "Ptám se, jestli ho vůbec má. Jestli má dobře propočítané náklady a výnosy. A jestli má rozpracované konzervativní, střední a optimistický varianty výnosnosti," vyjmenovává Kleček.

Proč je to tak důležité? "Když půjde na trh pro investice, potřebuje přesvědčit investory," vysvětluje. "Investoři v České republice jsou velmi zkušení, inteligentní, půjdou do velké hloubky. Čím víc bude byznysplán propracovaný a podnikatel dokáže přesvědčit, že předpoklady dávají smysl, tím větší má šanci."

OSVČ versus s.r.o.: Kde je hranice?

Kdy má smysl založit společnost a kdy stačí živnost? "Může se to lámat někde kolem pěti milionů. Když je roční obrat plus minus pět milionů, může podnikatel začít přemýšlet o tom, že si založí společnost," odhaduje Kleček.

OSVČ bude skoro vždycky o něco výhodnější pro samostatného podnikatele. "Máme tam progresivní daň – nad zhruba 1,7 až 1,8 milionu už máme sazbu 23 procent. U s.r.o. je teď 21 procent, ale pak je třeba pamatovat na srážkovou daň 15 procent při výplatě zisku."

Celý rozhovor si můžete pustit jako podcast nebo video, kde se navíc dozvíte:

• Kdy má smysl přemýšlet o geografické expanzi a jak na to z pohledu právní struktury
• Jak fungují jednotlivá finanční kola u startupů a co je to seed round
• Proč jsou některé dceřiné společnosti bank otevřenější rizikovějším projektům než tradiční banky
• Jaký je rozdíl mezi ochranou IP u externích spolupracovníků a zaměstnanců firmy
• Jak konkrétně funguje mechanismus "rozstřelu" při řešení patové situace mezi partnery

Štěpán Kleček je advokát a partner společnosti BDO Legal, specializuje se na korporátní právo a zakládání firem.

Otevření železničního trhu, investice v řádu desítek miliard korun a ostrá kritika kartelů ve výstavbě infrastruktury. V pořadu Big Deal na platformě FocusOn mluví majitel RegioJetu Radim Jančura otevřeně o tom, proč se rozhodl zůstat ve firmě, proč dnes železnice poprvé funguje jako skutečný trh, kde stát podle něj zbytečně přichází o miliardy a proč bez rozbití kartelů nemá smysl do železnice posílat další peníze.

Ještě před několika lety Radim Jančura otevřeně mluvil o tom, že svou firmu nemá komu předat a že zvažuje odchod. Dnes je situace jiná. Důvodem nebyla změna strategie, ale osobní motivace.

„Bylo to období demotivace po covidu. Člověk ztratí chuť cokoliv dělat. Pak ale přišly soutěže a my jsme začali vyhrávat,“ říká Jančura. RegioJet uspěl v pěti ze šesti soutěží vypsaných kraji a ministerstvy, což podle něj firmě znovu dalo jasný směr.

Zároveň si uvědomil, že má čas. „Je mi 54 let. Dvacet let ještě zvládnu pracovat. Mezitím dorostou děti a pak se uvidí, jestli firmu převezmou, nebo ji povede manažer,“ vysvětluje.

Otevřený trh konečně funguje. A přináší skutečný byznys

Podle Jančury právě teď začíná na železnici skutečná tržní realita. Zásadní zlom nastal ve chvíli, kdy Evropská unie ukončila výjimky umožňující přímé zadávání zakázek státním dopravcům.

„Dřív si státní dopravce řekl, kolik chce dotací, a stát zaplatil. Teď se soutěží. Kdo splní kvalitu a zvládne to levněji, vyhrává kontrakt na patnáct let,“ popisuje.

To podle něj otevřelo prostor pro masivní investice. RegioJet dnes vyrábí nebo provozuje 92 moderních elektrických jednotek během pouhých dvou let. Pro srovnání: České dráhy pořídily zhruba 120 podobných jednotek za patnáct let.

Investice za 20 miliard bez IPO. Proč Jančura nechce burzu

Navzdory obřím investicím zatím RegioJet o vstupu na burzu neuvažuje. Jančura zdůrazňuje, že stoprocentní vlastnictví mu dává klíčovou výhodu v rychlosti rozhodování.

„Nechci rozhodovat na valné hromadě. Chci rozhodovat jednou zprávou. To je obrovská výhoda,“ říká.

Nové vlaky v hodnotě přibližně 20 miliard korun firma financuje kombinací bankovních úvěrů a vlastních zdrojů. Právě ty jsou podle něj pro banky klíčové – běžně požadují pět až patnáct procent vlastního kapitálu.

Stát jako problém: kartely, předražené stavby a špatná strategie

Nejostřejší část rozhovoru míří na stát a Správu železnic. Jančura opakovaně tvrdí, že česká železniční infrastruktura je nejdražší v Evropě kvůli kartelům mezi stavebními firmami.

„Trať na 200 km/h u nás stojí na kilometr dvakrát víc než vysokorychlostní trať ve Španělsku na 350 km/h. To není náhoda,“ říká. Podle něj se v Česku každoročně investuje do železnice kolem 50 miliard korun, z čehož je podle jeho odhadu:

• 10 miliard zcela zbytečných investic
• 10 miliard, které by šlo ušetřit otevřením trhu zahraniční konkurenci

„Pokud se kartel nerozbije, nemá smysl do železnice posílat další peníze,“ dodává.

Elektrifikace a bateriové vlaky: návratnost je rychlá

Jančura zároveň zdůrazňuje, že elektrifikace dává ekonomický i ekologický smysl. Provoz elektrických vlaků je výrazně levnější než dieselových a investice se podle něj vrací rychle – i bez započtení environmentálních přínosů.

RegioJet proto společně se Škodou Transportation připravuje nákup až 200 bateriových jednotek, kombinujících bateriový pohon s malým dieselovým generátorem pro delší dojezdy. „Nemůžeme čekat, až se všechno elektrifikuje. Potřebujeme řešení teď,“ vysvětluje.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Proč Jančura považuje českou železnici za nejdražší v Evropě?
2. Jak přesně funguje kartel ve výstavbě železniční infrastruktury?
3. Proč bez soutěží stát podle něj pálí desítky miliard ročně?
4. Jaké jsou skutečné ekonomické přínosy elektrifikace tratí?
5. Proč konkurence na železnici snižuje ceny a zvyšuje počet cestujících?

Vztah Čechů k autům se mění. Zatímco dříve bylo vlastnictví vozu symbolem jistoty, dnes stále více lidí volí operativní leasing. Nejen firmy, ale i fyzické osoby. Dvě třetiny nových klientů už tvoří soukromníci, zejména mladší generace. Zakladatel platformy Driveto František Peterka v rozhovoru pro pořad Brand Date popisuje, proč se „operák“ stává racionální volbou, kolik dnes stojí auto na leasing, jaký vliv budou mít čínské značky a proč chce Driveto udělat z pořízení auta stejný proces jako zřízení mobilního tarifu.

Touha vlastnit auto z Česka nemizí, ale přestává být univerzální. Podle Františka Peterky vždy existovala a bude existovat skupina lidí, pro které dává smysl auto vlastnit, například ti, kteří najedou minimum kilometrů, mění vůz jednou za deset až patnáct let nebo mají velmi specifické požadavky, třeba na sportovní vůz.

Pro stále širší skupinu lidí se ale auto mění z majetku na službu.
„Pro lidi, kteří přemýšlejí ekonomicky racionálně a nechtějí mít s autem žádné starosti, se operativní leasing stává stále dostupnější a jednodušší formou pořízení auta,“ vysvětluje Peterka. Rozhodující je podle něj pohodlí, předvídatelné náklady a absence starostí s provozem, servisem či budoucím prodejem vozu.

Nejmladší generace auto „předplácí“

Změna je nejviditelnější u mladších lidí. Generace, která je zvyklá na předplatné Netflixu, Spotify nebo mobilních tarifů, přistupuje podobně i k autům. „U mladší generace vidíme nárůst poptávky ještě výrazněji. Často nemají vyšší stovky tisíc korun na pořízení auta a přemýšlejí, kam své peníze investovat. A upřímně – existují lepší investice než nové auto,“ říká Peterka.

Operativní leasing jim umožňuje mít jasně daný měsíční rozpočet, zbytek peněz použít jinak a přitom jezdit v novém, spolehlivém voze.

Dvě třetiny klientů jsou fyzické osoby. Pomohla Škoda i levnější modely

Operativní leasing byl historicky doménou firem. To se ale změnilo.
Dnes už podle Driveto tvoří zhruba dvě třetiny klientů fyzické osoby. Velkou roli sehrála automobilka Škoda, která před více než deseti lety uvedla program „Škoda bez starostí“ a otevřela operativní leasing širší veřejnosti. Zásadní byl ale i rozvoj nabídky.

„Dnes už nejde jen o malá levná auta. Dostupné jsou vozy nižší střední třídy, crossovery nebo SUV za jednotky tisíc korun měsíčně,“ popisuje Peterka. Částky kolem sedmi až osmi tisíc korun měsíčně jsou podle něj pro soukromé osoby psychologicky i finančně přijatelné.

Operativní leasing versus klasický leasing. Rozdíl je zásadní

Operativní leasing je podle Peterky v podstatě dlouhodobý pronájem auta. Klient si zvolí vůz, roční nájezd a dobu užívání, platí měsíční splátku a po skončení smlouvy auto vrací.

Operák pro živnostníky i malé firmy. Bez vstupní investice

Zhruba 70 % klientů Driveto tvoří koncoví zákazníci: fyzické osoby a OSVČ. Zbytek jsou malé a střední firmy. „Výhoda je jednoduchost. Nemusíte investovat na začátku, máte jednu měsíční splátku a často jezdíte v lepším autě, než kdybyste si ho kupovali sami,“ říká Peterka.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Proč se Češi postupně vzdávají vlastnictví auta a co je k tomu vede ekonomicky?
2. Jaké konkrétní typy aut jsou dnes na operativní leasing nejvýhodnější?
3. Jak mohou čínské automobilky změnit ceny a nabídku operativního leasingu?
4. Jak funguje AI při výběru auta a zrychlení celého procesu?
5. Jaké další rekordní akce mohou přijít po úspěchu Toyoty?

Cesta k vlastnímu bydlení je pro Čechy nejhorší za poslední dekádu. Zatímco v roce 2015 stačilo na pořízení bytu nebo domu zhruba sedm ročních příjmů, dnes je potřeba více než dvanáct. Osm z deseti lidí, kteří nebydlí ve vlastním, považuje bydlení za nedostupné. Generální ředitelka Modré pyramidy Monika Truchliková v rozhovoru pro FocusOn popisuje, proč se situace zhoršuje, jaké chyby lidé dělají při financování bydlení a proč se bez hypotéky dnes vlastní bydlení prakticky neobejde.

Dostupnost vlastního bydlení se v Česku za posledních deset let výrazně zhoršila. Podle indexu, který sleduje poměr ceny nemovitosti k ročnímu příjmu domácnosti, došlo k zásadnímu posunu.

„V roce 2015 jste v České republice potřebovali na pořízení vlastního bydlení zhruba sedm ročních příjmů. V loňském roce už toto číslo převýšilo dvanáct,“ říká Monika Truchliková.
To podle ní znamená, že cesta k vlastnímu bydlení je dnes výrazně náročnější než dříve. Lidé musí začít spořit dříve, spořit déle nebo odkládat vyšší část příjmu. A často ani to nestačí.

„Daleko více než v minulosti se zapojují rodiny: rodiče, prarodiče – a lidé také častěji pořizují bydlení až ve dvou, když mají stabilního partnera,“ dodává.

Češi chtějí vlastní bydlení víc než Němci. Jde o jistotu

Touha po vlastním bydlení je v Česku mimořádně silná. Podle průzkumů chce vlastní byt nebo dům 88 procent Čechů. V Německu je to zhruba polovina populace.

Podle Truchlikové jde o kombinaci historických a kulturních faktorů. „Naši rodiče a prarodiče se díky privatizaci často dostali k vlastnímu bydlení a tento vzorec se snažíme opakovat,“ vysvětluje. Dalším faktorem je potřeba jistoty_. „Češi si prošli turbulentními obdobími a vlastní bydlení jim dává pocit stability a bezpečí_,“ říká.

Rozdíl je také v nájemním trhu. Zatímco v Německu je běžné bydlet celý život v nájmu a nájemníci jsou silně chráněni, v Česku je trh nájemního bydlení méně stabilní a dlouhodobě méně atraktivní.

Mladí zůstávají déle v nájmu nebo u rodičů. Ne z volby, ale z nutnosti

Téměř polovina mladých Čechů dnes bydlí v nájmu a zhruba třetina stále u rodičů. Podle Truchlikové nejde o životní styl, ale o důsledek trhu.

„Výstavba neroste tempem, které by odpovídalo poptávce. V nejbližší době proto bohužel neočekávám výrazné zlepšení dostupnosti bydlení,“ říká. Podle ní se doba, po kterou budou mladí lidé odkázáni na nájem nebo bydlení u rodičů, může ještě prodlužovat. A to zejména ve velkých městech, kde ceny nemovitostí rostou nejrychleji.

Bez hypotéky to nejde. Spoření samo nestačí

Přibližně 53 procent Čechů spoléhá při pořízení bydlení na hypotéku. Podle Truchlikové není správné stavět proti sobě hotovost a úvěr.
„I když si pořizujete bydlení na hypotéku, musíte nejdřív naspořit minimálně 20 procent hodnoty nemovitosti,“ vysvětluje.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak přesně se počítá index dostupnosti bydlení a proč se tak rychle zhoršil?
2. Proč hypotéky v Česku nikdy nespustily krizi, jako tomu bylo v zahraničí?
3. Kdy se vyplatí rekonstrukce financovaná úvěrem a kdy ne?
4. Jaké změny chystají banky v digitalizaci hypotečního procesu?
5. Proč mohou některé regiony zůstat plné prázdných domů, zatímco města budou přeplněná?

Marketingový svět prochází jednou z největších proměn za poslední dekády. Umělá inteligence, fragmentace kanálů i tlak na efektivitu zásadně mění roli agentur i marketingových ředitelů. Zatímco globální reklamní skupiny bojují s klesajícími maržemi a konsolidací, agilní nezávislé agentury získávají stále větší prostor. Miroslav Král, spolumajitel agentury MarketUp, v rozhovoru pro pořad Brand Date na platformě FocusOn otevřeně popisuje vývoj reklamního trhu, proměnu role CMO i to, proč dnes může butiková agentura porazit nadnárodní konglomerát.

Podnikatelská dráha Miroslava Krále začala krátce po roce 1989. Po dokončení vysoké školy v roce 1991 se pustil do podnikání v různých oblastech, včetně dovozu luxusního nábytku z Itálie. Jak sám říká, byla to doba, kdy „všechno rostlo a bylo to extrémně dynamické“.

Zlom přišel po několika letech, kdy se rozhodl získat zkušenosti v zahraničních a technologických firmách. Postupně působil ve start-upu v telekomunikacích, sedm let v Eurotelu, následně v Honeywellu a Microsoftu. Právě kombinace technologického zázemí a manažerské praxe ve velkých korporacích podle něj vytvořila základ pro návrat k podnikání.

„Cítil jsem, že po čtyřicítce je čas znovu podnikat. Měl jsem technologický background a hledal jsem obor, který by dával smysl,“ vysvětluje Král. Původně uvažoval o franšíze digitálního marketingu, nakonec se však rozhodl založit vlastní agenturu.

MarketUp vznikl bez ambicí 

Když MarketUp vznikal, jeho zakladatelé neměli ambici konkurovat globálním reklamním skupinám. Firma vznikla jako soukromý podnik s realistickými cíli. Postupně však s rostoucími zkušenostmi, týmem i důvěrou klientů začala laťka růst.

Dnes se MarketUp běžně setkává v tendrech s největšími globálními agenturami – a často je poráží. Podle Krále to není náhoda, ale výsledek dlouhodobého vývoje celého odvětví.

„Velké reklamní skupiny vznikaly hlavně kvůli vyjednávací síle a vysokým maržím. Digitál a dnes AI ale tuto výhodu postupně stírají,“ říká.

Fragmentace marketingového ekosystému vedla ke vzniku specializovaných agentur: digitálních, výzkumných, social media, influencer marketingu či content creation. Tento vývoj nahrál menším, agilním hráčům.

AI jako další zlom: výhoda pro menší a rychlejší agentury

Zatímco digitální transformaci globální skupiny postupně dohnaly, nástup umělé inteligence podle Krále přináší další zásadní zlom. AI začíná eliminovat některé klíčové výhody velkých konglomerátů, především rozsáhlé týmy a nákupní sílu. „Velké skupiny jsou pod tlakem. Marže se snižují, dochází ke konsolidaci a propouštění. AI vymazává část jejich přidané hodnoty,“ popisuje.

Podle něj se právě nyní otevírá prostor pro nezávislé agentury, které nejsou zatížené vysokou režií a dokážou rychle adoptovat nové technologie. To se promítá i do výsledků tendrů.

Tendry: drahý proces s úspěšností přes 40 %

Tendrování patří k nejdiskutovanějším tématům reklamního trhu. Jeden tendr znamená investici 50 až 200 hodin práce, často bez záruky úspěchu. Přesto zůstává standardním nástrojem výběru partnerů u středních a velkých značek.

MarketUp si podle Krále vybírá pouze tendry, kde má reálnou šanci uspět. Výsledkem je nadprůměrná úspěšnost: v posledních letech se pohybuje mezi 42 a 47 procenty. „Není to jen o ceně. Klient chce vidět porozumění byznysu, kvalitní tým a schopnost posunout značku dopředu,“ říká Král.

Mezi klienty agentury patří značky z retailu, telekomunikací i mezinárodní rodinné firmy, které se rozhodly pro spolupráci s nezávislou agenturou místo globální sítě.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak přesně AI mění ekonomiku reklamních agentur a jejich byznys modely?
2. Proč globální reklamní skupiny ztrácejí výhodu vůči nezávislým agenturám?
3. Jaké chyby dělají marketingoví ředitelé, když chtějí řídit růst firem?
4. Proč je evidence-based marketing v Česku stále málo rozšířený?
5. Jaké konkrétní kroky plánuje MarketUp v rámci zahraniční expanze?

Více než padesát let se pohybuje ve vzduchu při seskocích z letadel, mostů i kolmých skal. Emil Franěk, inspektor parašutismu a zkušený base jumper, v pořadu Přežít na platformě FocusOn popisuje technické, ekonomické a regulační pozadí disciplíny, která je veřejností často vnímána jako bezhlavý hazard. Vysvětluje, jak se dnes měří riziko pomocí dat, kolik stojí vybavení, proč se některé skoky pohybují v právní šedé zóně a proč si sám vybírá „ důchodcovskou variantu“, aby mohl létání dělat dlouhodobě a bezpečně.

Moderátor Amar Ibrahim v úvodu připomíná, že Franěk skáče prakticky celý život. Sám host upřesňuje, že letos absolvuje už padesátou první sezónu. Začínal v šestnácti letech u parašutismu, který byl tehdy organizovaný především pod Svazarmem.

Postupně se k seskokům z letadel přidaly i další formy. Franěk vysvětluje, že si všiml lidí, kteří skáčou z budov, mostů a skal, a rozhodl se tuto disciplínu vyzkoušet. První skok z pevného objektu absolvoval v roce 2008, pravidelně se base jumpingu věnuje zhruba od roku 2015. „Celý život skáču padákem z letadla. A když jsem viděl, že jsou lidé, kteří skáčou ze skal a mostů, řekl jsem si, že si to také zkusím,“ popisuje.

BASE jumping není sport, ale disciplína přežití

Franěk opakovaně zdůrazňuje, že base jumping nelze chápat jako klasický sport. Neexistují zde oficiální soutěže, mistrovství světa ani jasně strukturovaný výkonový žebříček. „Bojím se říct sport. Spíš je to soutěž o přežití,“ říká.

Zkratka BASE podle něj jasně vymezuje typy objektů: budovy (Building), antény (Antenna), mosty (Span) a zemské útvary, typicky skály (Earth). Každý typ objektu přináší jiná technická i bezpečnostní rizika.

Data místo odvahy: jak se připravuje seskok?

Zásadní rozdíl mezi seskokem z letadla a skokem z pevného objektu spočívá v čase. U base jumpingu není prostor na opravy chyb po otevření padáku. Vše se musí vyřešit ještě před skokem. Existují databáze tzv. exitů, tedy míst, odkud se skáče. 

Výška se dnes měří laserem, dříve se používal jednoduchý výpočet podle času pádu. Podle naměřených dat se volí typ padáku, velikost výtažného padáčku i způsob otevření. „Podle výšky se rozhoduje, jestli otevřu hned, nebo si mohu dovolit pár vteřin volného pádu,“ vysvětluje Franěk.

Dolomity jako laboratoř bezpečnosti

Nejvíce skoků má Franěk z převislých skal v italských Dolomitech, zejména v oblasti Monte Brento u Lago di Garda. Lokalita je považována za jednu z nejbezpečnějších pro trénink.

Hlavní výhodou je výrazný převis, díky němuž se skokan po otevření padáku nachází desítky metrů od skály. Zároveň je lokalita logisticky dostupná a umožňuje provést i několik skoků denně. „Když otevřu padák po šesti vteřinách pádu, jsem od skály klidně osmdesát metrů,“ popisuje.

Wing suit: pád, který se mění v let

Použití wing suitu umožňuje prodloužit dobu letu a získat větší kontrolu nad trajektorií. I tak ale Franěk upozorňuje, že nejde o létání v pravém slova smyslu. „Pořád je to pád. Ale subjektivně máte pocit, že letíte,“ říká.

Nejlepší wing suity dosahují klouzavosti přibližně 1:5, což je stále nesrovnatelné s letadly nebo větroni. Přesto je zážitek intenzivní a podle Fraňka psychologicky návykový.

Záložní padák jako běžná realita

V parašutismu je povinné skákat se dvěma padáky. Použití záložního není výjimečná událost, ale standardní bezpečnostní scénář. Franěk jako inspektor Úřadu pro civilní letectví pracuje se statistikami a uvádí, že v Česku se ročně otevře záložní padák přibližně osmdesátkrát. Sám ho během padesáti let použil zhruba dvanáctkrát.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak se u extrémních seskoků pracuje s daty a měřením rizika
2. Kolik lidí se v Česku skutečně věnuje base jumpingu
3. Proč je použití záložního padáku běžnou součástí systému
4. Jak funguje regulace a dohled státu nad parašutismem
5. Proč zkušenost a klid v hlavě rozhodují víc než odvaha

Pořídit si vlastní byt se v Česku během jedné dekády proměnilo z realistického cíle v obtížně dosažitelnou realitu. V pořadu On the Ground na platformě FocusOn rozebírá ředitel Liberálního institutu Jakub Kuneš český bytový problém v číslech: kolik mezd dnes stojí metr čtvereční? Kolik peněz mizí v byrokracii a proč státní zásahy dál tlačí ceny nahoru? Dopad už nepociťují jen domácnosti, ale celá ekonomika.

Nejpřesnější způsob, jak popsat dostupnost bydlení, není cena celého bytu, ale vztah mezi cenou jednoho metru čtverečního a mzdami. Tento ukazatel eliminuje rozdíly ve velikosti bytů i regionální specifika a umožňuje dlouhodobé srovnání.

V roce 2011 se většina krajů pohybovala pod hranicí jedné měsíční mzdy za metr čtvereční – typicky kolem 0,7 až 0,8 mzdy. Dnes je situace zásadně jiná. „Aktuálně jsme minimálně na jedné mzdě za metr, v některých regionech výrazně výš,“ říká Kuneš.

Nejvýraznější skok je patrný v Praze. I po zohlednění vyšších platů vychází jeden metr čtvereční zhruba na 1,7 měsíční mzdy, zatímco v roce 2011 to bylo přibližně 1,2. Podobný trend sleduje i Středočeský kraj, což ukazuje, že nejde jen o přesun poptávky, ale o koncentraci problému. „Bydlení se zdražuje vůči mzdám. To je klíčový fakt,“ shrnuje Kuneš.

Poptávka podporovaná státem, byty nikde

Základní strukturální chyba české bytové politiky spočívá v tom, že stát dlouhodobě posiluje poptávku, zatímco nabídku nechává svázanou. Typickým příkladem je příspěvek na bydlení nebo různé formy podpory hypoték.

„Transfery zvyšují kupní sílu lidí, ale nevytvářejí nové byty. Výsledkem je růst cen a nájmů,“ konstatuje Kuneš. Ekonomická logika je podle něj neúprosná: pokud se zvyšuje počet lidí schopných platit vyšší nájem, ale počet bytů zůstává stejný, ceny porostou.

Zásadní problém není samotná výstavba. Ta obvykle trvá rok a půl až dva roky. Skutečnou brzdou je období před zahájením stavby: územní plánování, povolovací procesy, odvolání a právní nejistota.

Taxametr, který běží roky

V okamžiku, kdy se developer rozhodne stavět, začíná běžet ekonomický „taxametr“. Kapitál je alokovaný, úroky nabíhají a riziko roste – často po dobu deseti let, než se skutečně začne stavět.

„Kapitál něco stojí a všechny tyto náklady se musí promítnout do ceny bytů,“ říká Kuneš. Podle zkušeností z praxe dnes v mimopražských lokalitách vznikají byty za zhruba 150 tisíc korun za metr čtvereční, přičemž 20 až 30 tisíc korun z této částky připadá čistě na náklady způsobené průtahy.

V přepočtu na celý byt jde běžně o milionové částky navíc, které nejsou výsledkem stavebních nákladů, ale administrativy. „Je hezké, že se k výstavbě může vyjádřit každý. Ale pak si za to také zaplatíme,“ dodává.

Odvolávání jako obchodní model

Dlouhé a složité řízení vytváří prostor pro jev, o kterém se veřejně mluví málo: vydíratelnost developerů. Nejde jen o aktivistické spolky, ale i o jednotlivce.

„Stačí jeden soused zastupovaný advokátní kanceláří. Řekne: můžu tě zdržet o dva roky. Bude tě to stát miliony. Tak mi dej milion a já se neodvolám,“ popisuje realitu. V prostředí, kde čas znamená peníze, je taková nabídka ekonomicky racionální – a náklady opět končí v cenách bytů.

Podobně problematické jsou takzvané kontribuce obcím. Původně měly být dobrovolným příspěvkem na infrastrukturu, v praxi se však často mění v podmínku výstavby. „Nezaplatíš – nepostavíš. A developer si to samozřejmě promítne do ceny,“ říká Kuneš.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak konkrétně funguje vydírání developerů v praxi a proč se o něm nemluví?
2. Proč by regulace Airbnb vyřešila bytovou krizi maximálně na jeden rok?
3. Jak velký podíl ceny bytu dnes skutečně tvoří byrokracie?
4. Proč slabý kapitálový trh zvyšuje ceny bydlení a brzdí ekonomiku?
5. Kde je hranice mezi ochranou veřejného zájmu a paralyzováním výstavby?

Architektura už dávno není jen o tvaru a intuici. Stává se komplexním systémem, ve kterém se potkávají data, technologie, ekonomika, udržitelnost a společenská odpovědnost. V pořadu Next Stop na platformě FocusOn popisuje architekt, pedagog a výzkumník Saman Saffarian svou cestu z Teheránu přes Brno, Vídeň a Stuttgart až k vlastnímu ateliéru a výuce na ČVUT. Vysvětluje, proč je dnes architekt spíš dirigentem než sólistou, proč umělá inteligence architekturu nezabije, ale zásadně změní, a proč je největší hrozbou průměrnost.

Saman Saffarian se ve své kariéře opakovaně vydává směrem, který není samozřejmý. Místo velkých kanceláří a zavedených struktur volí menší týmy, místo metropolí klidnější prostředí a místo jistoty otevřené otázky.

„Vždy tam byl nějaký sen. A ten sen řídil cestu, ne konkrétní místo,“ říká. Narodil se během války mezi Íránem a Irákem a dětství prožil v Teheránu. Zkušenost, která by pro dospělé znamenala permanentní stres, vnímal jako dítě jinak. „Pro dítě je bomba na zahradě spíš důvod, proč nejít do školy,“ vzpomíná.

Zásadní roli sehrál starší bratr, biofyzik, který odešel studovat do USA. Saffarian se rozhodl následovat podobnou cestu, prošel rokem všeobecného uměleckého studia v Americe a následně se vrátil do Česka, kde nakonec (shodou okolností) zakotvil v Brně. „Skončil jsem tam náhodou, díky vstřícnosti školy,“ říká.

Česká svoboda versus světová struktura

Jedním z klíčových témat rozhovoru byl rozdíl mezi českým a zahraničním vzděláváním. Saffarian popisuje zkušenost ze studia ve Vídni v ateliéru Zahy Hadid jako zásadní zlom.

„Vzdělání bylo světové ne proto, že tam byla Zaha, ale kvůli lidem, kteří se kolem ní pohybovali,“ vysvětluje.

Výuka byla založena na vertikálním ateliéru typu masterclass, kde student vstupuje do dlouhodobě vedeného výzkumného směru.

Český systém je podle něj postavený na silné ideji svobody. „Student přijde s vlastním tématem a škola mu má vytvořit zázemí. Ve světě to funguje opačně. Připojujete se k týmu, který má granty, směr a strukturu,“ říká. To má i ekonomické důsledky. Výzkum v Česku často bojuje s financováním, protože chybí dlouhodobé tematické linie. Přesto Saffarian uznává, že se situace postupně zlepšuje.

Práce u Zahy Hadid

Saffarian popisuje práci v ateliéru Zahy Hadid jako extrémně intenzivní zkušenost, nikoli jako osobní oběť. „Bylo to extrémně intenzivní,“ říká.

Popisuje období, kdy architektura pohltila celý jeho den. „Po cestě do práce jsem už v hlavě modeloval. Dvacet minut jsem v hlavě otáčel model, než jsem ho musel jít ověřit,“ popisuje. Pracovní dny končily často ve dvě ráno, ale přesto nechyběl sport ani odreagování. „Nikdy jsme neodešli, dokud nebyla skica uzavřená,“ dodává. Právě tato intenzita podle něj formuje špičkové profesionály.

Informovaná architektura

Jedním z nejzásadnějších momentů rozhovoru byl pojem „informovaná architektura“. Saffarian odmítá rozpor mezi estetikou a daty. „Měl jsem štěstí, že jsem se naučil pracovat s formou, proporcí a krásou, ale dnes to musíte umět propojit s konstrukcí, ekonomikou a udržitelností,“ říká.

Stavebnictví je podle něj zodpovědné za přibližně 38 až 40 % uhlíkové stopy. Řešením ale není přestat stavět. „Dům tady bude stát sto nebo sto padesát let. Pak dává smysl do něj investovat energii, kvalitu i materiál,“ vysvětluje. Problémem jsou podle něj krátkodobé produkty s vysokou ekologickou stopou.

Software formuje architekturu víc, než si připouštíme

Rozhovor se dotýkal i vlivu digitálních nástrojů. Saffarian přirovnává software k nářadí truhláře. „Když máte určitý nástroj, máte tendenci navrhovat tak, aby mu vyhovoval,“ říká.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak se liší české a zahraniční architektonické vzdělávání
2. Proč AI architekty nenahradí, ale změní jejich roli
3. Jak propojit estetiku s ekonomikou a udržitelností
4. Proč demokracie často vede k průměrnosti v architektuře
5. Jaké dovednosti budou rozhodovat o úspěchu architektů v příštích letech