I ve středověku žily na našem území ženy, kterým, pokud to můžeme říct s jistou nadsázkou, emancipace nebyla cizí. Příkladem jsou tři zajímavé královny, které všechny nesly jméno Eliška. Přestože se zdá, že středověké ženy byly jen mlčícími figurkami po boku mužů, osudy královen Elišek – Elišky Přemyslovny, Elišky Rejčky a Elišky Pomořanské – dodnes ukazují jejich sílu, odvahu a vůli.

Jsou témata v naší historii, která se začala otevírat až po listopadu 1989. Mezi ně patří také události po skončení 2. světové války, kdy probíhal odsun Němců a vyrovnávání účtů. Události, které dobovou optikou můžeme zařadit mezi genocidu, pak souvisejí s tím, že Češi nebyli (a nejsou) jen oněmi holubičími povahami, jak se často říká. Mezi zavražděnými byli totiž častokrát zcela nevinní lidé, děti, mládež, staří či nemocní lidé, žádní typičtí nacističtí pohlaváři.

Hrdinou se člověk nerodí, ale stává. A takový byl i kardinál František Tomášek (1899–1992). I on se ale snažil, stejně jako řada dalších, „životem v totalitě proplout a přežít“. V jeho příběhu najdete i vlastní pochybnosti. To kvůli podpisu, který jde najít v archivu StB. Tehdy se podvolil obrovskému tlaku režimu, ale následně snažil spolupráci se Státní bezpečností přerušit či zrušit.

Katyň se stala místem jedné z největších masových vražd, ale také symbolem lží a propagandy, které trvaly několik desetiletí. Je také symbolem toho, jak mohou skončit takzvaná přátelství a pakty zločineckých režimů. Házení viny z nacistů na bolševiky a naopak jen potvrzuje, že poukazovat na zvěrstva druhého ještě neznamená, že je dotyčný sám nepáchá. Ovšem lžím a propagandě kolem Katyně podle i lidé, do kterých bychom to neřekli.

Národní obrození, ve kterém František Palacký prožil svá činorodá léta, bylo období z dnešního pohledu někdy až úsměvného národovectví. Ironií je, že právě pojmy jako národ nebo vlastenectví v pozdějších letech dostávaly zcela jiný význam. Byl Palacký jen romantickým historikem? Historik Jiří Hanuš pro Český rozhlas Plus upozorňuje, že Palacký byl také vlastencem s kulturně-hodnotovým programem a dokázal ovlivňovat lidi okolo sebe, stejně jako veřejnost.

I Československo v minulosti zažilo atentáty na politiky, byť spíše výjimečně. Pouze dvakrát byli terčem přímo ti čeští, respektive českoslovenští. Stalo se tak hned v prvních letech po vzniku republiky. Následující dva případy pak souvisejí s útoky na politiky, kteří u nás našli azyl. „My Češi atentáty většinou neděláme, na politiky nadáváme v hospodách a v moderní době je likvidujeme v médiích a na sociálních sítích,“ říká pro Český rozhlas Plus historik Jaroslav Rokoský.

Změny, které přicházejí po listopadu roku 1989 se týkaly všech oblastí fungování státu. Jednou z nich byla ekonomická transformace. Jak zařídit, aby měl státní majetek, který byl tak nějak všech a zároveň nikoho, své konkrétní a odpovědné vlastníky?

Obnova státu a jeho nové uspořádání, právě to bylo kodifikováno v Košickém vládním programu. Přijat byl nově ustanovenou vládou počátkem dubna roku 1945 a dominantní roli při jeho přijetí měli komunisté. Už to naznačovalo, jaké by mělo být obnovené Československo…

V období socialistického Československa jsme v oblasti ochrany životního prostředí patřili k nejhorším státům Evropy. Lidé a zvláště pak ti, kteří žili v nejvíc znečištěných oblastech na severu Čech či Moravy, byli dokonce v přímém ohrožení života. Dýchat znečištěný vzduch museli ale i naši sousedé za hranicemi, takže postupně vytvářeli tlak i na vedení státu.

Poválečné roky byly pro evropské země, Československo nevyjímaje, těžkými léty. Ekonomika byla v rozvratu a válečné škody nedozírné. Šancí, jak nastartovat změnu a zajistit snesitelný život, byl návrh plánu pomoci, tzv. Marshallův plán. Systém půjček spolu s rozsáhlými dary potravin, hnojiv a zemědělských strojů byl mimořádnou příležitostí také pro Československo. Nic z toho ale nakonec nebylo, zůstala jen pachuť z absurdního rozhodování tehdejší vlády.