Od starověku se lidská společnost snažila definovat lidská práva a občanské svobody jako univerzální právní ochranu všech lidí. Pomyslnou tečkou byl prosinec 1948, kdy Valné shromáždění OSN přijalo Všeobecnou deklaraci lidských práv. Ta platila na Západě: lidé mohli cestovat, kam chtěli, stejně tak studovat, demonstrovat, získávat informace bez cenzury a žít v právním státě. Jinak tomu bylo ve státech, kde vládli komunisté. Přestože i oni tvrdili, že lidská práva dodržují.

Helsinky se 1. srpna 1975 staly centrem pozornosti. Sjeli se tam představitelé 35 států, aby podepsali závěrečný dokument probíhající Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE). Cesta k ní trvala 20 let a souvisela s mezinárodními poměry nastolenými po skončení druhé světové války. Výsledky konference se ale nakonec staly klíčovými pro vnitrostátní poměry ve východním komunistickém bloku. „Zápaďácký blábol“ tak vstoupil do dějin Československa.

Devadesátá léta minulého století bývají leckdy pejorativně nazývaná „devadesátky“. Souvisí to s velmi zjednodušeným hodnocením, že se mohlo takřka cokoliv. Zásadní změny zasáhly nejen společnost, ale i policii a na scéně se objevily zcela nové metody zločinů. Naopak zůstaly staré vazby směrem do kruhů veksláků či estébáků, kteří se přesunuli do jiných sfér života. Jak pohlížet právě na toto období? Jak to bylo doopravdy přináší tři skutečné příběhy.

Téma pro reprízu pořadu Jak to bylo doopravdy Ivany Chmel Denčevové.

V období socialistického Československa jsme v oblasti ochrany životního prostředí patřili k nejhorším státům Evropy. Lidé a zvláště pak ti, kteří žili v nejvíc znečištěných oblastech na severu Čech či Moravy, byli dokonce v přímém ohrožení života. Dýchat znečištěný vzduch museli ale i naši sousedé za hranicemi, takže postupně vytvářeli tlak i na vedení státu. (Vysíláme v repríze, premiéru jste mohli slyšet v roce 2021.)

Chcete-li mír, musíte zbrojit. Tak znějí slova klasika. Historie prvorepublikového Československa, které zažilo pouhých 20 let své existence mezi dvěma světovými válkami, zahrnuje jak léta ryze pacifistická, tak i léta horečného zbrojení.

Ústava komunistického Československa uváděla, že všem občanům přísluší právo na zaopatření ve stáří. Líbivá slova, ovšem skutky byly jiné. Skončilo prvorepublikové penzijní pojištění a po únoru 1948 následoval sled nových zákonů, které odpovídaly sovětizaci sociálního systému. O vše se měl postarat stát a ten se neřídil počty odpracovaných let a dalšími kritérii, ale přidával si své vlastní: jak byl kdo dobrým, či nedobrým budovatelem socialismu.

Téma pro reprízu pořadu Jak to bylo doopravdy Ivany Denčevové.

V prvorepublikovém Československu žily přinejmenším tři národy, jak připomíná historik Josef Pekař. Měl na mysli Čechy, Slováky a Němce, kterých byly zhruba 3 miliony. Období druhé světové války, krutých let nacistické nadvlády a Protektorátu Čechy a Morava přinesly zásadní změny i v této oblasti. Strach a skepse ovládly nejen Československo a jedním z důsledků byl požadavek, aby na našem území dále němečtí obyvatelé nežili. (Repríza, premiéru jste mohli slyšet v roce 2017.)